Politicky motivované soudní procesy vedené proti Ivanu Jirousovi a jejich souvislosti

 

 

1. a - Předmluva

 

Ve své diplomové práci částečně navazuji na téma bakalářské práce, ve které jsem se zabýval vznikem undergroundu, jeho činností a příčinami jeho konfliktu se státní mocí. Osobnost Ivana Jirouse je v této tematice zcela zásadní, a proto následně vzbudily můj zájem souvislosti s jeho opakovanými perzekucemi.

Mým záměrem bylo zpracovat vývoj vztahu Jirous – státní moc tak, jak se vyvíjela v závislosti intenzitě Jirousových nelegálních aktivit. Zaměřil jsem se proto na zmapování pozadí soudních procesů, jež byly proti němu v letech 1973 až 1989 vedeny. Zároveň jsem ale nechtěl, aby se text mé práce omezil jen na jejich popis, neboť mám za to, že k dokonalejšímu pochopení souvislostí nelze opomenout zevrubnější vhled do Jirousovy biografie. Proto jsem se snažil alespoň do jisté míry vtisknout své práci charakter příběhu.

Problematika Jirousových soudních procesů není dosud souvisle monograficky zpracována, za zmínku stojí snad jen dobové články a zprávy vzniknuvší v okruhu Charty 77. Ke studiu undergroundu lze potom využít například práci Alternativní kultura, ve které je velkoryse a komplexně mnoha autory zpracována tematika alternativy v české společnosti v letech 1945 – 1989, dále Underground – Kapitoly o českém literárním undergroundu od Martina Pilaře přinášející pohled na literární tvorbu od 50. do 80. let, nelze opomenout vlastní teoretické příspěvky Ivana Jirouse publikované v Magorově zápisníku a některé autobiografické knihy.

V mých možnostech bohužel není plně rekonstruovat průběh všech procesů. Je to zapříčiněno nedochováním se většiny vyšetřovacích a osobních spisů (v úplnosti jsem měl k dispozici dokumentaci jen jeho posledního soudu z roku 1989), mnohé svazky jsou navíc doposud prakticky nedobytné s poukazem na jejich svázanost se zákonem č. 140/1996 Sb., jež není badatelům v této oblasti příliš přátelsky nakloněn. Velmi zajímavým pramenem jsou vyhodnocovací a souhrnné zprávy X. správy SNB, které mi byly užitečné nejen faktograficky, ale vzhledem ke své otevřenosti i možností přesněji pochopit Jirousův případ v úrovni „vyšších“ politických dějin.

Při tvorbě této práce mi šlo kromě zdokumentování donedávna neveřejných pramenů o zachycení několika jevů, které celý tento příběh vystužují. Prvním je vývoj Jirousova vztahu k režimu, který byl sice do značné míry konstantní, ale k posunu zde došlo, zejména ve smyslu vlastní politické angažovanosti. Druhý je zrcadlově opačný, totiž křivka intenzity a motivace zájmu o Jirouse ze strany státu. Třetí bych pojmenoval jako ohlasy v médiích a mezi veřejností, což bylo na tehdejší dobu pro režim něco krajně neobvyklého a zároveň nepříjemného.

Ivan Jirous je osoba zajímavá nejen co se týče jeho kulturního přínosu, ale rovněž tím, že přičiněním své povahy se stal takovým lakmusovým papírkem politické situace. Václav Havel jej charakterizoval jako člověka, který prošlapává cestu vpřed a zkouší, kam až je možno zajít. Fakt, že během toho „prošlapávání“ několikrát „někam zapadl“, ilustruje, že se nejedná o klišé a že za svůj postoj vždy existenciálně ručil.

 

 

1. b - Úvod

 

Pokud se zabýváme obdobím tzv. „normalizace“, ve škále lidí, kteří se nesmířili s posrpnovým vývojem v Československu, můžeme rozpoznat mnoho skupin, jejichž ať už názorový nesouhlas, neochota integrovat se do státem řízených organizací, kritika nejen toho oficiálně kritizovatelného, nebo otevřený odpor vůči režimu se povětšinou vztahuje právě k onomu kritickému roku 1968. Nejčastěji diskutovaná témata konce šedesátých let byla možná míra svobody v socialismu, ekonomické reformy, minulost KSČ, vztahy se SSSR, rozsah celkového státního dohledu nad společností a jiné, které po dlouhé době začaly názorově štěpit veřejnost, která se s touto „ideologickou výbavou“ o něco později vydala do v těchto ohledech umrtvenějších let sedmdesátých. Existovaly ovšem skupiny, ale častěji individuality, které onomu společensko-politickému kvasu nepřikládaly přílišnou váhu co se změn do budoucnosti týče. Příčinou mohly být zkušenosti politických vězňů prožité či vyslechnuté, prokouknutí opony propagandy, neblahé zkušenosti angažovaných idealistů a snad i podmíněný reflex cynismu vyvolaný celkovou nedůvěrou vůči politické reprezentaci, její kádrové rezervy nevyjímaje.

Jedním takovou skupinou bylo prostředí undergroundu, žádnými oficiálními pravidly nesvázanému společenství zejména mladých lidí nespokojených se společenským údělem „socialistické mládeže“, jehož vzniku v Československu a prvních konfliktech se státní mocí v zastoupení Státní Bezpečnosti jsem se věnoval ve své bakalářské práci (Kulturní underground v „normalizačním“ Československu). Ivan Jirous zde vystupuje jako jeden z duchovních otců a vůdčích osobností „úpadkové mládeže“, která začala svojí aktivní i pasivní kulturní aktivitou mimoděk narušovat státní monopol v této oblasti. Zpočátku byly ústrky ze strany VB a samosprávných úřadů brány jako nutné zlo, jež stojí za to přetrpět, pokud jde například o uspořádání soukromého hudebního festivalu. Tehdy v tom byla snad i trocha rebelantské romantiky, nicméně od roku 1975, kdy bezpečnostní složky od varovných signálů přechází k tvrdé represi, jež kulminuje o rok později rozsáhlým zatýkáním a soudními postihy, se stává Jirous jakožto zjevný organizátor a osoba stavějící se k socialistickému zřízení evidentně negativně v podstatě nepřítelem státu.

            Ivan Jirous, později známý také pod pseudonymem Magor, se narodil 23. září v Humpolci v rodině berního úředníka. Matka pracovala jako švadlena a vychovatelka. O málo starší sestra Zorka Ságlová se prosadila jako výtvarnice (autorka výtvarných akcí z přelomu šedesátých a sedmdesátých let popularizujících happening). Během studia v Humpolci, zakončeném v roce 1962 maturitou, se zajímal o antickou mytologii, archeologii, fotografoval, vedl školní recitační soubor, s nímž nastudoval verše Morgensterna, a vůbec projevoval v maloměstské atmosféře nevšední kulturní aktivitu, pro kterou jeho pedagogové vesměs nacházeli porozumění.[1]

            V této době se také věnuje vydávání amatérských opisů některých tehdy nedostupných děl, například Lao – c‘, výbor z mistra Eckharta, Suzukiho Úvod do zenového myšlení a zenové kóany, studie Gabriela Marcela, Bretonovy manifesty, studie Teigeho, soudobá tvorba básníků postsurrealistické orientace, Beckettovy hry, ale třeba i poměrně rozsáhlý Kafkův Zámek (úhrnem měly tyto amatérské edice přes 1500 stran). V tiráži každého opisu bylo v tiráži uvedeno „Opsáno na Brancourově“ – což je název vsi zaniklé v průběhu Třicetileté války.[2]

            Po maturitě chtěl studovat kunsthistorii, ale podmínka strávení jednoho roku „ve výrobě“ jej přivedla nejprve na místo topiče havlíčkobrodské tiskárny, a později na stavbu dřevokombinátu ve Volarech. Na obor dějin umění jej nasměroval bratranec Jiří Padrta, který jej na zkoušky připravil, a rovněž malým podvodem o jejich zdárné složení se přičinil. Jirous ve svých pamětech Magorův zápisník uvádí, že Padrtův profesní kolega František Šmejkal zjistil, že zkoušející se budou uchazečů ptát na obraz malíře Bořivoje Žufana, který měl viset ve zkušební místnosti. Tato cenná informace byla beze zbytku využita, a pomohla otevřít dveře Filosofické Fakulty Karlovy univerzity.[3]

            Léta svých studií popisuje košatě s jistou mírou rozvernosti takřka jako řetěz flámů, jenže nebylo to pouhé duchaprázdné studentské jásání z radosti ze života, ale vázalo se s poznáváním významných postav z kulturní scény. Jednalo se například o jeho „vstup“ do Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu založené v první polovině šedesátých let Janem Steklíkem a Karlem Neprašem, jež symptomaticky vznikla právě v hospodě, a to na Starém Městě U křížovníků. Mezi další významné členy této společnosti patřili například Eugen Brikcius (který byl mimochodem autorem jeho pseudonymu Magor), Zbyšek Sion, Antonín Tomalík a Otakar Slavík. Tato společnost tvořená výraznými osobnostmi, často již etablovanými výtvarníky, stavěla činnost své „alma mater“ především na estetizaci všedního života, humoru a happeningu.

Tyto a jiné intenzivní mimoškolní aktivity měly za následek to, že se Jirous někdy i několik měsíců ve škole neobjevil. Ovšem nedá se říci, že by o výtvarné umění a obecně kulturní dění ztrácel zájem, naopak rozhodl se proniknout do něj takříkajíc zevnitř.

            Šedesátá léta s sebou přinesla pozvolné uvolňování politické kontroly, což se právě v kultuře skrze výrazné tvůrčí osobnosti bystře projevilo. Týkalo se to například opatrné rehabilitace abstraktního umění při příležitosti slavné společné výstavy Mikuláše Medka a Jana Koblasy v Teplicích připravené Františkem Šmejkalem roku 1962. Jirous její vernisáž líčí jako velikou oslavu za účasti velké části tehdejší kulturní scény. Přijeli tam podle jeho vyjádření „prostě všichni“.[4] O tři léta později to byla další přelomová výstava „D“ představující díla Vladimíra Boudníka, Mikuláše Medka, Aleše Veselého, Josefa Istlera, Jiřího Balcara a Roberta Pilsena. „Tání ledů“ bylo znát i na akademické půdě.

            Tento vývoj jej formoval  v tom smyslu, že se dále nemínil orientovat na tzv. čistou kunsthistorii,  to jest  metodické poznávání výtvarných děl, ale naopak soustředil svůj zájem k porozumění soudobé tvorbě a jejím existenciálním východiskům. Články, které začíná během studia publikovat, jsou často charakteristické absencí odstupu od teoretizovaného. Fenomény, jimiž se rozhodl zabývat, jej totiž přímo lákaly k spoluúčasti.

            V šedesátém devátém roce absolvoval diplomovou prací Vizuální poezie – srovnání díla Henri Michauxe a Jiřího Koláře. Ve světle jeho dodatečného přiznání by se jí co do solidnosti heuristiky sice dalo mnohé vyčíst, opětovné využití známostí v pedagogickém sboru rovněž, nicméně na to se již historie neptá. Práce byla tedy klasifikována jako výborná a doporučena na doktorskou.[5]

            V té době již působil jako externí redaktor čtrnáctideníku Výtvarná práce, jehož šéfredaktorem byl tehdy právě Jiří Padrta, a sem také jako absolvent nastoupil.

            Posud se jeho životopis ubírá v běžných liniích ukotven v růstu na poli vzdělání, ale již dříve se Jirous napřáhl jiným, mnohem méně prestižním směrem. Ačkoliv v hudbě preferoval klasiku, zaujal ho pohyb na tehdy mohutně bující bigbítové scéně. Určující, a dá se říci osudnou, se mu stala návštěva vystoupení skupiny The Primitives Group. Popisuje ji takto: O českém bigbítu jsem si dost opovržlivě myslel své a vůbec jej nesledoval. O to víc pro mě byl šokující zážitek z filmu Perný den. … Tenkrát mi Věra (Jirousová) psala dopis, kde to formulovala jako nový minnesang. Právě proto, že jsme měli průpravu z vážné hudby, rozpoznali jsme, že vzniká úplně nová epocha. … Stále jsem ale setrvával u názoru, že český bigbít je sentimentální odvar a blbost. Ale nijak jsem se nebránil seznamování s  novými věcmi, tak jsme se vypravili do Music f Clubu na Smíchově. Viděl jsem první koncert The Primitives Group a byl jsem úplně ztracený. Úplně jsem podlehl. Hned jsem ze sebe svlíkl koženou bundu a hodil ji na pódium, čímž jsem přišel o padesát korun a šrajtofli s doklady.[6] Nato se s tímto souborem a lidmi jej obklopujícími seznámil a nechal se zasvětit do tvorby avantgardních tvůrců rockové scény jako Frank Zappa, The Fugs, The Doors, Pink Floyd nebo Mothers of Invention.

Na jaře 1968 otiskuje na žádost Padrty o Primitives Group článek Mesaliance, či zásnuby mezi beatovou hudbou a výtvarným uměním?, ve kterém jako jeden z prvních rozpoznává nový kvalitativní rozměr, který se s touto scénou objevil.[7]

Masová obliba rockové a vůbec populární hudby byla zapříčiněna především tím, že se skrze ni objevila scéna oplývající svobodou pro tvůrce, širokými vyjadřovacími možnostmi ve spojení hudby se „sdělením“ a početným potenciálním obecenstvem. Hudba se stala majoritním kulturním médiem mladé generace a jako taková stále absorbovala nové a nové vlivy a košatěla v mnohé rozmanité styly. A přestože platila a stále platí především za zábavu, objevilo se mnoho tvůrců, jejichž ambice byly ryze umělecké. To byla sféra, v níž Jirous vycítil potenciál výrazného kulturního média, které by nebylo odkázané na jen na zájem nepočetného publika z řad vzdělanců a lidí mající v kulturním dění přehled. Zájmy studující mládeže a mladé dělnické vrstvy byly sice tradičně oddělené a nebylo zvykem, že by se setkávaly jinde než během návštěv pohostinství, ale tehdy se začínalo ukazovat, že právě zde se mohou prolnout.

Ona nehudební složka, na niž v uvedeném článku upozorňoval, měla těžiště především ve vizuálních efektech, čili scénické úpravě spočívající zpravidla v uplatnění prací soudobých výtvarných umělců (např. Dušan Kadlec a Zorka Ságlová při vystoupení na I. Československém beatovém festivalu 21. 12. 1967) a v použití dalších prostředků, do té doba neobvyklých – zejména ohně. Jirous vzpomíná na více než výraznou odezvu publika: Když Hajniš zapálil bengálské ohně, narvaná Lucerna vstala jako jedno tělo a všichni příšerně zařvali. Poprvé viděli živě použitý oheň  přímo na scéně při bigbítu. Bylo to nesmírně silné.[8] Při tomto vystoupení již Jirous se skupinou úzce spolupracuje a pomáhá zejména scénicky připravovat další vystoupení.

V mnohých memoárech hraje rok 1968 významnou roli jako dějinný předěl. V tomto případě to mu tak není. Přelomovým událostem věnuje Jirous sotva více místa, než popisu zkušeností s chovem volavky a kvakošů nočních. Neznamená to ovšem, že by přičiněním zmíněných události neočekával neblahé změny. Deziluze z posrpnového vývoje byla ale něčím, co se později stalo významným činitelem při vzniku společenství lidí, kteří nehodlali rezignovat na v mezích doby svobodný způsob života. V této dekádě vyrůstala generace nepamatující si brutální represe let padesátých, jež stačila absorbovat vliv západního kulturního okruhu a demokratizaci společnosti přijímala málem se samozřejmostí. Události následující po sovětské okupaci jí proto byly vnímány mnohem kontrastněji, než u ročníků majících dobu stalinismu v živé paměti.

Když se se svou tehdejší manželkou Věrou Jirousovou začal stýkat s Primitives, rovněž zaznamenal (zatím pouze pasivní) zájem Státní bezpečnosti o svoji osobu.  V Libni jsme s Věrou čekali na tramvaj, rozhlédli se po lidech a nechali dvě ujet. Do třetí jsme nastoupili a týpek, který tam celou dobu stál, jel s námi. Na jedné stanici jsme vyskočili na poslední chvíli před zavřením dveří a dojeli taxíkem. ... Mám psací stůl, u kterého nejdou otvírat dvířka. Tedy jdou, ale musíš vědět jak. Jednoho dne jsem zjistil, že ze strany je kus stolu odštípnutý. Vedle dvířek se někdo barbarsky zkoušel dostat dovnitř. ... Jednou jsem popíjel s Vláďou Burdou a on mě doprovázel na vlak do Humpolce. Seděli jsme v nádražní restauraci, vlak jel asi za hodinu. Přisedl k nám nějaký chlápek s odbarvenou blondýnou. Vláďa se mě ptal, jestli přestupuji a kde – a odpověděl za mě ten chlap: „Pán jede do Havlíčkova Brodu a tam přestupuje na Humpolec“. „A vida,“ řekl jsem, „už jste zase tady.“ Tímto mi potvrdili, že jsem neslyšel trávu růst.[9] Ani během takzvaného tání státní orgány evidentně nepolevovaly v bdělosti na stráži socialismu. Hudební skupina vymykající se směrnicím kulturní politiky znamenala potenciální nebezpečí.

Její hvězdné období se ale pomalu chýlilo ke konci. Z kapely odešli někteří hudebníci, její výraz pozvolna ztrácel dřívější energii a zanedlouho se  rozpadla. V té době ovšem Jirouse upoutal jiný zjev na pražské hudební scéně, jímž byla skupina s poněkud obskurním názvem The Plastic People of the Universe: Ve srovnání s nimi jsme viděli, co vlastně chybí The Primitives. Plastici hráli proti Primitives příšerně. Byly tam hrozné kiksy, ale kapela měla v sobě ohromný náboj, jaký byl v počátcích The Primitives Group. Právě ten náboj dokázal lidi na koncertech nebo na tancovačkách vzrušit a vzbudit v nich jakési spodní atavistické vášně.[10] 

Hudební skupina  The Plastic People of the Universe byla založena několika mladými břevnovskými amatérskými hudebníky v létě 1968 jako rocková kapela znatelně ovlivněná tvorbou newyorské kapely The Velvet Underground, která je považována za průkopníka takřečené psychedelické hudby. Byl znát vliv i už zmíněné skupiny The Primitives Group. Okamžikem, kdy Plastic People definitivně pronikli do popředí pražské scény, bylo vystoupení na Beat salonu v roce 1969, kterého se Primitives taktéž účastnili. Krátce po tomto vystoupení došlo k události, která se v důsledku stala bodem spojení Plastic People nejen s Jirousem, ale i s dráhou profesionální kapely. Milan Hlavsa a Ivan Jernek – baskytarista a zpěvák PPU – byli vyzváni aby přišli do šatny Primitives, kde už čekal jejich manažer Evžen Fiala: Evžen Fiala stál, na židli seděl Janíček ještě nějaký lidi, který jsme neznali. Měli svěšený hlavy a Fiala řval: „Slyšíte? Oni hrají Helvety! Vy ani nevíte, kdo to je!“ Nám bylo strašně trapně. Najednou ke mně Fiala skočil, objal mě a zeptal se: „Jak se jmenuješ?“ „Mejla“ „Mejlo, předávám vám psychedelické žezlo!“[11] Po tomto teatrálním seznámení již nic nebránilo vzájemné spolupráci. Mimoto se o Plastiky začal současně zajímat bývalý manažer Olympicu Pavel Kratochvíl, jež se spolu s Jirousem stal manažerem kapely, brzo nato získavší profesionální status u agentury Akord při Pražském kulturním středisku (PKS). Tímto spojením se otevřely skutečně obrovské možnosti umělecké realizace, které bez otálení začal soubor pod Jirousovým vedením vytěžovat.

