Zapomenuté světlo Jakuba Demla

 

Jméno Jakuba Demla má v českém literárně-kulturním povědomí přízvuk bezmála magický; skoro každý je zná a ví o jeho existenci, přičemž pro jednoho je předmětem nekritického obdivu, pro druhého zase synonymem něčeho až obskurního či nedovoleného, aniž by jeden nebo druhý mohl svůj obdiv či odsudek opřít o skutečné poznání Demlova literárního díla, které je více než rozsáhlé (souhrn jeho děl obsahuje 135 nejrůznějších publikací) a navíc skoro beznadějně ukryté v bibliofilských edicích vydaných před desetiletími. Co nám může ještě dnes Demlovo dílo dát a kdo to vlastně byl, ten venkovský farář, usmívající se z mnoha fotografií? Jednou ho můžeme vidět jako ultramontánního karatele mravů, který brojí proti světskému oportunismu církevní hierarchie, zanedlouho už ale bez velkých problémů zanedbává své kněžství ve prospěch zcela světských starostí; po celý život je oddaným žákem Otokara Březiny, ale neváhá jej po jeho smrti představit české veřejnosti jako nositele konzervativně provinčních názorů; přátelsky pomáhá Josefu Florianovi ve Staré Říši s jeho Dobrým dílem a může být podle korespondence považován za jednoho z intimních přátel F. X. Šaldy, a přesto obě tyto osobnosti více než jednou znectí; po vzniku ČSR obdivuje prezidenta Masaryka a posléze unikne soudnímu procesu pro urážku hlavy státu jen díky tomu, že T. G. Masaryk proces velkomyslně z moci úřední zruší; je po jistou dobu nadšeným vlastencem a sokolem, jemuž křesťanská láska k bližnímu bezmála splývá se sokolským bratrstvím, a za několik let poté prosluje nechutně antisemitskými výroky, jejichž nenávistnost nemá s křesťanskou snášenlivostí nic společného; svůj rodný Tasov miluje tak vroucně, že se tato lokalita stává základním mýtotvorným horizontem podstatné části jeho tvorby, a přesto z Tasova s proklínáním prchá, opouštěje nejen rodný kraj, ale i svůj mateřský jazyk, po jistou krátkou dobu píše německy a ruší tak veškerá pouta mezi sebou a kolektivitou, jež ho podle jeho soudu nebyla hodná.

 