Jen v červenci a srpnu 1969 se konaly koncerty v Klubu výtvarných umělců Mánes, dvakrát v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka (tedy na Výstavišti) a ve Špálově galerii na Národní třídě. Plastic People tehdy kladli velký důraz na vizuální složku vystoupení, hráli v efektních hábitech, na jevišti jim plály ohně, některé texty měly přímo mytologický charakter. V listopadu a prosinci 1969 sedmkrát koncertovali v Horoměřicích u Prahy. V prosinci hráli v S-Clubu (Praha-Vinohrady) a vyjeli i na krátké turné Dubí u Teplic – Humpolec – Havlíčkův Brod – Karlovy Vary.[12] Začátkem roku 1970 ještě stihli uspořádat několik dalších vystoupení, ale toto období je již poznamenáno vlivem postupující „normalizace“ komplikujícími se vztahy s Pražským kulturním střediskem, jež v květnu vrcholí ukončením spolupráce, ztrátou profesionálního statutu a odevzdáním zapůjčené aparatury. Bezprostředním důvodem se stala neúčast u rekvalifikačních přehrávek, které byly pro všechny rockové hudebníky povinné a kde jedině mohla komise po posouzení tvorby příslušné povolení k veřejné produkci vydat. Podmínky byly ovšem pro nekonvenční a nonkonformní uskupení, jakými Plastic People byli, prakticky nepřijatelné: Stručně řečeno: ostříhat se, změnit anglickej název kapely na českej, změnit repertoár podle vkusu ministerstva kultury, a stát se hudebním kroužkem tvořivosti mládeže, kterej s písní na rtech oblažuje pracující lid. Bohužel byly i kapely, které se rozhodly takovou potupu podstoupit a měly spoustu „rozumnejch“ důvodů, proč to udělaly. My jsme žádnej „rozumnej“ důvod nenašli, a na rekvalifikační posrávky jsme se nechystali. Ovšem vůbec jsme neuvažovali tak, že nejít k přehrávkám je politickej postoj a statečnej čin, a naopak přehrávky udělat je kolaborace s komunistickým režimem. Jenom jsme cítili, že je to ponižující, a o rock´n´rollu jsme měli trochu jiný představy než pánové z odborný komise.“[13] Tímto zároveň skončila i spolupráce s Pavlem Kratochvílem.

Fatální změna situace, kdy se z ambiciózní kapely stala materiálně vzato hrstka jednotlivců bez smlouvy, aparatury a valných vyhlídek na pokračování úspěšně započaté kariéry, měla pochopitelně vliv na její soudržnost. Krátce poté ji opustili dva zakládající členové Jernek se Števichem, kteří ale byli brzo nahrazeni posilami v podobě violisty Jiřího Kabeše a Paula Wilsona doplňujícími jádro tvořené Milanem Hlavsou, Josefem Janíčkem a Pavlem Zemanem. Problém zřizovatele byl řešen pomocí místních sdružení, jež byly ochotny vystoupení zaštítit, s nimiž byla uzavírána smlouva o dílo, což bylo možné díky Jirousovu členství ve Svazu výtvarných umělců. V praxi se jednalo například o SSM, místní podniky, hasiče, zahrádkáře, jiný (profesionální) hudební soubor a podobně.[14]

  

 

1. c - Formování nezávislého kulturního prostředí - undergroundu

 

Jirousův podíl na činnosti a projevu Plastic People byl zásadní. A nejen tím, že po ztrátě profesionality přesvědčil odhodlanější hudebníky k pokračování v činnosti. Podobně jako dříve během působení u Primitives Group se snažil o profilování osobitosti v rovině repertoáru a estetiky. Pro členy kapely byl neocenitelnou studnicí – ne snad moudrosti, ale znalostí a přehledu v oblasti hudby a kultury obecně. Na tato témata také pořádal pro okruh přátel domácí přednášky. Dalším jeho aktivem byla široká síť známostí a kontaktů, mnohdy mezi už tehdy podobně ostrakizovanými lidmi, jejichž prostřednictvím získal skupině nejen část publika, ale i přátel a později platných zastánců. Byli to například členové již zmíněné Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, neobyčejně významná postava v osobě Egona Bondyho a mnoho dalších, jako Andrej Stankovič, Zbyšek Sion, Jan Lopatka, Milan Knížák či Svatopluk Karásek. Docházelo k seznámení lidí, kteří by za jiných okolností patrně k sobě cestu nenašli. „Propojily se kruhy vysoce intelektuální, jako byla parta kolem Jirky Němce, Zbyňka Hejdy, Honzy Sokola, Hejdánka. ... Naše společenství se scházelo hlavně v Ječné ulici. Od první poloviny sedmdesátých let do osmdesátých zažil tento byt neuvěřitelné mejdany, nejrůznější oslavy narozenin a stal se sám o sobě trochu legendou. Jirka Němec byl tenkrát absolutně oslnivý duch a měl ohromný vliv na lidi z undergroundu, kteří tam docházeli. Půjčoval knihy, pořádali jsme přednášky o umění, zárodky seminářů, a lidé, kteří neměli žádné vzdělání, se tam přirozenou cestou dozvídali nové věci o kultuře a měli spontánně možnost si rozšířit obzory. Bylo jedno, jestli jsi filosof, nedoučený řezník nebo číšnice. Zvlášť Jiří Němec dokázal vyprávět velice poutavě a byl schopen a ochoten kdykoli jakýkoliv problém vysvětlit.“[15] Okolo Plastiků se v této době začínalo pomalu tvořit společenství lidí poněkud nesourodého složení, které sice často odlišovala třeba úroveň vzdělání nebo společenské postavení, ale o to víc je spojovalo to, co by se dalo nazvat svobodnou atmosférou, jež pomalu začínala být pouhým reziduem předchozích let.

Od podzimu 1970 tedy začala nová etapa a zpočátku se nejevily důvody k obavám. Přípravy vystoupení sice provázelo nesrovnatelně vyšší organizační úsilí než dříve, jež navíc nebylo vždy završeno úspěchem, ale přesto se dařilo v aktivní činnosti pokračovat. S potížemi se ovšem setkávali stále častěji.

Nelze se tvářit, že hudba a jevištní projev Plastic People i samotní návštěvníci koncertů byla nějaká salonní avantgarda rockové hudby. V závislosti na naturelu návštěvníka mohl tento popisovat dojem z koncertu na jedné straně jako autentický projev talentovaných muzikantů spontánně přijímaný tolerantním publikem, ale na druhé se mohl pohoršovat nad úděsným kraválem a špinavými vlasatci holdujícími alkoholu. Neslavně skončily například oba plesy v Kulturním domě Dopravních podniků v Praze uskutečněné začátkem roku 1972, z nichž ten druhý byl ukončen za přítomnosti VB,[16] předčasně ukončen byl rovněž zanedlouho následující maturitní ples střední ekonomické školy v Písku, zde zásahem ředitele školy. Sluší se dodat, že k nelibosti samotných maturantů.[17]

Vystoupení v závodním  klubu ČKD z 29. června téhož roku, sjednané přes známého v místní organizaci SSM, přineslo další nepříjemný konflikt. Banální hádka jednoho z návštěvníků s příslušníkem Pomocné stráže VB vedla k příjezdu hlídky a odvezení Ivana Jirouse na služebnu. Tenkrát dost možná jen zásah přátel bezprostředně si stěžujících na Hlavní správě VB uchránil zadrženého od vážnějších problémů. Po této události se kapela přibližně rok veřejně nevystoupila, ale v aktivitě neustala. Přibyl saxofonista Vratislav Brabenec a začalo se pracovat na novém repertoáru inspirovaném básnickou tvorbou Egona Bondyho.

Na jaře 1973 se Plastic People a DG 307, což byl soubor, který vznikl jako výsledek tvůrčí symbiózy Milana Hlavsy a básníka Pavla Zajíčka, rozhodli zúčastnit se přehrávek za účelem získání povolení k veřejným produkcím, ovšem bez jakýchkoliv ústupků v repertoáru. Ty se uskutečnily 16. května v Janáčkově síni na Malé Straně.[18]  V odborné komisi seděli Milivoj Uzelac, šéfdirigent Hudebního divadla v Karlíně, Petr Janda, skladatel, kytarista a vedoucí skupiny Olympic, dr. Jiří Tichota, pedagog na AMU a vedoucí Spirituál kvintetu, Milan Dvořák, klavírista a rozhlasový dramaturg aj. (Jirous uvádí ještě Jiřího Černého a Jana Vyčítala).[19] Názory členů komise na ohodnocení vyslechnuté skupiny se pohybovaly mezi I. a II. kvalifikační třídou, to jest mezi dvěma až čtyřmi sty korunami za koncert. Podstatnější je, že o technické úrovni skupiny nikdo nevyslovil pochybnosti. Milivoj Uzelac ocenil zejména experimentální charakter vlastních skladeb, v nichž se pracovalo i s atonalitou. Petr Janda konstatoval, že to byla jediná skupina, během jejíhož vystoupení se komise mezi sebou nebavila, ale bedlivě poslouchala. Ředitel PKS (Jan Zvolský) vznesl námitky proti pesimistickému vyznění skladeb a údajně morbidnímu účinku (mimochodem rázně zamítnuté Uzelacem), ale ani on, ani nikdo jiný tam nezpochybňoval skladatelské a hráčské schopnosti členů skupiny: Skladby a interpretace skupin Plastic People of Universe a DG 307 a jejich sólistů jsou velice osobitým, menšinovým žánrem moderní, jazzem ovlivněné populární hudby. Tento žánr je vysloveně experimentální, z muzikologického hlediska zabírá prostor od atonality až po nejjednodušší rytmické vyjádření téměř kmenového charakteru. Navazuje na tradice meziválečné hudební avantgardy a na nové tradice tzv. undergroundu, tj. té části anglosaské populární hudby, které vědomě stojí v protikladu k oficiální produkci tzv. hitů a jakýchkoli televizních, rozhlasových, divadelních a jiných programů pro spokojenou část kapitalistické konzumní společnosti.[20]

Závěry, k nimž dospěla komise, nicméně byly následně vedením PKS anulovány a vydáno stanovisko, že ... skladba repertoáru nezaručuje takový společenský dopad, aby bylo možné zprostředkování vaší skupiny Pražským kulturním střediskem.[21] Jirous se poté pokusil věc konzultovat přímo s ředitelem PKS, ale bylo mu sděleno, že rozhodnutí je definitivní. Stejně definitivně byly tedy ukončeny kontakty s establishmentem, čímž v podstatě nastal přechod do „ilegality“.

My jsme se původně vůbec nechtěli do žádné politiky zaplést. Podle zásady, že bolševik neexistuje, jsme chtěli dělat svoje umění, svoje nepolitické věci s jiným mentálním nábojem, s jiným cítěním světa, než měli oni. Nechtěli jsme na ně útočit, chtěli jsme to celé dělat prostě mimo. Nebudu používat slovo alternativní, poněvadž v nealternativní společnosti jiná alternativa není. Bolševik to ale tak necítil. Správně se domníval, že jestliže mu jakákoliv aktivita, zdánlivě sebeodtažitější, sebebezvýznamnější, naruší jeho monolitní pojetí společnosti, je to začátek konce komunismu. Kdyby trpěl něco, co by bylo vedle něj, dřív nebo později lidé sami pochopí, že je to lepší, jiné, svobodné. Logicky by se i za tak nepatrným ohniskem, jakým byli Plastic People, musela postupně přelévat celá společnost. ... Ilegální sdružení jsme ze sebe rozhodně neudělali my. Ať jsme chtěli, nebo ne, režim z nás udělal politickou záležitost. Tím jak nám postupně osekávali veřejný i osobní prostor, donutili nás zabývat se čím dál víc povahou světa, ve kterém žijeme. Vlastně nás zahnali do ilegality.[22]

Šance veřejně hrát se tímto rozhodnutím značně omezily, navíc výhledově hrozilo i opětovné trestní stíhání za nedovolené podnikání. Již na podzim 1972 bylo proti Jirousovi vedeno pro tento přečin vyšetřování, ale bylo zastaveno.[23] Aby jakákoliv rizika byla omezena na minimum, vystoupení oficiálně probíhala „v uzavřené společnosti“ a většina z nich nadále proběhla bez jakýchkoliv incidentů.

  

 

2. a - První proces – nepohodlný výtržník

 

K prvnímu ostrému střetu Ivana Jirouse s policií došlo 30. července 1973, kdy byl po hospodském konfliktu s kapitánem StB ve výslužbě zadržen hlídkou, se společníky Eugenem Brikciusem, Jaroslavem Kořánem a Jiřím Daníčkem odvezen na služebnu a poté na záchytku. Celá záležitost se vzhledem k jejímu průběhu jevila vesměs nevinně, došlo toliko k slovním invektivám mezi několika návštěvníky a jedné inzultaci bez újmy na zdraví - políčku, a objektivně nebylo lze očekávat jiný následek než pokutu. Po návratu na služebnu ale čekalo na zadržené šokující překvapení v podobě uvalení vazby.

Důvody takto drakonického postupu se pohybují pouze na úrovni spekulací. Jirous se domnívá, že stíhání sice nebylo cíleným postihem jeho osoby, ale o jeho zmanipulovanosti nepochybuje. Když zjistili, co jsme zač a jak krásně jsme si naběhli pro takovou pitomost, rozhodli se pro výstražný proces s intelektuály, aby si ostatní dali majzla a nedomnívali se, že bude pokračovat nějaká selanka. Pokud vím, naše manželky nebo holky se pokoušely uplatit, abychom byli propuštění aspoň z vazby. Tenkrát se to běžně dělávalo. Platilo se myslím kolem deseti tisíc. Holky ty peníze nějak daly dohromady a dostaly se až k prokurátorovi. Ten jim sdělil, že by to udělal, ale dozor nad naším procesem že převzal osobně Kapek (Antonín Kapek, předseda pražského MV KSČ).[24] „Vyššímu zájmu“ rovněž nasvědčuje založení Jirousova kontrolního svazku pod názvem „Akce Ivan“, který byl bohužel zničen.[25]

Během soudního přelíčení konaného 6. listopadu 1973 byla čtveřice na základě §202/1 a §198/a,b  trestního zákona (výtržnictví; hanobení národa, rasy a přesvědčení) odsouzena k nepodmíněným trestům odnětí svobody v rozmezí 10 – 18 měsíců.[26] Skutková podstata zločinu hanobení národa spočívala ve zpěvu písně „Stáli sokolíci na strahovských hradbách“ s textovou úpravou „... zahnat Rusy vrahy.“ Hanobení přesvědčení bylo rozpoznáno v Jirousově zkonzumování Rudého práva s výhružkou, že stejně naloží i s komunisty,[27] a v popěvku „Bolševiku dej mi píku, já tě píchnu do pupíku“.[28]

§202 trestního zákona ošetřující případy dopouštění se hrubé neslušnosti nebo výtržnosti, jež byl v tomto případě rovněž použit, počítá se sankcemi odnětí svobody až na dvě léta nebo nápravným opatřením nebo peněžitým trestem a odnětím svobody na šest měsíců až na tři léta nebo nápravným opatřením, spáchá-li jej někdo jako člen organizované skupiny. Uplatňování tohoto zákona však mohlo být (a často bývalo) selektivní podle toho, koho se obvinění týkalo. Záminky pro uplatnění „dvěstědvojky“ mohly být velmi rozmanité, včetně například porušování městské vyhlášky o nočním klidu, či užívání hrubých výrazů. Výtržnictvím může být v podstatě cokoliv, prohlásí-li o tom někdo, že ho to pohoršilo.[29]

Obzvlášť bizarně působí odůvodnění soudce, proč byl odsouzen Jiří Daníček: Je sice pravda, že nejsou přímá svědectví proti obviněnému, ale již to, že se stýká s takovou společností, je dostatečným důvodem k tomu, aby mu byl tento nepodmínečný trest udělen.[30] Toto zdůvodnění lze vysvětlit snad pouze podjatostí nebo nekompetentností. Výše udělených trestů ale nasvědčuje první možnosti.

28 listopadu 1973 se konal odvolací soud, který rozsudky snížil.[31] Jirousovi na deset měsíců, ostatním na osm. Začátkem roku byl přemístěn do věznice Nové Sedlo, kde si odpykal zbytek trestu.

Za zmínku stojí jeho setkání s vězeňským vychovatelem nadstrážmistrem Chmarou, neboť v jeho chování je zřejmé, že jednoho ze svých svěřenců nepovažoval za běžného kriminálníka. Když Chmara zjistil, co jsem zač, držel nade mnou takovou neviditelnou ochrannou ruku. Když bylo třeba celé moje komando přeřazeno v rámci reorganizace na jiný barák, mě jediného si nechal u sebe a přeložil mě kvůli tomu do jiného komanda.[32] S jeho pomocí se také podařilo prosadit, aby byl Jirousovi z rodinných důvodů na šest dnů přerušen trest, což bylo v daných podmínkách hodně neobvyklé, navíc v citlivém období prvomájových oslav.

Když se na konci května 1974 se navrátil z výkonu trestu, nedalo se říct, že by pravděpodobný záměr jeho postihu splnil účel. Moje zkušenost z Nového Sedla měla po návratu velký vliv na můj další život. Bral jsem to jako předobraz toho, co čeká nás všechny, když se nebudeme bránit. Viděl jsem, za jakou pitomost se tam člověk může dostat. Tam jsem se setkal s lidmi, kteří byli zavření za neuvěřitelné piškuntálie. Hned jsem začal připravovat festival v Postupicích u Benešova. Uvědomil jsem si totiž, že když budeme sedět a nic nedělat, snažit se držet hubu, zavřou nás postupně všechny a v tichosti. Začal jsem používat heslo, že nejlepší obrana je útok.[33]

 

2. b - Underground podezřelým narušením „normalizace“

 

Co se politického a společenského života týče, byla československá veřejnost – tehdejší terminologií – zkonsolidovaná. KSČ se pomocí svého aparátu a represivních složek podařilo zpacifikovat hlasité projevy nevole a nesouhlasu s nastolovanou politikou a dala zřetelně najevo odhodlání svoji dominanci hájit. Společenství povětšinou mladých lidí soustředěných okolo skupiny Plastic People rozhodně nebylo možno označit za subjekt politické opozice. To ovšemže neznamená, že by nutně chovali k posrpnové linii sympatie (spíše šlo o skeptickou lhostejnost). Polemiky o zásadní politických tématech opravdu nebyly tím, co tuto komunitu zvlášť spojovalo. Establishment ale přesto brzo pochopil, že pro něj není bezpečné, pokud ponechá i tyto zřetelně apolitické struktury nerušenému vlastnímu nekontrolovanému vývoji.