Jakub Deml se narodil 20. srpna 1878 v Tasově a jako jedenáctiletý Jakub poslán na roční "veksl" do Rakouska, kde se seznamuje s německým prostředím a zejména německým jazykem, který ve své tvorbě později použije.V roce1896 navštěvuje Otokara Březinu, jeho budoucího dobrého přítele a na jeho radu se do té doby váhající Deml rozhodne stát knězem. Nato studuje bohosloví v Brně. V tuto dobu seznamuje se s literáty Katolické moderny a publikuje své básně v časopise Muzeum a Nový Život. Roku 1902 je Jakub Deml vysvěcen na kněze a v Tasově má primici.Jako kněz začíná působit v Kučerově u Vyškova. Seznamuje se s výtvarníkem Františkem Bílkem a v Chýnově začíná spolupracovat s Josefem Florianem, rediguje staroříšskou edici Studium.V roce 1904 vydává svoji první knihu – Slovo k otčenáši Františka Bílka. Pro tehdy začínající spory s církevními představiteli, od kterých nikdy neupustí, je přeložen jako kaplan do Babic nedaleko Staré Říše.Zanedlouho prochází názorovým obratem a přestává přispívat do Nového života a po Florianově boku bojuje proti Katolické moderně i proti katolickému klerikalismu. Stupňují se Demlovy konflikty s nadřízenými - důvodem je liknavé zavádění Dekretu papeže Pia X. o každodenním svatém přijímání, a jako východisko volí žádost o dočasné zbavení kněžských povinností ze zdravotních důvodů. Biskup Huyn vyhovuje Demlově žádosti o deficienci a ten odchází ze "zdravotních důvodů" z církevní správy. V roce 1909 nastávají konflikty s farářem Koubkem poté, kdy opět proti vůli představeného Deml prosazuje papežský dekret o každodenním přijímání. Biskup Huyn ustanovuje vyšetřovací komisi, jejíž členové jsou proti Demlovi osobně zaujati a o dekretu soudí v podstatě to, co jejich nadřízený. V reakci na to rozhořčený Deml prchá do Vídně, kde je krátkodobě hospitalizován. Konsistoř ho po návratu dává za trest opět do deficience - na dobu neurčitou a bez platu - Deml odjíždí do Babic, kde se ho ujme Páter Ševčík Roku 1912 navazuje přátelství s Josefem Váchalem a s jeho dřevoryty vydává Hrad smrti. Jejich přátelství ale nemá dlouhého trvání. Následuje vydání významné sbírky Moji přátelé.V předposledním roce války začíná vydávat sérii knih - deníků Šlépěje.Těsně před pádem rakouské monarchie Deml potkává Pavlu Kytlicovou - svoji příští mecenášku, vydavatelku a pomocnici pro příštích čtrnáct let. Vzniká samostatná ČSR a Deml se stává nadšeným republikánem a do nového zřízení vkládá velké naděje. Odchází biskup Huyn, ale nová byrokracie se vyrovná té rakouské a Deml bude mít v novém státě nakonec víc problémů s úřady než za Rakouska. Roku 1920 Deml s Pavlou Kytlicovou odjíždějí před šikanami úřadů na Slovensko do Topolčianek, což je příklad jednoho z vícero Demlových dočasných úniků ze svého kraje. Krátce na to se s Pavlou Kytlicovou se stěhuje do Prahy a poté do Tasova - domácnosti svého nevlastního bratra Antonína Demla. Deml se nadchne pro ideu Sokola a 1. května se on i Pavla Kytlicová stávají členy Sokola - začíná Demlovo "sokolské období", kdy se této organizaci intenzivně věnuje, pořádá přednášky a vydává publikace. Toto období nemá dlouhého trvání a poté se k němu staví sebekriticky. V tuto dobu se také rozhoduje natrvalo se usadit v Tasove, a za tím účelem začíná stavět dům. V roce 1929 pensionovaný Deml dostává opět zpovědní jurisdikci.Tohoto roku navštěvuje vážně nemocného Otokara Březinu, který 25. března umírá. V přednášce o Otokaru Březinovi kritizuje nedostatky v republice i presidenta a krajským soudem je žalován pro urážku republiky a národa. Rozsudku se vyhne jen díky Masarykově velkomyslnosti. Roku 1931 vychází dlouho očekávané svědectví o Otokaru Březinovi, které svou otevřeností způsobí šok a pobouření veřejnosti a kritiky. Deml je za své Svědectví bojkotován, ignorován a pomlouván - jako jeden z mála se Svědectví zastane Karel Čapek, když potvrdí, že Březina takové výroky skutečně pronášel.V létě Deml navštěvuje zámek v Kuksu a seznamuje se s hraběcí rodinou Sweerts-Sporcků. V lednu 1932 umírá Pavla Kytlicová - Demlova přítelkyně, pomocnice, vydavatelka, mecenáška i rádkyně, což pro něj znamená velkou citovou i materiální ránu. Po její smrti hrozivě narůstají dluhy, nemá nikoho, kdo by se staral o praktické záležitosti vydavatelství.Vkládá naděje do hraběnky Sweerts-Sporckové, kterou navštěvuje v Kuksu. Finanční situace se dále zhoršuje, výjimečný je Masarykův finanční dar (zvláště po řadě výhrad k jeho osobě i republice v textu Mého svědectví). V době Demlovy nemoci přichází dopis hraběnky Kateřiny Sweerts-Sporckové, který znamená definitivní konec všech nadějí.Ve dnech nemoci a duševního utrpení píše básně a další literaturu "krize" - většinu nikdy nepublikoval a i zničil.Na podzim 1934 vychází Zapomenuté světlo - většina nákladu je zkonfiskována a prodávat se může až po začernění řady míst, přesto kniha způsobuje pobouření a pohoršení veřejnosti. V období protektorátu se ukazuje jeho konzistentnost ve vztahu ke státu a odmítá sestát členem Národního Souručenství. Na konci války obsazují německá vojska Tasov kvůli činnosti partyzánských skupin a vybírají rukojmí k zastřelení. Deml se nabízí jako náhrada za tyto odsouzence k smrti, jestliže nebudou do konce ultimáta zjištěni praví viníci; několik hodin před jeho vypršením ale osvobozují Tasov ruská vojska. Po komunistickém puči díky vlivu Vítězslava Nezvala může vyjít první svazek spisů Jakuba Demla pod názvem Mohyla. Nezval bojuje proti připravovanému zákazu soukromých vydavatelství a snaží se zachránit alespoň Dobré dílo a tasovské nakladatelství M. R. Junové; začátkem následujícího roku přesto zákaz vejde v platnost, čímž Deml ztrácí jakoukoli kontrolu nad svými publikačními možnostmi. K sedmdesátým narozeninám je Deml jmenován konsistorním radou (tato hodnost je udílená starým a zasloužilým kněžím, nepřísluší jí peníze ani pravomoc). Ve Velkém Meziříčí se toho roku proti němu koná soudní přelíčení, kde je obviňován z kolaborace. Především díky Nezvalovu zásahu byl odsouzen pouze ke kratšímu podmíněnému trestu. V padesátých letech, kdy je Demlovi znemožněno vydávání knih, pokračuje ve svém díle formou rukopisů, deníkových záznamů a korespondence. V roce 1961 od 4. do 28. ledna je v třebíčské nemocnici. Opět se do nemocnice vrací 7. února a 10. února asi o půl desáté hodině večer Jakub Deml umírá.

 

Zapomenuté světlo vychází na Dušičky roku 1934. Knihu vytiskl Viktor Dvořák v Moravských Budějovicích, výtvarníkem obálky je Otto Stritzko. Jen malá část nákladu se dostala do rukou čtenářů v plném znění. Většina byla zkonfiskována a po soudním řízení u Vrchního soudu v Brně se kniha mohla prodávat až po začernění celé řady míst v knize. Vydání ale přesto – i po cenzorském zásahu – způsobila pohoršení a pobouření veřejnosti.

Text Zapomenutého světla je proudem bolestných výkřiků básníka a kněze, zklamaného přáteli, národem. Středem knihy je právě autorovo utrpení, v jehož víru strhuje do svého středu všechno více či méně důležité, co se v ději objevuje. Ústředním dějem je umírání tasovské selky Marie Zezulové. Deml oslovuje mnohé účastníky svého osobního dramatu, jako Karla Veselého, Jana Amose Vernera -  Skautík, M. Novotného a další. Nejčastěji je oslovován B.M. Ptáček,Demlův krajan a básník. Nikoliv samoúčelně, bylt to totiž on, kdo Demla několik let předtím po přednášce o Březinovi udal. Kniha nevzbudila jen pohoršení, ale i nadšený obdiv těch, kteří ji porozuměli. Výsledkem rozruchu okolo ní bylo i to, že náklad byl rychle rozebrán. A je jenom důkazem Demlovy umělecké poctivosti, že nevyužil momentálního zájmu o vydání dalšího díla podobného typu, ačkoliv měl tehdy vážné finanční potíže.

V Zapomenutém světle ukázal Deml celý rejstřík svého umění – od básníka františkánské chudoby, přes ironii a smích až po rouhavě znějícím větám.

V čem byla pohoršlivá odvážnost i umělecká významnost tohoto textu? Především v totální upřímnosti, s níž básník vypovídal o své bolesti a zoufalství. Byla-li bolest přítomna v Hradu smrti víceméně jako metafora, vyjadřující těžkou krizi básnického subjektu uprostřed nemilosrdného světa, v Zapomenutém světle se vše stalo konkrétní realitou. Básník se cítí proklet českým i německým národem, je odmítnut milovanou ženou a potupen čtenáři. Jeho utrpení se stává nesnesitelné, všechny dosavadní hodnoty se zhroutily, skutečnost zdá se vyvrácena z kořenů a básník bloudí nočním Tasovem jako člověk, jehož údělem se stala marnost a zbytečnost, tak jako je zbytečné světlo lampy za bílého dne. („Není nic smutnějšího než lampa za bílého dne, kterou zapomněli zhasnout“ - takový je základní symbolický smysl „zapomenutého světla“.) „Mluví-li člověk v bolesti, mluví zcesty jako šílený král Lear“ - říká Deml, aby zdůvodnil, proč se plynulost jeho artikulace změnila ve výkřiky a vzlyky. Hroutící se svět hodnot rozbíjí i poslední literární jistoty, zbývá jen jazyk. A protože jazyk není jen výrazem našeho myšlení, ale odráží se v něm i naše tělesnost, nemohl Deml v proudu řeči utajit před čtenářem ani to, čím trpěly jeho smysly, ponížené a uražené odmítnutou láskou.