Fenoménu underground, který v podmínkách socialistického Československa naplnil svůj název reálným stavem (skutečným sestoupením do „podzemí“ společnosti), se podařilo vstřebat do sebe hned několik aspektů. Začal, pokud tedy lze v této souvislosti o nějakém konkrétním začátku hovořit, jako volné společenství soudržných lidí, jejichž jedinou touhou bylo v tomto směru, pateticky řečeno, saturovat svou vnitřní potřebu po svobodě. Tato touha, z níž mohla tryskat konkrétní tvůrčí činnost v mnoha kulturních odvětvích, ale záhy začala narážet na svět neméně rozmanitých vnějších omezení, nařízení a netolerance. Dalo by se říci, že konflikt režimu s undergroundem byl zhmotněním střetu myšlení. Střetu, který časem musel přijít, jelikož byl předurčen dobou, jejímž vnitřním smyslem mělo být znovuuvedení společnosti do stavu fatalistické letargie po krátkodobém procitnutí v „krizovém období“. Ovšem opětovné oslepení společnosti jako celku (tento obrat je třeba brát s rezervou, neboť společnost nikdy úplně „slepá“ nebyla) bylo už v počátku absurdním cílem, jelikož v onom krizovém roce 1968 bylo těch, kteří se v oné „platónovské jeskyni otočili přes rameno“, příliš mnoho. Maximum mohlo být to, že „se většina opět dívala na hru stínů, ale mnozí si pomáhali zpětným zrcátkem.“

Věkové složení aktérů undergroundové kultury bylo určováno převahou mladých lidí (obvykle do 25 let).[34] Mnoho skupin vznikalo už na školách, protože však mnozí dál ve studiu z rozličných důvodů (ať kádrových, sociálních nebo z nezájmu) nepokračovali, v mnohých případech jaksi přirozeně spadli do undergroundového společenství. To je přijalo s nabídkou odlišné životní cesty, o jejímž budoucím pokračování v tomto věku ani neuvažovali, kterou mnohdy doprovázela i nabídka alternativních forem vzdělávání. V tomto prostředí také převažovaly vztahy soudržnosti, vzájemné tolerance a úcty a hlavně přátelství, které překračovaly všechny sociální bariéry, což následně ulehčovalo případnou společnou tvorbu a práci.

Pozoruhodné je hodnocení úrovně undergroundové kultury v měřítku tří intelektuálních rovin: culture – kultura v pravém slova smyslu, umění určené elitě, nečiní si nárok na bezprostřední srozumitelnost; midculture – má všechno, co patří ke kultuře, ale jde vlastně o napodobení s komerčními cíly; massculture – popová hudby, nejhorší televizní seriály a kvízy, pornografie, atd. Ponecháme-li stranou uměleckou kvalitu, která kolísala od diletantství až k vyzrálým tvůrčím počinům, dá se říci, že tato kultura nijak neusilující o široké uznání, natož o své komerční využití, naopak kladoucí důraz na opravdovost a autenticitu, opravdu nejvíce blížila ke pro elity určené culture.[35]

Nedá se říci, že by lidé zosobňující underground přicházeli s reflexí dějin. Tito lidé, patřící ke generacím ze čtyřicátých a padesátých let, sice jistě vnímali atmosféru doby, ve které žili, ale jakékoliv projevy obecně se týkající společenské situace se nedají v této souvislosti zmiňovat. Ovšem již Jirousem deklarované zřeknutí se kontaktů s establishmentem v sobě neslo zárodek střetu.

Mladým lidem, kterým šlo v prvé řadě o vystoupení, v tomto případě z „šedi možností oficiální zábavy“, takřka jistě nedocházely souvislosti s tím, že když za svým ideálem půjdou přes nesouhlas lidí prosazujících oficiální linii ministerstva kultury, dopustí se oním vystoupením ze soupravy mířící k roku 1984 de facto popření ústavního článku o vedoucí úloze KSČ ve společnosti. Ovšemže nikoli ve smyslu zákonného porušení, ale vytvořením jistého druhu alternativy, která jakoukoli kontrolu už ze své podstaty odmítá. Odmítnutí politické kontroly se v této situaci rovnalo politickému protestu, přestože to tak jen málokdo vnímal. Komunistický systém totiž nevystačil s mlčenlivou podporou většiny obyvatelstva. Netoleroval, a ani nemohl tolerovat jakékoliv marginální skupiny neochotné podřídit se intencím společnosti. Tato byla totiž konstruována jako monolitní, kompaktní a všeobjímající struktura tvořící univerzální úběžník, a proto jakýkoliv projev vymknutí se z této monostruktury znamenal její přímé ohrožení jakožto principu, a tudíž i ohrožení jí jako celku.

Popisu tohoto vztahu ostatně popisuje Havel v Moci bezmocných: Dokud není „život ve lži“ konfrontován s „životem v pravdě“, není tu perspektiva, která by odkrývala jeho lživost. Jakmile se k němu však objeví alternativa, bytostně jej ohrožuje v tom, čím je, v jeho podstatě a celistvosti. A vůbec přitom nezáleží na tom, jak velký prostor tato alternativa obsahuje. Její síla není vůbec v její „fyzické“ stránce, ale ve „světle“, kterým ozařuje ony opory systému a které vrhá na jejich vratký základ.[36]

Nelze říci, že by kdokoliv z undergroundu svým projevem, ať kulturním či jiným, směřoval k nějakému střetu. Výmluvně to dokládají nesčetné kompromisy a ústupky, kdy se Jirous snažil všechna plánovaná vystoupení organizačně zabezpečit a vyhovět tak zákonným požadavkům, leč s přibývajícími zákazy a otevřenými hrozbami bylo brzo zřejmé, že v tomto případě ani úzkostlivé dodržování všech příslušných náležitostí nepřinese ve vztahu k mocenským nástrojům režimu žádný smír.

K potvrzení toho, jak úřady na tyto neregulované aktivity nahlíží došlo nedlouho před Jirousovým propuštěním. 30. března měli Plastic People spolu s DG 307 hrát na rockové přehlídce v Rudolfově u Českých Budějovic. V restauraci Amerika však nakonec stačila vystoupit jen pražská hardrocková skupina Adept. Během jejího koncertu zasáhla policie. Podnět k němu zavdal předseda místního MNV, který později před soudem vypověděl, že aniž navštívil „místo činu“, pouze na základě interní informace požádal VB o zákrok. Když ale hlídka na místě neseznala důvod zasáhnout, předseda MNV informoval své nadřízené na kraji, což mělo za následek uvedení do pohybu vojska pohraniční stráže, pohotovostní oddíly ministerstva vnitra a osádky z okolních měst.[37] Příslušníci VB v přilbách a se psy začali lidi mlátit a najíždět do nich vozy. ... Zabrali autobusy městské dopravy a všechny účastníky koncertu sváželi na českobudějovické vlakové nádraží. To bylo obklíčeno policií a vojsky pohraniční stráže. Na nádraží naháněli vlasatce a jejich dívky dolů do podchodu. Tam byli esenbáci s pendreky a se psy, které pouštěli na lidi, kopali do lidí a mlátili je. ... Nevím je-li pravda, že v noci po zákroku musely uklízečky MNV uklízet podchod, který byl celý zlitý krví. Ale tu krev vidělo hodně mých přátel.[38]

Přestože soudní proces provázely nepřehlédnutelné nesrovnalosti, nebránilo to tomu, aby byly uděleny nepodmínečné tresty. ... svědci se neshodli ani v čase, ani v místě, ale soudu to vůbec nevadilo, jak se ukázalo při rozsudku.[39] Mezi zadrženými nebyl sice nikdo z okruhu kapely, ale i tak se dalo vytušit, že tento zákrok i následné soudní procesy a perzekuce zadržených byl míněn jako varování.

            Začátkem roku 1975 začal Jirous sepisovat „manifest českého undergroundu“, nesoucí jméno Zpráva o třetím českém hudebním obrození, v němž se pouští do analýzy tohoto kulturního a sociálního fenoménu, který zejména od přelomu šedesátých a sedmdesátých let v Československu zbytněl do podoby, kdy již měl ve svém středu nejen několik aktivních jedinců, ale celé skupiny umělecky či jiným tvůrčím způsobem činné. Byla to právě agresivní reakce státních orgánů proti těmto společenstvím, která přiměla Jirouse k tomu, aby srozumitelně formuloval alespoň  ty styčné plochy a základy toho, v čem by tito tak živelně, spontánně a především svobodně tvořící a žijící lidé mohli nalézt společnou řeč a pevnou půdu.

            Závěry, které ze Zprávy vyplývají, byly a stále jsou chápány jako obecná definice českého kulturního undergroundu. Manifest, začínající exkursem na zakázaný rockový koncert, se podrobně věnuje činnosti převážně hudebních skupin, osvětluje příčiny a impulsy, jež vedly k jejich vzniku, co je náplní tvorby a smyslem jejich vlastní existence. Teprve v poslední kapitole se Jirous pozastavil nad samotným termínem: Underground není vázán na určitý umělecký směr nebo styl, přestože například v hudbě se projevuje převážně rockovou formou. Underground je duchovní pozice intelektuálů a umělců, kteří se vědomě kriticky vymezují vůči světu, ve kterém žijí. Je to vyhlášení boje establishmentu, zavedenému zřízení. Je to hnutí, které pracuje převážně s uměleckými prostředky, ale jehož představitelé si uvědomují, že umění není a nemá být konečným cílem snažení umělců.[40] Tento aspekt se do značné míry setkal s odmítavou reakcí u lidí, jejichž činností se ve Zprávě zabýval. Je to interpretace tvorby dotyčných jakožto vědomého boje proti establishmentu. Sice nenásilný, ale přesto zcela zřetelně ideově podmíněný.

 

  

3. a - Druhý proces – z „podzemí“ na titulní strany tisku

 

21. února 1976 proběhla v sále hospody v Bojanovicích oslava svatby Ivana Jirouse s Julianou Stritzkovou. Vstup byl podobně jako na jiných pečlivě utajovaných koncertech undergroundové komunity možný jen s pozvánkou a přísně se to kontrolovalo. Této oslavy se ještě zúčastnilo několik dalších amatérských skupin a jednotlivých zpěváků. Sál k oslavě byl řádně pronajat, MNV v Bojanovicích byl informován a povolil prodloužení zavírací doby uvedeného pohostinství. Během koncertu se do hostince dostavila pravidelná hlídka VB, která shledala vše v pořádku a po všeobecné kontrole se vzdálila bez jakéhokoliv opatření či zásahu. Až do konce oslavy byl v hostinci naprostý pořádek, nedošlo k žádné výtržnosti.[41]

Hudební produkce, pro něž byla svatební hostina vhodnou záminkou při zajišťování příslušných povolení, proběhly zde bez narušení, což bylo dostačujícím důvodem ke spokojenosti. Nejen kvůli dobrému pocitu vystupujících hudebníků, ale i proto, že akce nesla neoficiálně název II. festival druhé kultury, což nutně svádělo k myšlenkám na policejní intervenci. Že se tak nestalo, bylo některými dokonce vykládáno za projev bezradnosti represivních orgánů, jako v případě Karla Soukupa, který dva dny poté navštívil Jirouse a během rozhovoru pronesl: Bolševik končí! To už je neudržitelný, teď nás nikdo nezastaví.[42] Blízká budoucnost měla ukázat, jak hluboce se mýlil.

V čase krátce předcházejícím toto vystoupení také došlo k navázání, jak se později ukázalo, velmi důležitého kontaktu Jirouse s Václavem Havlem, který by zprostředkován kunsthistorikem Františkem Šmejkalem. Iniciativa k tomuto setkání vyšla od Havla a Jirous ji přivítal nejen jako příležitost seznámit s undergroundovými aktivitami jiný významný neoficiální kulturní okruh, ale i jako možnost získat případné zastánce. Pouštěl jsem z magnetofonu nahrávky, reprodukce byla neobyčejně mizerná, přesto se Havlovi zdálo, nebo to předstíral, že v české undergroundové hudbě slyší něco, co ji odlišuje od jejích zahraničních předloh a paralel. Dal jsem mu také Zprávu o třetím českém hudebním obrození a texty Skalického, které jsem zrovna přinesl s sebou.[43] Že Havlův zájem nebyl předstíraný je zřejmé z jeho následujících činů. On sám se k tomuto vyjádřil: Pochopil jsem, že je to věc, která zasluhuje maximální moji pozornost. Ať už se komu ta hudba a ty texty líbí nebo nelíbí, je to jakýsi výraz opravdovosti vztahu ke světu, či zhnusení světem.[44]

Jen o několik týdnů po koncertu ujistila Státní bezpečnost její pořadatele o tom, že rozhodně nenastává nějaká doba uvolnění. 17. března započala masivní zatýkací akce. Kvůli podezření ze spáchání trestného činu výtržnictví podle §202/1,2 trestního zákona se ve vazbě se ocitli především ti, kteří se aktivně účastnili Bojanovického festivalu; celkem 22 osob. Jádro zadržených tvořil okruh hudební skupiny The Plastic People of the Universe: Ivan Jirous, Svatopluk Karásek, Pavel Zajíček, Milan Hlavsa, Zdeněk Vokatý, Karel Soukup, Vratislav Brabenec, Jiří Kabeš, Josef Janíček, Jaroslav Vožniak, Zdeněk Fišer, Jan Kindl a Jaroslav Kukal. Současně probíhala zatčení tzv. plzeňské skupiny, v níž figurovali Karel Havelka, Miroslav Skalický a František Stárek.[45]

Přestože prováděný výklad k §202 nepřipouští vyšetřovací vazbu ani domovní prohlídku, byly za účelem prokázání trestné činnosti této skupiny provedeny četné rozsáhlé domovní prohlídky, při kterých StB zabavovala především všechny strojem či rukopisem psané texty, ať již to byly vlastní texty zatčených nebo opsané, magnetofonové pásky, fotografický a filmový materiál. Všechny tyto věci byly sbírány pro potřeby obžaloby, která se pokoušela ze zabavených dokladů vykonstruovat trestní činnost zatčených na organizovaném výtržnictví, neboť jak jinak si vysvětlit snahu StB interpretovat zabavené texty některých skladeb udáním, že obsahují vulgární a hrubé výrazy. Stejně nepochybně sloužily StB k doplnění „mozaiky provinění“ i mnohahodinové výslechy desítek přátel ženicha Ivana Jirouse. Veškeré okolnosti nasvědčovaly tomu, že se rozhodně nejednalo o náhodnou akci této instituce, jak to dosvědčuje nejen způsob a provedení zatčení a domovních prohlídek, ale i odstup, který uplynul od posledního vystoupení skupiny The Plastic People of the Universe na soukromé oslavě svatby v Bojanovicích. Je mimo vší pochybnost, že tato akce byla ze strany StB pečlivě a dobře připravena a delší dobu plánována. Koncert a s ním spojené „pobuřování“ byly evidentně jen záminkou k tomuto represivnímu aktu.[46]

Již 5. března byla náměstkovi MV ČSSR Janu Pješčakovi Správou SNB zaslána podrobná zpráva o průběhu koncertu v Bojanovicích, jehož je Jirous představen jako organizátor. Informuje o tom, že texty prezentovaných písní obsahovaly znechucení životem, byly laděny proti etablovanému politickému systému a opěvovaly drogy. Kuriózně působí zmínka o tom, že nedošlo k žádným výtržnostem.[47]

8. března byl týmž zdrojem zpraven vedoucí tajemník Středočeského kraje Václav Hájek. V dokumentu jsou návrhy závěrů sekretariátu KV KSČ doporučující  po linii Veřejné bezpečnosti uzavřít případ z hlediska trestního postihu, monitorovat případné náznaky konání podobných akcí, ředitelství Jednoty a RAJ uvědomit o povinnosti podobné případy hlásit, sledovat případné hospitalizace narkomanů a informovat ředitele škol.[48]

Že byl tomuto případu přikládán zvláštní význam svědčí dokumenty doručené 24. března, tedy nedlouho po zadržení podezřelých, generálmajoru SNB Josefu Riplovi, kde jsou shrnuty dosavadní poznatky a informují o dalším postupu vyšetřování. Vzhledem k tomu, že se jednalo o vyšetřování výtržnictví, působí aktivita státních orgánů poněkud neadekvátně: Ve věci byly svolány celkem dvě porady za účasti vedoucích pracovníků a prokurátorů. Bylo rozhodnuto, aby obvinění zatím nebyli stříháni a k hlavnímu přelíčení byli předvedení v takové podobě, v jaké vystupovali jako hudebníci. Podle výsledku rozpracování bude využito všech forem dostupných možností a generální prevence, zejména organizování hlavního líčení pro funkcionáře SSM, využití televize, tisku a rozhlasu, upozornění Národním výborům a distribučním organizacím. Byl ustaven realizační štáb na úrovni okresu za součinnosti orgánů S StB, SVB a odboru vyšetřování VB, analytická skupina, vyšetřovací skupina, realizační skupina a operativní skupina. Ve vyšetřování a dalším rozpracování se pokračuje. S urychlením budou přibráni znalci na zkoumání duševního stavu u větší části obviněných. Řídícím záměrem je realizovat zpolitizovanou kriminalitu. Na podkladě výsledků vyšetřování bude provedeno rozšiřování o další trestné činy, případně další obvinění.[49]

Obvinění z 1. května obsahovalo jména šestnácti zadržených, jimž bylo kladeno za vinu, že se v průběhu let 1971–76 na různým místech ČSSR aktivně zúčastnili vystoupení amatérských beatových skupin a zpěváků, v jejichž průběhu byly uváděny veřejně texty písní obsahující četné hrubé neslušnosti, čímž naplnili skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví uvedeného v §202 trestního zákona.[50]

Razie přes hmatatelnou atmosféru napětí, kdy téměř veškeré akce undergroundu byly monitorovány bezpečnostním aparátem, většinu zadržených zaskočila. Následně vznesená obvinění pocit nepatřičnosti a absurdity jen umocnila, a prvotní tušení, že se spíše než o právní problém jedná o politicky motivovaný proces, se začalo potvrzovat.

Na své činnosti neshledávali obvinění nic politického: Zpíváme písničky, děláme výstavy a není v tom žádné nabádání k politickému zvratu. Spíš šlo o výzvy ke svobodě, za hudbu a obrazy se přece nezavírá.[51] Je možné, že ale právě toto bylo oním důvodem ke snaze režimu underground kriminalizovat. Jirous poznamenává, že právě tato absence nejen zbraní, ale i násilného uvažování, které by mohlo být záminkou zlikvidování hnutí undergroundu za pomocí různých ideologických paragrafů trestního zákona, bylo to, co přivádělo režim k zuřivosti.[52]

Politická rezonance se rozechvěla zanedlouho, kdy o tomto případu s přispěním Václava Havla a dalších začaly informovat západoevropské sdělovací prostředky. Tato nečekaná kritika režim zcela zjevně zaskočila, protože vzápětí se proti těmto článkům rozpoutala mediální kampaň v československém tisku. Rudé Právo otisklo 8. 4. 1976 poznámku Zbytečná starost, ve které celou záležitost zkresluje a denunciuje obviněné: Tito lidé, kteří několikrát změnili zaměstnání a vyhýbali se poctivé práci, se v řadě míst dopouštěli výtržností a dalších trestných činů. Jako členové malých beatových skupin, které před několika lety naprosto propadly při kvalifikační zkoušce, organizovali podvodně veřejná vystoupení, která se zvrhla v orgie a výtržnosti, narušující klid a pořádek v městech a obcích. ... Možná, že na Západě se považuje za umění i hudební sólo na hoblík, třískání na činely spojené dámskou podprsenkou, tlučení na výfuk auta nebo štípání dříví a házení polínek mezi většinou mladistvé obecenstvo. Prý se tomu říká třetí hudební kultura. My o ni u nás nestojíme. Ani o to, aby se někdo před mládeží předváděl s bezduchými texty hemžícími se vulgarismy a nabádáním k činům, které se příčí našim zákonům. ... Ti, pro které je však hudba a zpěv - obojí navíc pochybných kvalit - pouze průhledným pláštíkem k soustavnému porušování zákonů, musejí se ze svých činů odpovídat.[53] V podobném duchu byly publikovány i příslušné příspěvky v Práci, Svobodě, Zemědělských novinách a Večerní Praze z téhož dne: Mezi zadrženými je např. absolvent filozofické fakulty, bývalý kněz a dále převážně zkrachovalí studenti, někteří bez pracovního poměru. Jedná se o narkomany, kteří se v minulosti podrobili psychiatrickému léčení a byli za výtržnosti víckrát trestáni.[54] Jaký příklad dávali tito extrémní „muzikanti“  v záplatovaných texaskách mladým lidem na venkově, netřeba vůbec rozvádět. ... Téměř všichni holdovali drogám a jako narkomani také absolvovali pobyt v psychiatrických léčebnách. Činit z takové chásky umělce a navíc „politické případy“ nasvědčuje jen tomu, že každý prostředek je dobrý, když chce někdo z komára vyrobit velblouda.[55]

Rozpor mezi uváděnými informacemi a realitou velmi pregnantně vyjádřil Hlavsův advokát Sodomka při návštěvě zadrženého Ivana Jirouse: Dobrý den, pane Jirous – já jsem se o vašem zatčení dočetl v jordánských Timesech. Hned jsem si říkal, že je to ta vaše skupina, ovšem když jsem se vrátil do Československa a přečetl si naše noviny, tak jsem věděl, že to ta vaše skupina být nemůže.[56]

Mezitím se obhajoba snažila získávat příznivé posudky na inkriminovanou tvorbu, což se díky publicitě brzy začalo dařit. Recenzí na texty Egona Bondyho, Pavla Zajíčka, Svatopluka Karáska a Karla „Charlie“ Soukupa přispěl literární kritik Jan Lopatka (jinak též soused Egona Bondyho) a přisouzenými pozitivními adjektivy veškerá obvinění odmítl. V textech Svatopluka Karáska a Karla Soukupa nalézáme vulgarismy zcela výjimečně, relativně nejvíce je jich v textech Pavla Zajíčka. Chceme-li však tato jednotlivá slova hodnotit v tom, co znamenají, musíme je chápat v jejich kontextu. V daném případě vytváří významový kontext ono mravní rozjitření, a jemuž slouží - lépe či hůře - i vulgarismy. ... Karásek je věřící křesťan, dokonce kněz. Proto i jeho spirituály mají naléhavost vyznání víry, která nízké povyšuje, mocné ponižuje a vše srovnává před tváří nejvyšší spravedlnosti Boží. Karáskova zpěvná kázání připomínají sv. Františka z Assissi, heretiky, a samosebou především kazatele z dřevěných kostelů amerického jihu, tedy všechny ty, kteří sestupovali až dolů k nejchudším, nejponíženějším, nejmenším z nejmenších. Takový „sestup“ byl vždycky provázen i „sestupem“ jazykovým, k „vulgární“ italštině, k „vulgární“ američtině. Není tedy divu, že i Karásek pronáší svá kázání jazykem šupáků. ... Jestliže si lze představit, že např. Haškovy „Osudy dobrého vojáka Švejka“ by se mohly i se svými vulgarismy stát školní četbou, rozhodně to nelze říci o řadě Nezvalových básní, jejichž erotismus představuje jeden z projevů oné protimetafyzické orientace moderní poezie.[57]

Své názory na texty Svatopluka Karáska na žádost jeho obhájce Otakara Motejla vyjádřil i Jaroslav Seifert: Jde většinou o ohlasy černošských písní, tzv. spirituálů. Jako autoři těchto spirituálů také pan Karásek používá lidové řeči. Aby vystupňoval lidový charakter a přesvědčivost svých písní, aby zdůraznil jejich hlas, dostala se mu tam zcela logicky i tzv. sprostá slova. Jsou použita naprosto funkčně a vynutila si je naléhavost ostatního textu. Považuji tyto písně za seriózní pokus básníka, který usiluje o nový tvar. Ukázky svědčí o talentu nábožensky zaujatého autora, vnitřně hluboce přesvědčeného o svém kněžském poslání.[58]

Objevila se též esej filosofa Jana Patočky, ve které autor sice metaforicky, leč zcela adresně pojmenovává stávající situaci: Jen tolik je jisté, že okolní svět má mezi svými prostředky jako jedno z nejsilnějších zdání, pomluvu, výrobu obrazů; má možnost ukázat je pravým opakem toho, čím jsou; pokryje je nánosem špíny, aby se jevili, jak si to sám přeje: budou mu šiřiteli mravních nákaz, stanou se morbidními zjevy. A s takovými pak pryč před soud, do vazby a vězení, a pak jim narazit na hlavu Hádův čepec neviditelnosti, obklopit je mlčením, ignorovat jejich existenci, zakázat uvádět i jejich jména.[59]

Takto pohotová reakce mnohých významných osob byla pro establishment nanejvýš překvapující – od konce šedesátých let nebyla zaznamenána žádná skutečná občanská aktivita takových rozměrů – a začal si pomalu uvědomovat svoji chybu. O příčinách veřejného vystoupení těchto dlouho mlčících se zmiňuje Havel v eseji O počátcích Charty 77. Nastává velmi zajímavý proces, kdy si tyto různé, dosud izolované skupiny začínají náhle uvědomovat fenomén nedělitelnosti svobody: že vlastně onen útok proti mladým a neznámým hudebníkům je substitučním činem, že je vlastně útokem proti všem, kteří v naší zemi ještě úplně nerezignovali a nepodřídili se moci, že je to vlastně jenom známost některých jmen – spisovatelů, politiků a jiných, která je chrání před tím nejhorším, že tito mladí lidé byli zavřeni pouze proto, že jsou málo známí, že jejich pronásledování se obejde bez větší odezvy jak doma, tak i v zahraničí. V tento moment si ony dosud izolované skupiny a iniciativy uvědomily, že tímto útokem proti hudebníkům byly napadeny všechny, že bylo napadeno to nejdůležitější – pokus o pravdivý projev, o pravdivý život, a že se proto musí těchto mladých hudebníků zastat. Tak jsem mohl na vlastní oči sledovat tento zajímavý proces uvědomování, kdy si například profesor Patočka najednou uvědomil, že svoboda jeho fenomenologického zkoumání je svobodou  této rockové hudby, která mu sama přirozeně nebyla a nemohla být nikterak blízká. Viděl jsem, jak si to začínají uvědomovat různí spisovatelé, politici a jiní.Stalo se cosi, co režim neočekával. Režim se domníval, že odsoudí bez zvláštní pozornosti několik dlouhovlasých výtržníků a tím bude celá tato věc zlikvidována, že se tak zbaví nebezpečí, které pro něho znamenala značná rezonance této rockové skupiny u mladé generace. A najednou se ozvali lidé, u nichž nebylo lze očekávat žádné sympatie k těmto mladým hudebníkům.[60]

Během několika málo měsíců tyto okruhy lidí formulovaly několik petičních protestů vyzývající státní orgány k dodržování zákonnosti a propuštění obviněných, což byl v tomto období bez nadsázky nevídaný projev neloajality ke státní moci. Pro mnohé to byla zároveň možnost po dlouhém čase strnulosti veřejně vyslovit své mínění.

Úplně první dopis na podporu zatčených poslali již 9. dubna 1976 prezidentu republiky Jan Patočka, Jindřich Chalupecký, Josef Hiršal, Jiří Kolář a Zdeněk Urbánek.[61]

Velmi významné bylo protestní prohlášení uveřejněné 28.8.1976 ve Frankfurter Allgemeine Zeitung jakožto Otevřený dopis Heinrichu Böllovi (Ein offener Brief an Heinrich Böll), kde adresáta jménem Jaroslava Seiferta níže podepsaní žádají:  ... abyste se zastal mladých lidí postavených před soud v podstatě za to, že se snažili důsledně si uchovat svou osobní a tvůrčí integritu - a v těchto mladých lidech vlastně celé naší mladé generace, která má být chystaným procesem vystavena novému tlaku.[62] Tento dopis podepsali Jaroslav Seifert, Jan Patočka, Václav Černý, Karel Kosík, Pavel Kohout, Ivan Klíma a Václav Havel. V Böllově odpovědi, otištěné 6.9. v tomtéž deníku, se dočkali vyslovení účasti a podpory.[63]

Následoval Dopis předsedkyni senátu, v němž jeho signatáři, mezi něž patřili namátkově Eugen Brikcius, Věra Jirousová, Jan Lopatka, Jiří Němec, Dana Němcová, Jana Převratská, Andrej Stankovič, Jan Šabata, Anna Šabatová ml., Petruška Šustrová, Jiří Tichý či Petr Uhl, protestovali proti tomu, aby každý, kdo projevuje nějakým způsobem tvůrčí originalitu, byl souzen a trestán odnětím svobody a požadovali propuštění obviněných.[64]

Stalo se to, s čím státní orgány nepočítaly. Případ si získal mezinárodní pozornost a představitelé režimu rozhodně nebyli touto popularitou potěšeni. Na veřejnosti se sice po odeznění tiskové kampaně rozléhalo neohrožené mlčení, ale uvnitř státního aparátu vládlo znepokojení a obavy z dalšího vývoje. Ve zprávě tajemníkovi pražské KSČ Antonínu Kapkovi o situaci v Praze před prvomájovými oslavami je tomuto tématu věnováno několik odstavců: Jak je známo, zajištění několika členů této skupiny, kteří organizovali srazy závadové mládeže, mělo ohlas i v zahraničních sdělovacích prostředcích. Tato protičeskoslovenská kampaň byla paralyzována zveřejněním řady poznatků týkajících se organizátorů srazů, kteří tím byli v očích čs. veřejnosti kompromitováni. [65]

Orgánů činných v trestním řízení se to však jakoby netýkalo. 9. července byla proti Ivanu Jirousovi, Pavlu Zajíčkovi, Milanu Hlavsovi, Karlu Soukupovi, Svatopluku Karáskovi, Josefu Janíčkovi, Vratislavu Brabencovi, Jiřímu Kabešovi, Jaroslavu Kukalovi, Pavlu Zemanovi, Jaroslavu Vožniakovi, Vladimíru Vyšínovi, Janu Kindlovi a Otakaru Michlovi vznesena obžaloba z organizování a účasti na vystoupení hudebních skupin, jejichž program měl být zaměřen tak, aby vyjadřoval neúctu vystupujících ke společnosti a pohrdání jejími morálními zásadami, zejména soustavným opakováním vulgárních výrazů; přitom měli uvést v omyl funkcionáře společenských organizací  a orgány lidosprávy předstíráním, že se jedná o kulturní akce.[66]

Jirous byl uveden mezi obžalovanými na prvním místě s tím, že uvedené činnosti se dopustil i na vystoupeních 1.9. 1974 v Postupicích, 31.6. 1975 v Kostelci u Křížku, 13.7. 1975 v Přešticích. Dále že organizoval vystoupení bez oprávnění za něž vybíral honoráře a vyhýbal se vojenským povinnostem. Tímto měl spáchat trestný čin výtržnictví podle §9/2 k §202/1,2 trestního zákona – z téhož byli viněni i ostatní – trestný čin nedovoleného podnikání podle §118/1 trestního zákona a trestný čin neplnění odvodní povinnosti podle §267/1 trestního zákona.[67]

Průběh procesu ale již dávno neměl ve svých rukou soud. Horký brambor se přes generálmajora Ripla a náčelníka odboru vyšetřování VB podplukovníka Vítka dostal až k rukám ministra vnitra Jaromíra Obziny, který s jejich pomocí nepříjemnou kauzu šalamounsky rozetnul. V interních informacích, jež si tito tři pánové od 23. do 28. srpna posílali, lze vystopovat cestu, jakou se patrně ona „horká hlíza“ kutálela.

Dokumentem Trestní věc Bojanovice byl ministr podrobně informován o osobách obviněných (nikoli ale o tom, z čeho jsou obviněni – lze tedy usuzovat, že adresát byl již důkladně obeznámen), zejména o těch, kteří byli stále ještě drženi ve vazební věznici (Jirous, Zajíček, Hlavsa, Soukup, Karásek, Janíček, Brabenec). Výčet jmen s údaji o bydlišti a povolání uzavírá Ripl douškou, že podle vyjádření předsedy Krajského soudu Středočeského kraje Pastorka lze očekávat u všech obviněných, jež jsou stále ve vazbě, uložení nepodmíněných trestů.[68]

Spolu s tímto obíhalo další sdělení s titulkem Informace k případu skupiny Vlasatců. Tu vypravoval Vítek a obsahuje mimo stejný soupis vyšetřovaných zmínku o rozporech ohledně data zahájení hlavního líčení, jež bylo plánováno na 30.8. 1976. Ministr spravedlnosti Přemysl Bén navrhoval jeho posunutí, dokud neproběhnou volby do zastupitelských sborů, s čímž se ale Vítek neztotožnil a navrhoval konání v původním termínu. Obával se toho, že někteří zadržovaní by mohli být mezitím propuštěni z vazby, a následně by mohli být kontaktováni novináři ze západních zemí. Navíc doporučuje stále zadržované ve vazbě ponechat.[69]

 Toto sdělení bylo doručeno Riplovi, který seznam sedmi zadržovaných červenou propiskou kádrově rozlišil – kromě Svatopluka Karáska (správce depozitáře) měli všichni u svého jména podtržené slovo „dělník“, Jirous ještě připsáno „FF-UK Praha“. S názory Vacka se ztotožňoval a v textu jeho návrhy zvýraznil. Takto upravený materiál odeslal ministru Obzinovi, který mu po prostudování ústně sdělil svůj návrh, který Ripl poté na tentýž dokument připsal. Rozhodnutí znělo: proces omezit na tři až čtyři osoby / ostatní řešit jinak (rozebrat a odložit).

Záznam této komunikace zřetelně a mimo vší pochybnost dokládá, že se jednalo o proces nejen politicky zabarvený charakterem obvinění, ale i politicky řízený, a to z nejvyšších míst. Reakce justice na sebe ostatně nedala čekat.

Usnesením okresního prokurátora Jana Kovaříka z 3. září byli všichni kromě čtveřice Jirous, Brabenec, Karásek, Zajíček ze společného řízení vyloučeni a propuštěni z vazby. Není bez zajímavosti, že tito byli z obviněných jediní, kteří měli ukončené či nedokončené vysokoškolské studium a jako takoví byli patrně považováni za vůdčí postavy. Oficiální zdůvodnění tohoto kroku ovšem znělo tak, že vzhledem k většímu počtu pachatelů a skutků, které jsou předmětem trestního stíhání, bylo doplnění obžaloby možno dosud provést pouze u obviněných, kteří byli ponecháni soudem ve vazbě a pro urychlení řízení proti nim vedenému bylo proto řízení proti obviněným, kteří jsou stíháni na svobodě, ze společného řízení vyloučeno.[70]

Hlavní líčení s Ivanem Jirousem, Pavlem Zajíčkem, Svatoplukem Karáskem a Vratislavem Brabencem začalo 21. 9. 1976 v 8.30 před senátem okresního soudu pro Prahu - západ v Karmelitské ulici v Praze na Malé Straně za předsednictví soudkyně Vinčarové. V soudní budově se shromáždilo asi 150 přátel a příznivců obžalovaných a dalších osobností politického a kulturního života, mezi nimiž byl i bývalý člen předsednictva ÚV KSČ František Kriegel, bývalá poslankyně Gertruda Sekaninová – Čakrtová, dále pak zaměstnanci zahraničních tiskových agentur, zástupce Amnesty International a někteří spisovatelé a literární a hudební kritici. Soudní budova byla střežena několika desítkami příslušníků VB, z nichž někteří měli s sebou psy, a několika policejními vozy. Okolní domy byly prohledávány a v soudní budově bylo velké množství příslušníků StB. Některé z přicházejících a odcházejících osob byly legitimovány příslušníky VB, ale všem - byť někdy s průtahy - byl posléze vstup do budovy umožněn.[71]

Nově vypracovaná obžaloba vinila Ivana Jirouse z organizování a uvádění vystoupení v Ledči nad Sázavou 19.6. 1971, v Písku 31.7. 1972, ve Zruči nad Sázavou 24.6. 1972, v Postupicích 1.9. 1973, v Kostelci u Křížku 21.6. 1975, v Přešticích 13.12. 1975 a v Bojanovicích 21.2. 1976. Pavel Zajíček čelil obžalobě ze zpívání textů se závadným obsahem a uvádění programu, Svatopluk Karásek rovněž ze zpěvu písní závadného obsahu a Vratislav Brabenec ze hry na saxofon v písních se závadným obsahem.[72]

V odůvodnění je rozvedena podstata trestné činnosti, jež se neustále točí kolem skladeb s údajnně závadným obsahem, čímž měli dotyční ustavičně působit veřejné pohoršení. Je pravda, že texty Egona Bondyho, Pavla Zajíčka a Svatopluka Karáska netrpí ostychem před ostřejšími výrazy, ovšem lze se snadno přesvědčit, že na nich v žádném případě nestaví a lze pouze odkázat k již citovaným posudkům Jaroslava Seiferta a Jana Lopatky. Přesto obžaloba trvala na tom, že vulgární výroky tvořily v podstatu jádro celého programu. Připisováno jim bylo rovněž protisocialistické a protispolečenské působení exponující nihilismus, dekadenci a klerikalismus.[73] Nebezpečnost jejich jednání pro společnost měla být navíc zvyšována tím, že byla zaměřena na mladé lidi, jejichž morální vývoj mohl být tímto způsobem nepříznivě narušen.[74]

Na všechny byl uplatněn §202 trestního zákona ošetřující případy dopouštění se hrubé neslušnosti nebo výtržnosti, který počítá se sankcemi odnětí svobody až na dvě léta nebo nápravným opatřením nebo peněžitým trestem a odnětím svobody na šest měsíců až na tři léta nebo nápravným opatřením, spáchá-li jej někdo jako člen organizované skupiny.