V lásce se stával člověkem vydaným sobě samému napospas, který zapomněl, že je také knězem A právě zde se nachází další důležitý klíč k pochopení Demlova díla. Je to konflikt mezi básníkovou smyslovostí a jeho kněžstvím. V Zapomenutém světle tento konflikt vrcholí a dotýká se samých kořenů Demlovy křesťanské víry. Básník, jemuž se láska neustále vtělovala do někoho a měla svou všemi smysly vnímanou tělesnost, se zdráhal beze zbytku přijmout asketickou podstatu kněžství, v němž má mít převahu soucitná a všeobjímající láska k bližnímu nad láskou tělesnou. (Ve svých Šlépějích má Deml nejednu kritickou poznámku o kněžském celibátu). Základní křesťanské poznání o funkčnosti utrpení a smysluplnosti každé oběti jako by se Deml zdráhal pochopit, když šlo o jeho vlastní utrpení, jež v něm probouzelo spíš pocity vzpoury než pokoru. Nedostatek pokory stál, zdá se, i u kořenů Demlova často až nenávistného vztahu ke skutečnosti i k smrti. Smrt, jak už bylo konstatováno, byla u něj jen zřídkakdy bránou do věčnosti, do blízkosti Boha, jak učí katolická církev, spíše byla jakýmsi záštiplným protihráčem člověka a symbolem absolutní destrukce, která v člověku ničí to nejcennější spojení s krásou i světem, jeho tělesnost.

V rozkročenosti Demla básníka a kněze jako bychom stále nalézali potvrzení Pascalova výroku o lidském srdci, jež má své důvody, které rozum nemůže pochopit. V rozporu mezi posvátností kněžství, v něž Deml navzdory všemu pevně věřil, a konkrétní smyslovostí básníka,  byl patrně jeden z nejtragičtějších momentů Demlovy lidské i umělecké existence.

Film, který na motivy stejnojmenného Demlova díla natočil Vladimír Michálek, je po mém soudu od předlohy výrazně interpretačně odchýlen. Mám za to, že autorovi scénáře se líbil především samotný motiv kněze odloučeného od většiny společnosti, vnitřního emigranta. Ve filmu jsou použity motivy Demlovy osobnosti a jeho zpovědi ze Zapomenutého světla, ale nepůsobí tak nosně, jako je tomu v knize. Tam je Demlova osobnost středobodem a interpretačním ohniskem „příběhu“, zatímco ve filmu je tato rovina výrazně potlačena – ostatní postavy jsou nahlíženy skrze kameru, ke které chybí vypravěčův komentář. Obě díla se ostatně řadí k docela jiným žánrům. Snímek by se dal označit jako psychologický film, v němž vystupuje více postav a má dvě silné roviny příběhu, přičemž Demlova kniha je spíše kombinací deníku, dopisu a zpovědi. Autoři se očekávatelně pokusili transponovat Demlovy osobnostní rysy (pokud jej lze vůbec s jistotou takto typizovat) do postavy faráře Holého. Dá se říci, že se tento záměr docela zdařil. Holého rozporuplnost znázorněná kontrastem intimních dialogů s jeho exaltovaností v jiných scénách patří k nim. Zdali je totéž možno říci o konvergenci Deml – Holý v případě vztahu k Marjánce (či spíše k Marjánkám) je otázka. Deml svůj vztah explicitně vyznává, u Holého jde jen o drobné náznaky, z nichž minimálně nelze usuzovat na takovou intenzitu, jako u jeho předobrazu. Sporné je nakonec i to, zdali je pro faráře ojedinělý intimní osobní vztah k ženě – s celibátem sice do jisté míry ideově koliduje, ale ne zcela zásadně. Tento motiv je mimochodem pozoruhodně zpracován v románu Umberta Eca Jméno růže. Osobně se nedomnívám, že lze označit faráře Holého za padesát let mladšího Jakuba Demla. Jejich osobnosti se přes některé podobnosti stále v mnohém liší a rovněž mám pocit, že film by bez zpracování mnoha autorových rysů fungoval stejně dobře.

 

Na úvodní stranu