Průběh soudního přelíčení se dochoval ve zprávě vypracované Václavem Havlem, Věrou Jirousovou a Jiřím Němcem, jež byla součástí protestního dopisu zaslaného řediteli Československé televize Janu Zelenkovi. Během prvního dne líčení byli vyslechnuti obvinění a část svědků. Ani jediný z předvolaných svědků jednoznačně nepotvrdil, že by vystoupení souzených hudebních skupin pohoršovalo jeho nebo kohokoliv jiného a řada svědků naopak vypověděla, že na ně všechna představení působila příznivým dojmem. Ivan Jirous se ve své řeči ohradil proti tomu, že je mu sumárně přičítána organizace všech žalovaných vystoupení, celá řada jich byla organizována místními mládežnickými skupinami, které si vystoupení přály. Když programy uváděl, popř. konferoval, nepoužíval žádných vulgárních výroků. Šlo ostatně v posledních letech o vystoupení soukromá, přesto však náležitě hlášená a zajištěná pozvánkami pro přátele. Pokud obsahovaly výrazy tak zvané vulgární, bylo jich použito v kontextu, který nedovoloval pohoršení. Pokud v nich byla kritizována společnost, pak pouze společnost konzumní, kterou účinkující neztotožňovali se společností socialistickou. Že se někomu takový umělecký projev nelíbí, nezakládá skutkovou podstatu trestného činu. Odmítá formulace o nihilismu, dekadenci a klerikalismu, který přece není totožný s náboženským cítěním vůbec. Setkal se s tím, že někteří pracovníci společenských organizací a veřejných orgánů, kteří zmíněná vystoupení hodnotili negativně, tak činili prostě proto, že jejich účastníci nosí dlouhé vlasy. Necítí se proto vinen. Na otázky prokurátora Ivan Jirous upřesnil.že osobně zajišťoval, aby se programu nezúčastnil někdo cizí, ale místnosti nebyly zcela uzavřeny, aby nebyl vzbuzován dojem, že se v nich děje něco nepřístojného. Představení probíhala v klidu. Režie představení (nájem sálu, odvoz aparatury atd.) byla hrazena dobrovolnými příspěvky účastníků, nešlo o komerční záležitost. Přátelé přispěli částkou podle vlastní úvahy. K otázkám obhajoby sdělil, že například ve Zruči nad Sázavou, kde nebývá ukázněné publikum, místní samospráva ocenila, že obecenstvo se řídilo jeho pokyny. V celé své výpovědi upozorňoval Jirous na řadu věcných chyb a nepřesností v obžalobě. Obžalovaný Karásek vystoupil v Postupicích se třemi písněmi, které neobsahovaly žádná vulgární slova; v Přešticích zpíval až po ukončení programu skupince čekající na vlak; v Kostelci u Křížku vůbec nevystoupil; obžalovaný Brabenec nevystupoval v Krči a podobně.[75]

Hlavní líčení pokračovalo dalšího dne, kdy po vyslechnutí dalších svědků přednesl obžalobu okresní prokurátor Kovařík, který pronesl, že vina byla dle jeho soudu prokázána. Plastic People a DG 307 neměly povolení k veřejnému vystupování, a to proto, že nemají naprosto žádnou uměleckou úroveň. K obhajobě namítal, že nešlo o soukromá představení, každý měl přístup, vchody byly volné a vulgární výrazy šly do mikrofonů. Kdyby to pronášeli soukromě, nebyli by trestně stíháni. Na závěr předložil hlavní argument - jeden a půl stránkový dopis ministerstva kultury, jehož odbor umění a kultury posoudil texty Plastic People, DG 307 a Svatopluka Karáska. Jeho stanovisko bylo jednoznačné: Jsou tu hrubé výrazy, nesmysly, formální hodnota je zcela zanedbatelná. Báseň Utopenec je protisocialistická. Texty exponují dekadenci, nihilismus, anarchismus a klerikalismus. Negativně to ovlivňuje životní styl mladé generace, jde o dědictví krizového období. V jeho zažehnání bylo sice již dosaženo žádoucích výsledků, ale v určitém rozsahu se škodlivé jevy dnes objevují dokonce výrazněji, než v šedesátých letech. Jde o věci velmi škodlivé. Navrhl proto, aby všichni obžalovaní byli uznáni vinnými, potrestáni odnětím svobody a to Jirous trestem ve druhé třetině trestní sazby, Zajíček v polovině trestní sazby, Karásek a Brabenec v první třetině trestní sazby, všichni nepodmíněně. [76]

Třetí den pokračování hlavního líčení v trestní věci proti obžalovaným uvedla předsedkyně senátu prohlášením, že soud shledal tyto obžalované vinnými z trestného činu výtržnictví v organizované skupině podle § 202/1,2 trestního zákona v plném znění obžaloby. Ivan Jirous byl odsouzen k odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců nepodmíněně a zařazen do druhé nápravně výchovné skupiny. Pavel Zajíček na dvanáct měsíců, Svatopluk Karásek s Vratislavem Brabencem na osm měsíců nepodmíněně v první nápravně výchovné skupině.[77]

Z textu rozsudku je zřejmé, že konečný verdikt nebral žádný ohled na svědectví obhajoby a s lehkostí se přenesl i přes zjevnou absurdnost obvinění. Během procesu byly soustavně porušovány zákonné předpisy soudního líčení, například tím, že byli předvoláni pouze svědci, u nichž obžaloba očekávala, (jak se pak ukázalo, tak neprávem) jednoznačnou výpověď v neprospěch obžalovaných, a nikoli ti, kteří by mohli vypovídat v jejich prospěch. Většina zjevně opodstatněných námitek, protestů a návrhů obhajoby byla přitom odmítnuta. V druhý den procesu došlo dokonce k výměně poroty. Lze směle tvrdit, že po stránce faktické nebyla vznesená obvinění podepřena téměř žádnými relevantními důkazy, naopak byla obhajobou vyvrácena jako neopodstatněná. Nicméně fakta nebyla tím, na co bylo při rozsudku bráno ohled.[78]

Sledovat průběh procesu přijel i rakouský právník Henry Goldmann vyslaný jako pozorovatel Mezinárodním sekretariátem Amnesty International.[79] Nejprve se setkal s Jirousovým obhájcem dr. Štěpánkem, s jehož pomocí se chtěl domluvit se soudkyní na své účasti při přelíčení, jež byla dopředu korespondenčně ohlášena. Jeho žádost byla nejprve zamítnuta z kapacitních důvodů, a posléze sdělením, že jeho přítomnost nebude za žádných okolností možná. O proces byl ale mezi veřejností značný zájem. Před soudní síní se shromáždil značný počet lidí (asi 50 – 60). Byl mezi nimi někdejší člen politbyra dr. František Kriegel, někdejší poslankyni parlamentu dr. Sekaninová, spisovatelé Václav Havel a ludvík Vaculík, stejně jako herec Pavel Landovský. Přítomni byli rovněž tři dopisovatelé západních tiskových agentur (Agence France Press, DPA, ARD). Podle informací, které jsem dostal od příbuzných, bylo v posledních letech stěží možno kdy vidět takovou přehlídku pracovníků tajné služby. V soudní budov jich bylo asi 20 – 30, dohled nad lidmi z opozice a jejich sledování v týdnu konání procesu značně vzrostly. [80]

Proti rozhodnutí soudu se nejen odsouzení, ale i prokurátor odvolali. Ten považoval tresty zejména v případě Jirouse a Zajíčka za nepřiměřeně nízké vzhledem k závažnosti jejich činu a výchovnému účinku trestu a požadoval jejich zvýšení.[81]

Odvolací soud, ke kterému došlo 11. listopadu a jehož senátu předsedal Ludvík Engelmann, odvolání obžalovaných i okresního prokurátora zamítl. Pokud se například Ivan Jirous domáhal provedení dalších důkazů, což nebylo během přelíčení umožněno, zde se dočkal lakonické odpovědi, že toto již nebylo v zájmu dalšího objasnění věci.[82] Dále jsou zde zopakovány důvody, proč byl tresty uděleny, hodnocení přečinů se shoduje. Přitěžující okolnosti, jež jsou zde zmiňovány, jsou ale zdůrazňovány s takovou vehemencí, že se nelze ubránit dojmu, že právě ony – ač se jako samostatné paragrafy obžaloby nevyskytly – jsou pravým měřítkem pro výše udělených trestů: Obžalovaní svými závažnými vystoupeními, kterých se každý z nich svým způsobem a podílem účastnil, se dostali do hlubokých rozporů s uvedenými zájmy naší společnosti. Jejich činnost byla výrazně a převážně protispolečenská, ohrožující zejména výchovu naší mladé generace, jíž vystoupení obžalovaných byla převážně věnována. Při tom inkriminovaná  činnost obžalovaných nebyla projevem nějakých ojedinělých impulsů, ale dlouhou dobu trvajícím, vědomým a organizovaným programem, který svou destruktivní povahou narušoval pozitivní úsilí naší kulturní fronty o vytváření skutečných uměleckých hodnot, které pomáhají realizovat humánní a ušlechtilé cíle celé naší společnosti.[83]

Rozsudek tímto nabyl právní moci. Odsouzeným byla ale nadále věnována zvýšená pozornost. Když se o nějaký čas později přihodilo, že byli ještě na Pankráci Jirous a Zajíček umístěni do stejné cely, byla okamžitě vyšetřovatelem nařízena jejich vzájemná izolace.[84]

V Havlově eseji Proces je tento soud symbolizován jako událost, jejíž pravidla se vymkla kontrole, a něco původně nijak výjimečného najednou ozářilo nečekaným světlem dobu a svět. ... Aktéři této podívané se dostávali přitom do paradoxní situace: čím poctivěji hráli své role, tím zřetelněji odkrývali jejich nezamýšlený význam, proměňujíce se tak postupně ve spolutvůrce úplně jiného představení, než jaké si myslili, že hrají, nebo než jaké chtěli hrát. Všem, jak těm na straně obžalovaných, tak na straně justice, bylo již brzy jasné, že pod celou protokolární rouškou se skrývá špatně zatajitelná snaha dokázat obviněným, že jejich činnost nebude státní mocí tolerována. Tato fasáda soudní důkladnosti a objektivity zároveň ale velmi brzy začala sebe samu usvědčovat z toho, že je jen kouřovou clonou, která má zakrýt to, čím tento proces ve skutečnosti je: vzrušujícím sporem o smysl lidského života; naléhavým zpřítomněním otázky, co má vlastně člověk v životě chtít: zda má mlčky přijmout svět tak, jak se mu nabízí, včlenit se do něj jako jeho poslušný objekt - anebo má pod jeho nabízeným povrchem hledat jeho lepší možnosti a sám v sobě sílu stát se svobodným subjektem životní volby; zda má mít prostě „rozum“ a zařadit se - anebo zda má právo se vzepřít ve jménu vlastní lidské pravdivosti.[85]

Mediální přestřelka mezi domácími a zahraničními sdělovacími prostředky jakož i denunciační kampaň pochopitelně dále pokračovaly, a to v nezměněném duchu.

27. září vyšel v deníku Svoboda článek Další bublina splaskla, kde redaktor obžalovaným, ze kterých se západní žurnalisté měli snažit dělat velké umělce a obětní beránky, vytýká vystupování se skladbami, pro jejichž některé texty je údajně pojmenování vulgární lichotivé. Jejich odsouzením měla západním žurnalistům další jimi nafouknutá bublina splasknout, jelikož u nás nemá o podobné "umělce" nikdo zájem. Naopak ti umělci a kulturní pracovníci, kteří chápou své společenské poslání v socialistické společnosti, mají nejen velké pole působnosti, ale i podporu nás všech.[86]

Nejrozsáhlejší „analýza“ vyšla až 3. prosince v Mladém světě pod názvem Případ Magor.[87] Fakta jsou obvykle vytrhávána z kontextu, zdůrazňováno případné psychiatrické léčení (ve skutečnosti vyhledáváno povětšinou z důvodů vyhnutí se vojenské službě), citováni pouze výroky svědků obžaloby, jako ukázka tvorby jsou použity cizí texty a není znát jakákoliv snaha po objektivitě. Přesto článek končí slovy, že bublina o nekonvenčních avantgardních umělcích splaskla.

Proti tomuto článku si trojice Hlavsa, Janíček a Kabeš stěžovala dopisem redakci, ale pochopitelně marně.[88]

Velmi překvapivým a odvážným činem byla stížnost deseti předních českých právníků (Zdeněk Jičínský, Oldřich Kaderka, Vladimír Klokočka, Zdeněk Kratochvíl, Michal Lakatoš, Zdeněk Mlynář, Milan Richter, Eva Rychetská, Josef Rychetský a František Šamalík) odeslaná pod názvem Otevřený dopis ústavním orgánům ČSSR,[89] ve kterém protestují proti administrativním politickým zásahům a porušování elementárních zásad právního řádu: Považujeme proto za svou povinnost vás upozornit, že vynesené rozsudky jsou v příkrém rozporu s ústavou i platnými zákony Československé socialistické republiky. Jako trestný čin výtržnictví byla kvalifikována hudební vystoupení odsouzených, ačkoliv pojmovým znakem tohoto trestného činu je úmyslné spáchání hrubé neslušnosti nebo výtržnosti veřejně nebo na místě veřejně přístupném. ... Způsob, jakým byl proti této skupině mladých lidí proveden zásah bezpečnosti a pomlouvačná kampaň proti nim svědčily o ničem dobrém. Vzniklo takové ovzduší kolem trestního řízení, že tu byla oprávněná obava, že v řízení proti nim nebude dbáno zásad materiální pravdy a že budou odsouzeni bez zřetele na to, zda jim bude vina prokázána či neprokázána. A skutečně, v žádném z obou procesů se nepodařilo prokázat, že by se některý z obžalovaných dopustil úmyslně hrubé neslušnosti nebo výtržnosti. Dokazování v hlavních líčeních se až trapně točilo kolem několika vulgárních výrazů, vytržených z kontextu předvedených písní. Inkriminované výrazy jsou ostatně nejen běžně používány v hovorové mluvě, ale navíc jsou obsaženy v míře daleko hojnější v celé řadě slovesných děl naší i světové literatury - klasické i současné. Chatrnou konstrukcí obžaloby, se kterou se však vynesené rozsudky ztotožnily, manifestuje i skutečnosti, že v 65 skladbách, které obžalovaní hráli, je pouze asi 9 vulgárních výrazů. Nepodařilo se přitom předvést svědka, který by charakterizoval vystoupení obžalovaných jako hrubou neslušnost a byl tím pohoršen. Samotná přelíčení pak proběhla způsobem, který odporuje ústavě ČSSR a procesním předpisům. Zejména byly obcházeny principy veřejnosti trestního řízení, nebylo dbáno požadavku ústnosti jednání, byla porušena zásada presumpce neviny a došlo i k neodůvodněnému omezení práva na obhajobu. Konečně, ale ne v poslední řadě, byla vážně porušena zásada soudcovské nezávislosti a nestrannosti soudcovského rozhodování. ... Zcela bezprecedentní je pak skutečnost, že prokurátorovi bylo umožněno předložit jako důkaz až v závěrečné řeči - tedy po skončení dokazování - dopis odboru umění a kultury českého ministerstva kultury, který negativně hodnotí texty skupin Plastic People a DG 307 a označuje je za projev dekadence, nihilismu, klerikalismu a anarchismu. O tento dopis se rozsudek ve svém zdůvodnění opírá. Zapomíná však, že předmětem trestního řízení byl trestný čin výtržnictví a ne - v naší zemi tak neblaze proslulé cejchování - ať již v minulosti z titoismu, trockismu, sionismu anebo nyní z nihilismu, klerikalismu apod.

Tento otevřený dopis byl zaslán presidentu republiky, předsedovi Federálního shromáždění (s originály podpisů), předsedovi vlády ČSSR, předsedovi Nejvyššího soudu ČSSR, Generálnímu prokurátorovi ČSSR a ministerstvu spravedlnosti ČSR. Je zbytečné dodávat, že výsledek tohoto protestu nebyl žádný. Jeho autoři se sice mohli chlubit nejvyššími akademickými tituly, vysokými funkcemi a bohatými zkušenostmi, nicméně pro adresáty dopisu byl určující ten fakt, že patřili k těm, jež se v roce 1969  „nepoučili“ z krizového vývoje.

Podrobnosti o případu se později dostaly i  do Kriminalistického sborníku z dubna 1977, pro svoji mimořádnou závažnost směrem k narušení zdravého vývoje mladé generace.[90] Příspěvek odhaluje podstatu podezřelosti takových jevů, jež spočívají především v konspirativním plánování akcí, účastí několika set osob, slabou uměleckou úrovní vystupujících a špatném kádrovém profilu organizátorů. Trochu paradoxně jsou potom vystoupení popisována jako hudební vystoupení prokládané promítáním diapositivů a amatérských filmů prokládané četbou povídek či recitací poezie. V závěru nakonec vyzývá všechny příslušníky SNB, aby jakékoliv poznatky, jež by mohly s touto trestnou činností souviset, neprodleně hlásili, aby bylo možno s touto protispolečenskou činností úspěšně bojovat.[91]

 

3. b - Souvislosti se vznikem Charty 77

 

To, čím tento proces získal klíčový význam ale nebylo jen očividné porušování zákonnosti ze strany těch, kteří by ji měli prosazovat – což nebyl jev v „normalizačním“ Československu nikterak vzácný – nýbrž to, že symbolizoval sblížení těch, kteří k sobě našli cestu až poté, kdy si uvědomili onen fundament, který je jim společný. Lidé, kteří byli po okupaci vystrnaděni z veřejného života tuto situaci rozpoznali jako možnost znovu vytvořit uprostřed strnulé společnosti nějaký pohyb. Vznikla tu nová a mimo toto prostředí zcela neobvyklá pravidla vzájemného styku – odpadalo představování, seznamování, vzájemné oťukávání, byly zrušeny obvyklé konvence a vymizela obvyklá zdrženlivost - a přímo před zraky několika družstev těch druhých (sice neuniformovaných, ale přesto kupodivu na první pohled identifikovatelných) se projednávaly desítky věcí, které by se leckdo možná obával za jiné situace projednávat i mezi čtyřma očima. Bylo to společenství lidí nejen ve zvýšené míře navzájem k sobě pozorných, sdílných a důvěřivých, ale i společenství podivně demokratické: starší důstojný muž, bývalý člen předsednictva ÚV KSČ, se tu bez zábran bavil s dlouhovlasými chlapci, které viděl poprvé v životě, a oni se bez zábran bavili s tímto pánem, kterého mohli dosud nanejvýš znát z fotografií. Všechny eventuelní rezervy a vnitřní distance jako by tu ztrácely smysl; všechna obligátní „ale“ se v této atmosféře stávala směšná, nicotná a úhybná; všichni jakoby cítili, že ve chvíli, kdy se hraje o všechno, zbývají už jen dvě možnosti: všechno vsadit anebo všechno vzdát.[92]

Tento Havlův patos nebyl jistě jen výrazem dojetí nad tím, že alespoň části společnosti není lhostejná citelná vyšinutost doby, ale konstatováním té skutečnosti, že každý, kdo se nehodlal smířit s „seshora“ neoficiálně deklarovanou preambulí, podle níž byl člověk majetkem státu, se chtě–nechtě ocitl v boji. Právě kontakty těchto jednotlivců na chodbách okresní prokuratury Praha – západ vytvořily atmosféru toho, že mnozí doposud mlčící v této události rozpoznali možnost vytvoření platformy, která namísto pasivní rezistence bude schopná nahlas, veřejně a reprezentativně vést dialog se státní mocí.

Z toho, jak elegantně komunistická justice vytvořila z programově nepolitické činnosti politikum, si poté vzal příklad Václav Havel: V lidech už v té době nazrávala potřeba vystoupit z izolace. To jsme společně s Jiřím Němcem dobře cítili a dospěli jsme k tomu, že projev této obecné solidarity nemůže být jen akcí při příležitosti jednoho procesu, že je potřeba jej nějak fixovat. A právě zde se začala rodit myšlenka Charty 77, byť ve své zárodečné podobě.[93]

V krátké době se uskutečnilo několik schůzek okruhů bývalých politiků (Jiří Hájek, Zdeněk Mlynář), spisovatelů (Ludvík Vaculík, Pavel Kohout, Václav Havel), osob z undergroundu a dalších, na nichž se rýsovalo budoucí názorové spektrum Charty 77. Bylo třeba také nalézt společnou platformu, která by byla všem společná a znamenala směr uvažované další aktivity. Tou se staly mezinárodní pakty o lidských právech, které byly přijaty jako výsledek třetího bodu jednání helsinské konference, které byly ratifikovány československým parlamentem.

Tím došlo k tomu, že dříve naprosto nemyslitelné (protože by se stalo záminkou k represi) vystoupení proti praktikám režimu se stalo skutkem. Chartu 77 z okruhu undergroundu podepsalo velké množství lidí, ale nedá se říci, že by se prvoplánově jednalo o otevřenou konfrontaci. Většina to patrně ani nepokládala za politický akt (čímž by za normálních okolností ostatně ani nebyl), ale za bezelstné svobodné vyslovení svého mínění tváří v tvář normalizační realitě. Svatopluk  Karásek hovoří také o projevu solidarity k organizátorům této výzvy, od níž si toho, jak vzpomíná, mnoho nesliboval.[94] Tato skupina signatářů měla ještě jednu „výhodu“ oproti mnohým jiným lidem, a to takovou, že prakticky neměli co ztratit. Až na výjimky totiž nikomu nehrozilo, že by mohl být vyhozen ze školy, či zbaven dobře situovaného místa – jak již bylo poznamenáno, byli to většinou „kluci od lopat“ (ne vždy vzděláním, ale de facto už tehdy značné množství i vzdělaných lidí pracovalo často jako např. noční hlídači nebo topiči). Hodně lidí z undergroundu Chartu podepsalo a tím to pro ně skončilo.… To je věc která pro mě není politikum, ale vydání se šanc jakési moci, která na sebe může brát jakékoli jméno.[95]

Někteří lidé v této době už pociťovali potřebu nějak proti směru vývoje společenské situace vystoupit, a tudíž neomluvitelná razie proti několika mladým lidem vyvstala jako záminka. Bylo by cynické tvrdit, že se Jirous a spol. stali jen figurkou ve vyšší politické hře- upřímně míněná solidarita bezpochyby převažovala, ale je třeba připustit, že se tímto mnohým jiným otevřela možnost připojit se k sílící skupině dovolávající se nápravy nezákonného jednání. Stručně řečeno: procesem s undergroundem byl otevřen most od pasivní rezistence k aktivní.

Underground tímto sice nevstoupil na politickou scénu, ale přesto vešel do politických dějin jakožto „katalyzátor“, skrze nějž se podařilo uvést do života od potlačení „Pražského jara“ nevídaný proud nezávislé občanské aktivity. Ostatně ani s Chartou, jako politickým subjektem, nemohl působit – underground nikdy nevyzýval k dialogu s mocí, jak bylo výslovně učiněno v základním prohlášení Charty 77.[96] Možná v tom ale už bylo tušení toho, že má-li společnost překročit status quo, musí překročit meze zákonnosti. Alespoň té socialistické.

  

 

3. c - Věznění na Mírově a pokračující represe

 

Jak bylo zmíněno v rozsudku, Jirous byl odsouzen odpykat si svůj trest ve druhé nápravně výchovné skupině. Přidělen byl do věznice Mírov, tradičně patřící k těm nejtěžším. Otázka důstojníka, jež Jirouse přijímal, mluví za vše: Podruhé a už jste na Mírově? To musíte být pro člověk vysoce nebezpečný pro společnost.[97]

Po dobu výkonu trestu se v rámci pracovní náplně věnoval výrobě elektromotorů. Tvrdost věznění nespočívala pouze v denním režimu a úrovni prostředí, ale i v tvrdosti pracovních norem, jež ty civilní často několikanásobně převyšovaly. Navíc v případě, že dotyčný nebyl z různých důvodů schopen normu plnit, mohl být obviněn z maření výkonu úředního rozhodutí a hrozil mu další trest: Norma byla osm a půl motoru za šichtu. V civilu se dělá stejná práce týmově a vyjde asi jeden na den. Když spočítám léta v kriminále a normy, mám nadělány aspoň čtyři důchody.[98]

Tři dny před tím, než měl být propuštěn na svobodu, ho přijeli navštívit dva příslušníci StB, kteří na něj vytvářeli nátlak v tom smyslu, aby se vyvaroval v pokračování v trestné činnosti.[99] Takový příslib od něj ale neobdrželi, což mělo patrně za následek komplikace při propuštění. V den výstupu byl převezen do Ruzyně, odkud byl propuštěn. Předtím odmítl podepsat protokol o mlčenlivosti, což nemělo žádný negativní následek.

Příbuzní ovšem nebyli o změně místa propuštění informováni, takže auto pro něj na Mírov jelo zbytečně. Při té příležitosti došlo k jedné groteskní příhodě. Několik kilometrů před věznicí je zastavila policejní hlídka a udělila řidiči tři sta korun pokuty za špatný technický stav vozidla. Dlužno dodat, že se jednalo o nový Renault.[100]

Prostředí pražského undergroundu soustředěné okolo Plastic People bylo sice zásahem státní moci otřeseno, ale nikoliv fatálně. Po návratu posledních zadržovaných členů kapely pokračovali tito opět v přerušené činnosti. Byli ale samozřejmě vystaveni neslábnoucímu zájmu StB, která se ustavičně snažila činnost undergroundu narušovat a mezi antisocialistické živly zanášet nedůvěru.[101] První příležitostí k vystoupení byl večírek na rozloučenou s bývalým členem skupiny, kterému jakožto kanadskému občanu bylo bez udání důvodu ukončeno povolení k pobytu. Rozlučka se konala 9. července 1977 v soukromém domě manželů Princových v Rychnově na Děčínsku za účasti asi osmdesáti hostů.

 Asi po dvaadvacáté hodině se dostavili k domu Princových příslušníci VB, kteří si vynutili vstup. Venku již stálo několik policejních vozů a dům byl obklíčen. Všichni hosté byli vyzváni, aby si připravili občanské průkazy a shromáždili se v sálech v přízemí. Příslušníci VB se psem prošli za účasti majitele domu všemi jeho prostorami, aby se přesvědčili, že se všichni podrobí kontrole. Uniformovaní příslušníci pak začali přítomné jednotlivě vypouštět ze sálu, zapisovat jejich jména, adresy a zaměstnavatele a posílat je do prvního patra. Po celou dobu této policejní akce, která trvala přes hodinu, byl dům uzavřen a nikdo jej nesměl opustit. Ti, kteří měli občanské průkazy v autech, zaparkovaných před domem, byli pro ně propuštěni až jako poslední. Důvodem celé této policejní akce bylo prý údajné rušení nočního klidu. Při kontrole návštěvníků nebyly zjištěny žádné závady, rovněž jejich chování nezavdalo nejmenší příčiny k zakročení. Z oken prvního poschodí sledoval stále rostoucí počet lidí čilý policejní ruch kolem domu, a zejména kolem 10 zaparkovaných vozů a jednoho motocyklu.

Během kontroly a po jejím ukončení bylo policejními vozy odvezeno 9 osob, které byly zvlášť vyvolávány. Byli to: Milan Hlavsa, Svatopluk Karásek, Jiří Němec, Jan Princ, Jana Převratská, Miroslav Skalický, František Stárek, Miluše Števichová a Paul Wilson. Uvedené osoby musely odejet bez jakýchkoliv osobních potřeb na děčínský okrsek VB s tím, že se asi za hodinu vrátí. Doba jejich nepřítomnosti se ovšem protáhla. Byli propuštěni až druhého dne vyjma majitele domu Jana Prince, který byl vzat do vazby a obviněn z výtržnictví a později odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání třech měsíců.[102] Rovněž bylo rozhodnuto o tom, že manželé Princovi se musí i s dětmi z domu vystěhovat, poněvadž na jeho místě se měla stavět autobusová zastávka.[103]

Dá se říct, že směrnice z citovaného Kriminalistického sborníku dopadly na úrodnou půdu, a dokonce byly v mnoha ohledech překračovány. Sedm osobních vozů a motocykl nebyly po zásahu schopny provozu, neboť v době, kdy probíhala policejní razie a řidiči nesměli vyjít ke svým vozidlům, "neznámí pachatelé" prořezali 11 pneumatik, ulámali zrcátka a stěrače, uřezali kabel u motocyklu a způsobili další škody.[104]

1. října proběhl na Hrádečku u Václava Havla Třetí festival druhé kultury, který byl uspořádán jako přivítání Jirouse opět na svobodě. Kromě hudebníků z undergroundové komunity  na něm účinkovala i Marta Kubišová a donedávna veřejně koncertující folkaři Jaroslav Hutka a Vlastimil Třešňák. Byl mu věnován čtvrtý sborník undergroundové poezie, jehož tři předchozí svazky sám připravoval k samizdatovému vydání. Podepsal Chartu 77.

Prostředí, do kterého se po roce a půl vrátil, ale už bylo trochu jiné. Všem již bylo jasné, že jsou režimu nepohodlní a že nebude šetřeno silami na jejich společenskou eliminaci. Následky toho, že jejich zákonné právo na svobodu uměleckého projevu bylo tendenčně vyloženo jako prosazování nepřijatelného konceptu umění, měl možnost zakusit každý zainteresovaný.

Nekompromisní způsob, jakým se režim pokusil celou tuto platformu utlumit, na pohled kontrastuje s tím, jaké bezprostřední ohrožení pro něj mohla znamenat. Sporadické ironické hlasy, které se u některých hudebníků či básníků občas objevily (ale téměř nikdy u Plastic People[105]), jen těžko mohly nějak otřást mocenským postavením establishmentu, a to ani v totalitní atmosféře neexistence jakýchkoli oficiálních oponujících projevů, kdy něco takového nutně působilo mnohem kontrastněji, než ve svobodné společnosti. Dalo by se říci, že vedle kupříkladu vysílání Rádia Svobodná Evropa a Hlasu Ameriky byl „rozvratný“ potenciál těchto aktivit naprosto marginální. Pravým důvodem, proč v undergroundu režim neomylně rozpoznal nebezpečí, byla právě ona existence alternativního „prostoru svobody“, který byl s to nalít čerstvou krev do mnohých nových i zastavených uměleckých forem (zde je zmiňován zejména surrealismus[106]), jež už na rozdíl od „znormalizované“ oficiální scény byly schopny reflexe světa, ve kterém žijí.

Společenství, které původně spojovalo nadšení pro amatérské, ale autentické umělecké tvoření,  nyní pod tlakem perzekuce procházelo proměnou v platformu, jež se začala projevovat i občansky. Represe, které pokračovaly a sílily, se undergroundu nadále nevyhýbaly, jenomže mnozí – dosud umírnění - ze zahájené hry tváří v tvář skutečné podstatě státu, ve kterém žijí, už nehodlali odstoupit. Dá se říci, že Ivan Jirous šel svojí principiální neústupností příkladem: …když pořád ustupuješ a oni tě tlačej, což dělali komunisti, najednou narazíš na zeď, no a pak už můžeš jít jenom dopředu.[10

 

 

4. a - Potřetí výtržníkem

 

25. října téhož roku se Ivan Jirous opět po pouhých pětatřiceti dnech  na svobodě ocitl ve vazbě. Věren tradici vysloužil si obvinění z výtržnictví, jehož se měl dopustit svým chováním na vernisáži výstavy obrazů svého přítele Jiřího Laciny v klubu SSM v Michalské ulici v Praze. Jirous tuto výstavu zahajoval improvizovanou řečí. Při té příležitosti se představil a uvedl, že je uměleckým vedoucím Plastic People. Po těchto slovech, dříve než mohl začít hovořit o díle Jiřího Laciny, vznikla napjatá situace, neboť vedoucí klubu Alena Roubíčková se snažila vyvolat akci, aby byl z budovy vyveden. Přestože vlastní řeč proběhla k věci, na odborné úrovni a bez incidentu, v dalším průběhu vernisáže se naskytla záminka k tomu, aby byla přivolána hlídka VB, která odvezla Jirouse a jeho manželku Julianu Jirousovou na policejní okrsek, kde proti němu bylo vzneseno obvinění.[108]

            Byl vzat do vyšetřovací vazby a až teprve na 20. leden 1978 byl domluven první výslech za přítomnosti advokáta, což byla pro Jirouse rovněž první možnost setkat se svým obhájcem.[109] Zvláštní přístup během vyšetřování se opakoval, jen snad s ještě vyšší intenzitou a okázalostí. Izolace byla patrně následkem toho, že odmítal odpovídat na otázky vyšetřujícího soudce právě bez přítomnosti obhájce.[110] Justice tak nechtěně dala najevo, jak málo záleží na jeho výpovědi. Mnozí svědci, kteří by mohli podat svědectví o průběhu vernisáže, nebyli vyslechnuti.[111]

            Trestní řízení v prvé instanci proběhlo 11. dubna u Obvodního soudu pro Prahu 1, jemuž předsedala soudkyně Němcová. O jeho průběhu se dochoval záznam zpracovaný Výborem na ochranu nespravedlivě stíhaných (VONS).[112] Jednání bylo veřejné a do soudní síně byly vpuštěny manželka a sestra obviněného, ostatní veřejnost se zdržovala na chodbě pod policejním dohledem. K soudu se snažili zúčastnit i Brabenec, Karásek a Jana Převratská. Při příchodu byli  ale kontrolováni příslušníky VB a Brabenec až do večera zadržen.[113]

            Jirous ve své výpovědi uvedl, že si není vědom toho, že by se dopustil čehokoliv, z čeho byl viněn. Jádro obžalování stejně jako roku 1973 spočívalo v několika slovech, jejichž pronesením se měl dopustit porušení §202. Mělo se jednat o větu, jíž proložil svoji zahajovací řeč: ČSM a SSM zaniknou, zatímco hodnota těchto obrazů přetrvá, a o invektivu vznesenou na adresu vystupující zpěvačky Marty Němcové, že je buržoazní kráva.[114] Vedoucí klubu SSM Roubíčková  tuto urážku bohužel zaslechla, a nato zavolala hlídku VB.

            U soudu vypověděla, že Jirousovo vystoupení ji pohoršilo svou nevhodností, zmínkou o skupině Plastic People a poznámkou o pomíjivosti socialistických mládežnických organizací. Invektivu, která ji urazila jako ženu a funkcionářku,[115] zaslechla při tom, když vedle poškozené seděla.

            Svědkyně Marta Němcová uvedla, že nebyla Jirousem během svého vystoupení přerušována, a ani jeho projevem se necítila nijak dotčena. Urážku nezaslechla.

Dále byl vyslechnut svědek Černý, který přednesl oficiální zahajovací řeč. Cítil se dotčen Jirousovým neformálním hodnocení Lacinových obrazů.

Jiří Lacina potvrdil, že Jirousovo vystoupení umožnil ze starého přátelství a k jeho proslovu neměl výhrady.[116]

Po přečtení posudků z místa bydliště a NVÚ Mírov (oba příznivé) si vzal slovo obhájce Otakar Motejl a přednesl řeč, v níž prokazoval, že jeho mandant nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví a žádal soud o zproštění viny. Prokurátor Trkal naopak požadoval trest v nejvyšší sazbě, to jest dva roky odnětí svobody nepodmíněně, jelikož obžalovaný se měl dopustit trestného činu vysoké společenské nebezpečnosti, navíc z nepřátelství k československému státnímu zřízení. Tento nepřátelský postoj dokládal předchozími udělenými tresty za stejný přečin a spojením s Plastic People, jejichž protispolečenské zaměření odvodil od faktu, že se jich zastává Charta 77.[117] Dalšími slovy doplnil svoji pozoruhodnou konstrukci, jež v podstatě stála jen na Jirousově pověsti coby nebezpečného recidivisty a nepřítele socialismu, kterého je třeba za každou cenu stíhat. Doslova vrcholem této filipiky byl závěr, v němž prokurátor označil Jirousovo chování na vernisáži za trestnou činnost motivovanou snahou vnucovat zbytku společnosti své pojetí kultury.

Soud se s tímto výkladem ztotožnil, a vyměřil Jirousovi nepodmíněný trest osmi měsíců odnětí svobody vzhledem k polehčujícím okolnostem a psychiatrickému posudku.. Proti tomuto rozhodnutí se obě strany odvolaly.[118]

Odvolací řízení konané 5. května se uskutečnilo opět za dohledu StB, jejíž příslušníci perlustrovali zástupce veřejnosti, kteří se o případ v budově soudu zajímali, a rovněž omezili přístup do soudní síně.

Byl předvolán jediný svědek, soudní znalec v oboru psychiatrie, aby podal vysvětlení, proč psychiatrický posudek přiznal obviněnému snížené ovládací schopnosti, když znalecký posudek vyhotovený během vazby v roce 1976 tuto okolnost neshledal. Soudní znalec své stanovisko obhájil proměnlivostí psychického stavu. Tato polehčující okolnost tedy zůstala nezpochybněna, ovšem v dalším průběhu byly problematizovány výpovědi vyznívající ve prospěch Jirouse, dokonce byly opět projednávána obvinění z let 1973 a 1976.[119]

Po Jirousově závěrečné řeči, ve které zdůraznil, že neměl v úmyslu se kohokoliv svým vystoupením dotknout a pokud se tak stalo, že se omlouvá, poukázala prokuratura na to, že dosavadní dva tresty, jež si odpykal, evidentně nesplnily svůj účel – tedy výchovné poslání – ani u něj, ani u „jeho společnosti“. Trest mu byl proto v rozsudku zvýšen o deset měsíců odnětí svobody nepodmíněně ve druhé nápravné skupině.

Grotesknost celého líčení korunovala předsedkyně senátu ve zdůvodnění výrokem, kterým otevřeně přiznala, že Jirous není souzen za projednávané skutky. Uvedla, že není podstatné, zda byly prokázány jednotlivé výroky opravňující k obvinění z výtržnictví odsouzenému prokázány, ale že samo jeho veřejné vystoupení za prokázaných předpokladů o jeho osobě a postojích naplňuje dostatečně skutkovou podstatu trestného činu. Výslovně rovněž připustila, že například opilý jeřábník by za stejných okolností nenesl stejnou trestní odpovědnost.[120]

Souhrnná informace o výsledku procesu by mohla znít tak, že Ivan Jirous byl odsouzen na základě toho, že je Ivan Jirous, že nemá kladný vztah v lidovědemokratickému zřízení v Československu, že se exponuje ve státem neorganizovaných kulturních subjektech, nechá se hájit osobami spjatými s „polednovým“ vývojem, podporuje tyto své obhájce, navzdory záznamům ve svém trestním rejstříku vystupuje na veřejnosti a celkově nehodlá od svého postihovaného konání upustit.

  

 

4. b - Projevy občanského nesouhlasu v souvislosti se sílící odvahou opozice

 

Situace, ve které byl Jirous souzen potřetí, se od roku 1976 změnila v tom ohledu, že se za tu krátkou dobu vyprofilovala a emancipovala široká platforma disentu, v jehož rámci bylo možno daleko hlasitěji pojmenovávat ty aspekty vývoje v Československu, jež se státní moc pokoušela zamlčet. To se odrazilo i v intenzitě ohlasů na perzekuce, které na neloajální občany zaskočenou státní mocí uplatňovány. Nejvýraznější role se v tomto ujal Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) založený v dubnu 1978, jehož ustavovatelé si sledování případů osob, které byly v ČSSR trestně stíhány nebo vězněny za projevy svého přesvědčení, nebo které se staly oběťmi policejní či justiční svévole, uložily za úkol. Snahou VONS bylo seznamovat s těmito případy veřejnost i úřady a postiženým podle možností pomáhat. Solidarita a projevy nesouhlasu s tím, jak je nakládáno s Ivanem  Jirousem, ale proběhly už dříve.

20. prosince 1977 je odeslán protestní dopis Generální prokuratuře vyjadřující nesouhlas s neoprávněnými postihy vůči Ivanu Jirousovi. Skupina šesti podepsaných tlumočí své přesvědčení o tom, že československé soudy evidentně nedbají na dodržování zákonných ustanovení a závazků vyplývajících z mezinárodních paktů, jež ČSSR přijala do svého zákonodárství.[121]

9. ledna 1978 byl generálnímu prokurátorovi Jánu Faješovi odeslán dopis apelující k zastavení stíhání, pod nějž se podepsalo 67 osob v čele s Václavem Havlem, Pavlem Kohoutem, Ladislavem Hejdánkem, Milanem Machovcem, Karolem Sidonem a mnoha dalšími.[122] V tomto dopise je zdůrazněna také okolnost, že mezitím obnovená žurnalistická kampaň proti Jirousovi a skupině Plastic People označuje dotyčné jako asociální živly vyhýbající se práci, alkoholiky, narkomany a podobně. Je zde upozorněno na to, že v rozporu s proklamovanými údaji bylo během soudního řízení shledáno, že posudky ze zaměstnání a míst bydliště uváděly pravý opak.

Na dny 20. a 21. ledna byla na Jirousovu podporu vyhlášena dvoudenní hladovka, jíž se zúčastnilo více jak sto osob, z velké části signatáři předešlého protestu.[123]

Dopis z 11. března zaslaný Generálnímu prokurátorovi Jiřím Hájkem, Martou Kubišovou a Ladislavem Hejdánkem, tedy mluvčími Charty 77, vyzývá k propuštění Jirouse z vyšetřovací vazby, v níž byl držen i po ukončení vyšetřování. Zároveň žádá, aby případný proces byl v souladu se zákony veřejný.[124]

5. dubna zaslali Jaroslav Hutka a Marta Kubišová otevřený dopis zpěváku Johny Cashovi aby jej upozornili, že v den jeho vystoupení v Praze má být Ivan Jirous souzen.[125]

Vývoj případu začal po svém ustanovení sledovat VONS ve svých Sděleních. První k tomuto tématu z 5. května informuje o konání odvolacího procesu.[126] Bezprostředně následující sdělení již podávající zprávu o výsledku. Vynesené  rozhodnutí označuje jako drastické zvýšení, jež je v československé justiční praxi zcela neobvyklé a označuje je za akt politické msty. V závěru vyzývá o intervence v Jirousův prospěch.[127]

Poslední významnější petice byla odeslána 30. května. Adresována byla opět Generálnímu prokurátorovi a podepsalo ji dvacet pět signatářů. Není mezi nimi jméno žádného prominenta či známé osobnosti, přesto (nebo možná právě proto) je ale ze všech psána nejotevřenější formou a neomezuje se jen na vytýkání procesních pochybení a upozorňování na nedodržování zákonů. Žaluje:  Rozhodnutí odvolacího soudu je cynickým výsměchem veškerým mezinárodním paktům, které až dosud vláda ČSSR potvrdila svými podpisy, a které u nás byly uzákoněny, a to je názorným příkladem toho, jakých metod se u nás používá k tomu, aby byl občan donucen k nekritickému postoji vůči všemu oficielnímu. V případě nemožnosti obrácení takového jedince na konformního konzumenta sterilních, chudobných a bezobsažných projevů současné kulturní velkovýroby na objednávku a jeho přílišném lpění na myšlení svého vlastního mozku, bude prostě zdeptán neustálým vězněním. Dosud jste si asi nebyli schopni uvědomit, že podobnými metodami je možné vážně poškodit psychické i fyzické zdraví člověka, ale rozhodně tak nelze manipulovat lidské myšlení. Podobné případy jsou v zásadním rozporu s duchem uvolňování napětí ve světě a s požadavkem na stejné svobody pro každého jednotlivce, tedy vyšší formu demokracie, která je v současném světě tak aktuální, a připomínají spíše středověké hony na čarodějnice. Je absurdní a nesmyslné , že na konci 20. stol., v době vysoce vyvinutých prostředků pro výměnu informací a ve státě s bohatou kulturní a demokratickou tradicí jako je ČSSR, jsou lidé věznění za to, že říkají nahlas co si myslí. Za to, že chtějí svobodně a bez překážky vyjadřovat své pocity hudbou, slovem, či jinak, a kde nad každým takovým visí hrozba existenčního i jiného postihu, nebo dokonce vězení. Dalším vězněním Ivana Jirouse a dalších občanů pro jejich názory a kritické postoje k současné situaci, ať již v oblasti kulturní či jiné, získávají tito naopak sympatie a morální podporu veřejnosti, a vy svým jednáním ztrácíte její důvěru. ... [128]

Veškeré intervence a protesty vyšly pochopitelně naprázdno. Nelze ale zároveň říci, že byly zbytečné, neboť přinejmenším medializování takových případů znepříjemňovalo oficiálním představitelům státu pozici před mezinárodní veřejností. Mnohé případy rovněž ukazují, že proti postiženým osobám, jejichž kauzy se nezdařilo zveřejnit, byly uplatňovány citelněji tvrdší tresty.

V Jirousově případě byl však ohledně výše jeho trestu po rozsudku veškerý nátlak marný. Vyměřený trest si odseděl v plné délce ve věznicích Stráž pod Ralskem a Ostrov nad Ohří.[129]

 

 

4. c - Přelom 70. a 80. let

 

Situace, do které se po propuštění 25. dubna 1979 vrátil, nebyla tak stísněná, jak se mohlo podle intenzity represí zdát. O rok nazad měla na Hrádečku premiéru komponovaná skladba Plastic People „Pašijové hry velikonoční“, první ze série tří rozměrných projektů s Brabencovými texty, zabírajícími vždy plochu celého alba. Bývalý student teologie Brabenec napsal text původně pro evangelický kostel v Horních Počernicích, pak se jej skupina rozhodla zhudebnit a nazkoušet. Sestava skupiny se pro tento projekt rozrostla dokonce na deset členů.[130] Na rok 1978 rovněž připadlo sté výročí narození a padesáté výročí smrti českého filosofa a spisovatele Ladislava Klímy, jehož kapela plánovala připomenout komponovaným pořadem „Jak bude po smrti“, který byl ale realizován až v říjnu následujícího roku na soukromé usedlosti v Nové Vísce u Chomutova, už za Jirousovy účasti.[131]

Tlak komunistické moci proti nekonformním umělcům se přesto stupňoval do té míry, že řada významných osobností undergroundové scény (Pavel Zajíček, Svatopluk Karásek, Karel Soukup) byla donucena v souvislosti s akcí StB „Asanace“ roku 1980 emigrovat. Plastic People začali zkoušet třetí velké dílo autorského týmu Hlavsa – Brabenec album „Co znamená vésti koně“. Příprava tohoto vystoupení provázelo zesílená konspirace, už dříve relativně vytříbená vzhledem k tomu, že šlo o jen organizaci hudebních vystoupení. Výběr místa konání, zajišťování dopravy a bezpečné výměny informací připomínalo spíše plánování velké vlakové loupeže. Šlo to tak daleko, že někteří členové kapely ani nevěděli, kdy a kde se koncert bude konat, kde je uloženo potřebné zařízení, kdo zprostředkuje dopravu a podobně: Já jsem například nevěděl, kde je uložena aparatura – jednou se mě na to ptali u výslechu a divili se, že to nevím. „To je jednoduchý, jednak to k ničemu vědět nepotřebuju a za druhý, když to nevím, tak vám to nemůžu prozradit.“[132]

Vrcholem bylo, že pár dní před vystoupením byla vypuštěna falešná zpráva, že Plastic People se rozpadli, která byla ještě podpořena jejich zinscenovanou hádkou v restauraci.

Jako dějiště vystoupení byla zvolena bývalá hospoda v obci Kerhartice, kterou si dohromady koupilo několik přátel kapely. Předvečer konání byli v tajnosti obesláni pozvaní hosté a dohodnuty poslední detaily.[133]

Organizace fungovala bez problému, a nebýt jednoho detailu, že saxofonista Brabenec se kvůli tomu, že jeho řidič Robin Hájek zaspal, a tudíž koncert málem neproběhl, mohlo se zdát, že akce proběhne bez pozornosti StB. Jirous Hájka později podezříval, že jeho selhání bylo zapříčiněno „rozkazem zaspat“, neboť byl objeven mezi těmi, kteří byli registrováni jako spolupracovníci StB. V tomto konkrétním případě mu patrně křivdil, neboť byl registrován až o něco později. Způsob, jakým se do služeb kontrarozvědky dostal, ale stojí za malou odbočku, neboť dobře ilustruje, za jaké situace se člověk mohl v takové pozici ocitnout.

30. července 1981 (tedy až několik měsíců po zmiňované události) způsobil dopravní nehodu, při níž se měl dopustit neposkytnutí pomoci zraněné osobě.[134] Vzhledem ke svým potenciálně cenným kontaktům na osoby z okolí Charty 77 byl předvolán k výslechu a výhružkami donucen k podepsání závazku: V průběhu první fáze by viditelně nervózní, v závěru se orgánům VB psychicky položil v situaci, ze které vyplývalo, že může být trestně stíhán. Při zpravodajském vytěžení se již choval klidněji, reagoval uvážlivě a s přehledem.[135] Registrován byl od 14. června 1982. Svým podpisem se tak sice vyhnul hrozbě uvěznění, ale pro své přátele se stal nebezpečím.

Koncert v Kerharticích 15. března 1981 proběhl bez narušení. Zúčastnili se ho dokonce i mluvčí Charty 77 Václav Malý a Anna Šabatová.[136] Po skončení se všichni v klidu rozjeli nazpět a zdálo se, že akce proběhla bez následků. Nebylo tomu tak - 10. června vypukl v objektu požár, a protože se tak stalo uprostřed týdne, kdy v domě nikdo nebyl, vyhořel až do základů. Hasiči vyšetřující příčiny dospěli k závěru, že oheň byl s největší pravděpodobností založen úmyslně.[137] Po této události, kdy bylo jasné, že za uspořádání koncertu se platí příliš vysoká cena, bylo od veřejného vystupování upuštěno.

Jirous čekal za uskutečnění koncertu postih, ale StB se nejspíš nepodařilo získat dostatek informací. Přesto byl zanedlouho zadržen, ale výslech se týkal spíše činnosti brakové Svépomocné lidové knihovny Hrobka,[138] v jejímž rámci byl vydáván časopis Nový brak a byly konány společenské hry a recesistické oslavy. Neboť se této činnosti zúčastňovali chartisté, po jednom rozpustilém maškarním plese v periferní restauraci bylo několik organizátorů zadrženo, a následně manželům Andrejovi a Olze Stankovičovým a Ivanu Jirousovi udělena výstraha generálmajora Ripla, aby své činnosti zanechali. Jirous na tuto událost ironicky vzpomíná jako na zadostiučinění: Pocítil jsem úžasnou satisfakci – konečně! Takovou výstrahu dostávali jenom mluvčí Charty. Konečně estébáci ocenili, jak nebezpečné je pro ně to, co s Plastiky dělám.[139]

Značnou porci odvahy předvedl v souvislosti s tehdy probíhající akcí „Asanace“, v jejímž rámci byli představitelé disentu násilím nuceni k emigraci. Jednou z obětí této kampaně byla také Zina Freundová, jež se aktivně účastnila práce ve VONS. Podrobnosti o tom sděluje Marie Benetková, která byla rovněž obětí této akce: Zina nechtěla emigrovat. Říkala: Já odjet nechci, nevím, co by se muselo stát, museli by mě snad přizabít.“ Za několik dnů na to ji „neznámí pachatelé“ skutečně přizabili. ... 11. listopadu 1981 v půl druhé zazvonil zvonek u Ziny Freundové. Otevřela dveře, jedna ruka jí zakryla oči a druhá pusu. Následovalo mlácení, kopání, otloukání hlavy o futra. ... Po téhle noci stonala několik týdnů s otřesem mozku.

 O odjezdech a Zinině přepadení se Magor dověděl při své poslední návštěvě Prahy. Zachoval se magorsky. Prohlásil, že když dvacet lidí odjíždí, sežene dalších dvacet. Začal je shánět. Napsal báseň o Zině. V té básni si užil ty nejnechutnější podrobnosti Zinina přepadení. Báseň nosil u sebe a četl ji všude a všem. V hospodě u Medvídků uviděl Šimáka a kolegy (vyšetřovatelé StB a „neznámí pachatelé“ přepadení) a přisedl si k nim ke stolu. „Šimáku, seš lidská veš!“ Pak se pustil do čtení básně, kde bylo o vších taky. Když se zpráva o tomto Magorově kousku rozšířila, divili jsme se, že je ještě na svobodě.[140]

 

 

5. a - Proces s vydavateli časopisu Vokno

 

S rozšiřováním kulturních aktivit se pojila i rostoucí potřeba vzájemné komunikace, která by toto „duchovní ghetto“ propojila, umožnila šíření informací a diskusi. V úvodníku 1. čísla časopisu Vokno se cituje z Jirousovy Zprávy: Za jeden z největších zločinů současného establishmentu považuji informační blokádu, kterou obklopuje mladé lidi...[141]

První soustavnější pokusy o vytvoření undergroundového časopisu zmařily vnější okolnosti - zatčení Františka Stárka a Ivana Jirouse v souvislosti s procesem s hudební skupinou Plastic People, další pokusy realizovat koncepci ryze undergroundové tiskové tribuny pozdržela událost vzniku Charty 77, v jejímž rámci se integrovaly různé opoziční iniciativy včetně undergroundového společenství, jehož členové se od začátku aktivně zapojili do činnosti Charty. V letech 1977 – 79 vyšla tři čísla samizdatového časopisu Spektrum vydávaného okruhem lidí kolem Charty 77, do jehož profilu se Jiří Němec, který byl jedním z redaktorů, snažil prosadit prostor pro autory z undergroundu.[142] Jeho nevýhody, jako strojopisnost (tudíž málo kusů a vydání), redakce tvořená staršími redaktory časopisů z šedesátých let a celková nespokojenost s nízkými publikačními možnostmi vedla skupinu okolo Františka Stárka, Karla Havelky a Miroslava Skalického (souzeni v souběžném procesu v roce 1976) k naléhání na Jiřího Němce, aby opustil Spektrum a podpořil jejich snahu o vlastní periodikum. Průběh oné diskuse proběhnuvší začátkem roku 1979 v dramatickém podání Františka Stárka vypadala následovně: ... byl tam taky starej Němec a 5. ledna jsme seděli nahoře v takovym kamrliku, kterej byl až pod střechou a pili jsme slivovici, strašně silnou, a starej Němec bránil Spektrum. Pozice byly takový: Havelka, Skalický a já chceme vydávat vlastní undergroundovej časopis, jméno jsme ještě nevěděli, a starej Němec brání Spektrum; že s nima můžeme spolupracovat, že jenom je třeba ty vady odstranit a tak. A asi ve tři hodiny v noci, slivovice už byla dopitá, tak starej Němec upadnul na kanape a říkal: Přesvědčili jste mě...a usnul. A to je křest, to je okamžik zrodu, když ten starej Němec upad a byl přesvědčenej, tak v tý chvíli se zrodilo Vokno.[143]

            Po vyřešení organizačních a technických záležitostí vyšlo v červenci první číslo o šedesáti stranách a v té době relativně vysokém nákladu asi sta kusů.[144] Úprava byla na samizdat na slušné úrovni s fotografickými a grafickými přílohami. Prvních pět  čísel časopisu Vokno vyšlo bez označení titulu. Tuto anonymizaci motivovala snaha vydat časopis ve formě, která by se vymykala právní definici periodika: „Periodický tisk jsou noviny, časopisy a jiné periodické tiskoviny, vydávané nejméně dvakrát ročně pod stejným názvem a v úpravě typické pro tento druh tisku“.[145]

Hlavním inspirátorem a vydavatelem byl František Stárek, který v počáteční fázi (perioda zhruba prvních pěti čísel časopisu) plnil stínovou funkci šéfredaktora (shromažďování, výběr příspěvků), pečoval o technickou  stránku výroby (shánění papíru, prostor k výrobě) a byl hlavním kolportérem Vokna. Po období kolektivní spolupráce v rámci komunity žijící v Nové Vísce se kompaktní okruh redakce postupně se vzrůstajícím počtem spolupracovníků rozptýlil. Vokno vznikalo za konspirační spolupráce tvůrčí a technicko - výrobní části redakce, jejichž členové se často vzájemně neznali. Kontakt zprostředkovával  František Stárek.[146]

Jirous se na vycházení časopisu podílel několika příspěvky. První uveřejnil ve druhém čísle z prosince 1979, a do září 1981, kdy vyšlo páté číslo,  následovalo dalších deset článků věnujících se zpravidla hudebním a výtvarným počinům na alternativní scéně.[147] Do samotného vydávání Vokna se ale nezapojil.

Během příprav šestého čísla, které se mělo tematicky věnovat divadlu a drogové problematice, ale došlo k policejnímu zásahu, jehož detaily přináší Sdělení VONS č. 279. Na základě trestního stíhání zahájeného 5. listopadu 1981 ve věci údajné trestné činnosti výtržnictví v souvislosti s Vydáváním Vokna byla 10. listopadu zatčena a obviněna čtveřice František Stárek, Ivan Jirous, Milan Frič a Milan Hýbek. Na svobodě byl stíhán Jaroslav Chnápko. U všech byly provedeny domovní prohlídky, které proběhly ještě u dalších devíti osob. Na 48 hodiny byli zadržení Jaroslav Mlejnek, Petruška Šustrová, Marcela Stárková a Jana Převratská.[148]

Zadržení se stali obětí realizace akce StB SATAN, která byla cílena na narušení vazeb mezi opozicí a undergroundem, jak se o tom zmiňuje Hodnocení pracovních výsledků na úseku boje proti vnitřnímu nepříteli.[149] Případu byl kladen takový význam, že na jeho rozpracování se podílela nejen centrální X.správa SNB určená pro boj proti vnitřnímu nepříteli, ale i další čtyři správy okresní (Ústí nad Labem, České Budějovice, Brno, Hradec Králové).[150]

Lze předpokládat, že vyšetřovatelé vzhledem k takto rozsáhlé razii neměli k dispozici relevantní důkazní materiál. Během prohlídky v bytě Petrušky Šustrové bylo zabaveno 63 různých „podezřelých“ tiskovin, z nichž nebyla žádná vrácena.[151]

28. dubna následujícího roku byla okresní prokuraturou v Chomutově vůči zmíněným pěti vznesena obžaloba. Byli viněni z toho, že od roku 1979 jako členové organizované skupiny podíleli na přípravě a vydávání nelegálního časopisu obsahujícího články s protispolečenskou a hrubě neslušnou tematikou, a to ze zjevné neúcty vůči společnosti, čímž se dopustili veřejně a na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti. Michal Hýbek by dále obžalován z výroby a přechovávání omamného prostředku a jedu (Canabis sativa, kyanid sodný) a nepovoleného držení zbraně. Jirous se měl výtržnosti dopustit jako zvlášť nebezpečný recidivista, a navíc mu bylo rovněž dáváno za vinu přechovávání omamného prostředku (Canabis sativa).[152]

V jeho obžalobě se ale narozdíl od ostatních nenachází jediná zmínka o tom, že by se měl přímo na vydávání časopisu podílet. Jediným náznakem je poznámka „ze zeleného zápisníku“, kde je zmínka o přípravách jeho příspěvku o skupině Psí vojáci. Dále je to jen výčet jeho ve Voknu otištěných článků.[153] Přesto byly už ze začátku jeho obvinění považovány za stejně postižitelné: Společenská nebezpečnost jednání všech obviněných je značně vysoká, neboť se dopustili závažného protispolečenského jednání. Nebezpečnost jejich jednání je o to větší, že se ho dopustili jako členové organizované skupiny, že si rozdělili úkoly, což svým způsobem v souhrnu lze zvlášť hodnotit jako jednání zavrženíhodné, o čemž svědčí i zmíněný časopis Vokno.[154]

Hlavní líčení probíhalo ve dnech 18. a 25. června a 2. a 9. července před okresním soudem v Chomutově, jehož senátu předsedal Emil Vaňáček. Jeho průběh byl zveřejněn prostřednictvím VONS a Ivana Medka. Jirous ve svém vyjádření k žalobě zaujal stanovisko, že jeho údajná trestná činnost nebyla v přípravném řízení ničím dokázána. Uvedl, že z obžalovaných zná pouze Františka Stárka, avšak nikoliv v souvislosti s časopisem Vokno. Ve věci svých uveřejněných článků se odvolal na úvodní prohlášení redakce časopisu, v němž je zdůrazněno, že nebere ohledy na autorská práva a články vycházejí náhodně bez vědomí autorů. Popřel, že by se podílel na přípravě dalšího 6. čísla, což žaloba vykonstruovala na základě poznámek a dohadů. V přípravném řízení bylo navíc vyslechnuto asi 190 svědků, z nichž ani jediný nepotvrdil jeho spolupráci s redakcí a podíl na vydávání Vokna. Vyslovil přesvědčení, že je souzen pouze pro své minulé přečiny. V souvislosti s hodnocením činnosti obžalovaných uvedl, že vydávání a rozšiřování časopisu Vokno nelze považovat za trestný čin a  argumentoval  článkem 19 vyhlášky 120 Sb., jímž je zaručeno právo všech občanů rozšiřovat myšlenky a informace všeho druhu jakýmkoliv způsobem.[155]

K obžalobě z přechovávání omamné látky uvedl, že uvedenou látku nikdy nevlastnil. Navíc žádal předvolání zasahujícího příslušníka, který při domovní prohlídce vybral z většího množství sáčků a koření v komoře na místě volně přístupném dva a přinesl je do místnosti s tvrzením, že se jedná o marihuanu. Jiné koření přitom při prohlídce zabaveno a předáno k znaleckému posudku nebylo. Nad tímto se pozastavil i u soudu vyslechnutý soudní znalec, podle jehož mínění mohla jedině expertiza objasnit, zda jde o drogu či nikoliv. Řekl, že on sám by se neodvážil z drti sušených lístků usuzovat o jakou rostlinu jde. Vyšetřovatel Duchač, který drogu objevil, tento rozpor neosvětlil.[156]

U ostatních byla většina bodů obžaloby obhajobou rovněž přesvědčivě vyvrácena. Obsahy článků žalovaných obyčejně nezadávaly důvod k obvinění z výtržnosti, nepodařilo se prokázat, že by se všichni navzájem znali, nalezená zbraň byla přestavěná vzduchovka neschopná střelby a podobně.

 Nejúčinnější zbraní obžaloby se nakonec stal „znalecký posudek“ vypracovaný na téma časopis Vokno přednášejícím FF-UK Vítězslavem Rzounkem.[157] Opatření tohoto textu uvozovkami je na zcela místě, neboť posudek je zcela jednostranný, neomluvitelně zjednodušující, chatrně vyargumentovaný a žlučovitou snahou dokázat tvrzení obžaloby v zásadě analyticky bezcenný. Hodnocení Vokna v tomto světle vypadalo následovně: Texty, které jsou vydávány za literární, nemají tento charakter. Jde o výlevy, které napodobují literaturu. Argot meziválečného pražského podsvětí představuje proti tomuto nebetyčné vrcholy poetičnosti. ... Vlastní představa o kvalitě člověka je pohrdáním skutečně lidským v člověku. Je proto logické, že ruku v ruce s tímto základním postojem je spjata sobecká a krutá morálka sektářské nesnášenlivosti. Pro sebe reklamují právo na absolutní svobodu. Těm, kdož se nehodlají přizpůsobit, upírají právo žít podle vlastních představ, jak je patrno z textů samotných, tento odlišný názor má zdrcující většinu. Pořadatelé jsou si vědomi protispolečenského počínání, jež je svou podstatou trestné kdekoliv na světě.[158]

Na otázky soudu, jaké závěrečné stanovisko na základě své analýzy vyvozuje, odpověděl takto:  Jde o časopis, který šíří nenávist vůči společnosti. Nejsou tu žádné literární a umělecké hodnoty, obsah je v rozporu se socialistickou kulturní politikou našeho státu. Pořadatelé jsou si vědomi, že jejich protispolečenské postoje jsou v rozporu se zákony kdekoliv na světě. Politické invektivy slouží k tomu, aby mohli vystupovat jako političtí odpůrci, a tak si zajistili podporu na západě.[159]

František Stárek v této souvislosti vyjadřuje přesvědčení, že posudek byl vypracován tak, aby zapadal do schématu vznesené obžaloby: Nejdříve byl zadán k vypracování uměleckému odboru ministerstva kultury, ale asi nebyl dostačující, protože v protokolu o prodloužení vazby stálo doporučení, aby „ministerstvo vypracovalo nový objektivní posudek na protisocialistickou tiskovinu“. Nový posudek se toho sice zdržel, ale jak vyplývalo z obsahu, pracovník ministerstva se necítil kompetentní vyjádřit se k problematice podrobněji. To bezezbytku provedl až doktor Rzounek. ... Myšlenkovou kostrou pak bylo jeho zjištění, že autoři příspěvků jsou epigony, což je jeden z hlavních důkazů, že Vokno není žádným uměleckým časopisem. Naopak jde o snůšku invektiv proti vládnoucí garnituře, a protože invektivy jsou politické, získávají autoři podporu na západě.[160]

Navzdory práci obhajoby ale byly vyneseny rozsudky o vině. Dá se říci, že obžaloba a rozsudek se lišily především jiným hlavičkovým papírem; obžalovaní byli uznáni vinnými ve všech bodech obžaloby. Soudu dostačovala argumentace prokurátora, že naprostá většina děl otištěných na tomto časopise nemá základní uměleckou hodnotu, prozrazuje nezralost autorů pokud jde o zvládnutí tématu i formálních otázek. V mnoha případech mohla být umělecká neschopnost maskována protispolečenskými i přímo protisocialistickými výpady, provokacemi a urážkami. Rozšiřování tohoto časopisu mělo mít negativní společenský vliv zejména mládež, časopis totiž údajně propagoval záporné společenské tendence, bezvýchodnost a kult ošklivosti. Odborné vyjádření Ministerstva kultury ČSR a přednesení Rzounkova znaleckého posudku bylo považováno za přímý důkaz o uvedených kvalitách časopisu.[161] Jakýmkoliv (i pasivním) podílením se na jeho vydávání se tedy optikou tehdejší zákonnosti Stárek, Hýbek, Jirous a Frič dopustili trestného činu výtržnictví jako členové organizované skupiny podle §202/1,2 trestního zákona.  Přestože při hlavním líčení nebylo přesvědčivě dokázáno ani to, že by vydávání a šíření časopisu Vokno zakládalo skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví, ani to, že obžalovaní časopis opravdu vydávali a rozšiřovali.[162] Hýbkovi přitížil nález marihuany, kyanidu sodného a nefunkční přestavěné vzduchové pistole.

Pro Jirouse bylo přitěžující to, že se tohoto trestného činu dopustil s „nálepkou“ zvlášť nebezpečný recidivista. Byl uznán z toho, že se dopustil veřejně hrubé neslušnosti jako člen organizované skupiny, přitom soustavně páchal úmyslné trestné činy téže povahy, ač již byl pro takové trestné činy vícekrát potrestán a uvedené okolnosti pro svou závažnost měly podstatně zvýšit stupeň nebezpečnosti zmíněného trestného činu pro společnost. Od přesně nezjištěné doby od listopadu 1981 měl také ve svém bytě ve Staré Říši přechovávat omamný prostředek canabis - marihuana v takovém množství, že mohl být zneužit k omamným účelům.[163] V odůvodnění mu klade obžaloba za vinu jednak jeho články, které byly v časopise publikovány, dále dva články publikované v zahraničí a dokonce strojopis článku zabaveného při domovní prohlídce, který nebyl nikdy nikde zveřejněn.[164]

Rozhodnutí o výši trestů byly následující: František Stárek k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku nepodmíněně ve druhé nápravně výchovné skupině, Michal Hýbek k osmnácti měsícům odnětí svobody nepodmíněně v první nápravně výchovné skupině, Ivan Jirous ke třem a půl letům odnětí svobody nepodmíněně v nejtěžší třetí nápravně výchovné skupině a Milan Frič k patnácti měsícům odnětí svobody nepodmíněně v první nápravně výchovné skupině. Stárkovi a Jirousovi byl navíc po propuštění udělen ochranný dohled na dobu dvou roků.[165] Proti rozhodnutí soudu se odsouzení kromě Martina Friče odvolali.

Odvolací soud se konal 27. září u Krajského soudu v Ústí nad Labem. K veřejnému zasedání se dostavilo několik k přátel obžalovaných, ale přičiněním silných bezpečnostních opatření nebyl do budovy vpuštěn nikdo bez příslušné předvolánky, což byl nezákonný postup – zákon se při veřejném procesu zmiňuje o minimálně šesti poskytnutých místech. Do samotné soudní síně byla vpuštěna pouze Jirousova manželka, která podala odvolání proti rozsudku první instance, a tudíž byla obeslána jako účastnice řízení. Mohla tedy podat informace o jeho průběhu. Manželka Františka Stárka ani matka a sestra Michala Hýbka nebyly vpuštěny ani do budovy.[166] O zvláštním přístupu bezpečnostních složek k veřejnost chtějící se zúčastnit řízení se zmiňuje Pavel Roubal, který byl po příjezdu do Chomutova zadržen na okresní správě SNB.[167]

Byl konstatován spis okresního soudu v Chomutově, navíc předseda senátu zdůraznil ve věci obžalovaného Jirouse, že je pro něho přitěžující okolností, že ve své trestné činnosti pokračoval hned po propuštění z předchozího výkonu trestu, a to tím, že psal články, v nichž glorifikoval činnost hudebních skupin, jejichž činnost byla již dříve zhodnocena jako trestná. Františku Stárkovi bylo přičteno jako přitěžující okolnost jeho chování v přípravném řízení, kdy odmítal vypovídat, a způsob jeho života od osmnácti let, kdy se údajně zúčastňoval „srazů“, z nichž některé organizoval. Tím měl soud patrně na mysli soukromé hudební produkce. Michalu Hýbkovi byla naopak přiznána polehčující okolnost vzhledem k jeho dosavadnímu bezúhonnému způsobu života.[168]

Jedna z opor prvního rozsudku ohledně Jirousovy „podvratné činnosti“ byly články, jež byly otištěny v exilovém časopise Svědectví redigovaném Pavlem Tigridem. Byla tedy snaha tento argument vyvrátit, a tak byl okresnímu soudu v Chomutově Antonínem Baštou zaslán telegram, v němž je sdělení o způsobu uveřejňování zmíněných článků: Jako odpovědný redaktor tohoto časopisu tímto prohlašuji, že pokud tyto studie v naší publikaci vyšly, byly vždy přetiskem v Československu kolujících textů a ve Svědectví zveřejněny bez souhlasu a vědomí autora.[169]

Charakteristika časopisu Vokno v byla obohacena o tvrzení, že byl určen a rozšiřován mezi mládeží podléhající narkomanii. Jirous v své řeči připomněl, že jeho obhajoba nebyla vzata na vědomí a že rozsudek okresního soudu cituje obžalobu se všemi nepřesnostmi, které svou obhajobou vyvrátil. Praktický dopad ale tato diskuse neměla. Stárkův trest byl shledán dostačujícím, Jirousův adekvátním a Hýbkův přiměřeným, a tudíž všechny potvrzeny, čímž nabyl rozsudek právní moci.[170]

Zmanipulovanost a politický podtext procesu byly z jeho průběhu dobře čitelné. Nebývale vysoké tresty padly za skutky, jež kdyby neměly onu politicky citlivou souřadnici, sotva by na ně byl pohlíženo s takovým stupněm rigidní přísnosti a nekompromisnosti, o podezřelém zájmu ze strany dalších institucí nemluvě. Důkaz o vyšším zájmu ohledně osudu obžalovaných lze číst v analýze nazvanou Informace o nepřátelské činnosti antisocialistických elementů z roku 1982: V dubnu 1982 bylo ukončeno široké profylaktické opatření prováděné v řadách tzv. volné mládeže proti vedoucím osobám undergroundu – Františku Stárkovi, Michalu Hýbkovi, Ivanu Jirousovi, Milanu Fričovi a Jaroslavu Chnápkovi, kteří vydávali a rozšiřovali nelegální časopis Vokno. Vlastním posláním tohoto nelegálního časopisu bylo útočit proti politice KSČ a oficiální kultuře ČSSR, šířit nenávist vůči naší společnosti a nabádat k přímým útokům na státní orgány a jejich činitele. V průběhu profylakticko – rozkladného opatření a dokumentování nežádoucí protispolečenské činnosti bylo provedeno 188 pohovorů a výslechů svědků z celého území ČSSR, 37 domovních prohlídek, při nichž bylo zajištěno celkem 120 výtisků nelegálního časopisu Vokno a další materiály, které mají přímou souvislost s činností tzv. undergroundu a chartou. Činnost organizátorů této formy boje proti politickému systému v ČSSR a zemím socialistického společenství směřovala ke konspirativnímu způsobu práce a nejpřísnějším utajením. Jejím hlavním smyslem bylo narušovat socialistické soužití občanů a internacionalismus.[171]

Ti, jež se před tímto soudem ocitli, neměli o pozadí celé věci žádné pochybnosti a nedělali si tudíž naděje, že by jejich činy byly zkoumány nestranně. František Stárek ve své závěrečné řeči pronesl: Obžaloba mě mimo jiné viní i z neúcty ke společnosti. A já musím říci, že v tomto bodě je obžaloba velmi přesná, protože ke společnosti /jak je v dané souvislosti chápán význam tohoto slova/ skutečně žádnou úctu necítím. K posouzení trestnosti tohoto stavu je však zároveň nutné zkoumat otázku: zda si společnost tuto úctu zasluhuje. Ale nazývejme vše raději pravými jmény. Namísto slova společnost by se do obžaloby mnohem lépe hodil termín establishment. Establishment, který mluví jménem společnosti a který svoje zájmy prohlašuje za zájmy společnosti. Tento rozpor dokumentuje mimo jiné i proces s časopisem Vokno, protože jedním z velmi důležitých zájmů společnosti /nikoliv establishmentu/ je i svobodná výměna myšlenek, které časopis Vokno slouží. A já věřím, že i nadále k tomuto účelu sloužit bude.[172]

Trest nebyl žádnému z odsouzených v průběhu výkonu snížen. Nejpozději se tedy z vězení vrátil Jirous  - 10. května 1985.

StB považovala výsledek procesu za úspěšný, a to nejen z hlediska samotného rozsudku, ale i hlubšího průniku do struktur undergroundu: V rámci prováděného profylakticko – rozkladného opatření bylo získáno ke zpravodajskému využití celkem 10 TS (tajných spolupracovníků) a vytipováno dalších 12 osob. Tím, že byly postiženy hlavní osoby z prostředí undergroundu došlo rovněž k dalšímu poklesu akceschopnosti a nezájmu páchat protispolečensky orientovanou činnost, neboť v současné době neexistuje organizátor činnosti undergroundu.[173]

Po roce 1989, kdy byly podrobnosti souvislosti těchto případů otevírány veřejnosti, prohlásil František Stárek, že literární vědec Vítězslav Rzounek přece jen svou obžalobou udělal něco cenného pro českou literaturu, neboť během svého pobytu ve Valdicích Jirous napsal svoji nejvýznamnější básnickou sbírku Magorovy Labutí písně.[174]

 

 

5. b - Solidarita a protesty proti odsouzení „redakce“ Vokna

 

Od zatčení v listopadu 1981 byl případ velmi bedlivě sledován už nejen VONS a lidmi z okruhu Charty 77, ale intenzivněji i zahraničními organizacemi zabývajícími se dodržováním lidských práv.

2. prosince se detaily ohledně vyšetřování objevily v periodiku Nový domov vydávaném českými emigranty v Kanadě, kde byl přetištěn dopis VONS prezidentu republiky, v němž vyzývá k zastavení pronásledování politických vězňů a ukončení „honu na čarodějnice“. Dále je zde zmínka o dopisu odeslaném rakouskému kancléři Bruno Kreiskymu upozorňující ho před nadcházející návštěvou Gustáva Husáka v Rakousku o nedávných zatčeních.[175]

Koncem srpna byl exulanty Janem Bednářem, Jiřím Bednářem a Zinou Freundovou Pavlu Tigridovi a redakci rádia Svobodná Evropa odeslán anglicky psaný dokument o akcích organizovaných za účelem jejich prostřednictvím seznámit veřejnost s případem, u kterého se blížilo odvolací jednání. Z obviněných ale zmiňují pouze Jirouse. V den konání odvolacího soudu  se měly konat demonstrace před československými ambasádami, v Londýně se plánovala letáková akce. Upřesňují organizaci protestní petice vzniknuvší mezi krajany v Kanadě. V říjnu měly na podporu politických vězňů v Československu proběhnout v USA a Kanadě benefiční koncerty. Byla rovněž organizována akce zasílání protestních dopisů Gustávu Husákovi.

Od redakce časopisu Svědectví přišel 27. září telegram adresovaný Krajskému soudu v Ústí nad Labem: Přátelé Ivana Jirouse a jeho druhů sledují všude ve svobodném světě dnešní odvolací proces. Žádáme zdvořile předsedu Krajského soudu, aby uznal nelegální jak zatčení, tak obvinění a zrušil rozsudek Jirouse, Hýbka, Friče a Stárka. Tento soud má být veřejný, a tudíž doufáme, že telegram bude veřejně přečten.Protestujeme ve všech hlavních městech Evropy, v Kanadě i Americe. Děkujeme. Výbory pro lidská práva.[176]

Na podporu obžalovaných byla uspořádána mezinárodní protestní akce Synchron, kterou organizoval tehdy již vystěhovaný člen Plastic People Vratislav Brabenec. V informačním dopise spoluorganizátorům z 1. září oznamuje, že protesty budou probíhat ve dnech 22. – 24. téhož měsíce. Nechci nikoho ovlivňovat, jak by měla demonstrace vypadat. Přál bych si, aby v nápisech byl jasně uveden důvod, tj. odsouzení zmíněné skupiny a aby celá akce zároveň připomněla ostatní politické vězně u nás.[177]

23. září proběhla protestní akce ve Vídni, které se zúčastnilo asi deset členů rakouské sekce Amnesty International a přibližně šedesát čs. emigrantů. Výsledek ale není hodnocen jako přílišný úspěch: Chyběl pořádný fotograf a nedostavilo se dost lidí pro špatnou předpověď počasí a nedůvěru ve smysl takových podniků. V souvislosti s tím je připomenuto koncipování zmíněného dopisu spolkovému kancléři s peticí, dopis Gustávu Husákovi od rakouské Amnesty International rovněž s peticí a přípravy krátkého televizního programu o Plastic People a „případu Vokno“.[178]

Protest v Kolíně nad Rýnem téhož dne proběhl jen asi v deseti lidech.[179]

Aktivity v Kanadě inicioval rovněž bývalý člen Plastic People Paul Wilson, který zorganizoval protestní shromáždění v Ottawě, benefiční koncert v Torontu a rozesílání informačních dokumentů pro kanadská média.[180]

V jiných zemích ale organizaci provázely jak problémy v komunikaci s organizacemi na ochranu lidských práv, tak často i nezájem. Opakující se svízelí byla rovněž zmínka o tom, že zmínění byli souzeni i „za drogy“.[181]

Podrobně se událostem věnovala krajanská publicistika, zejména Nový domov (Kanada), Americké listy (USA) a České slovo (NSR)[182]

Intenzivněji se tímto případem a především osobou Jirouse zabývala organizace Amnesty International. V zářijovém čísle periodika Amnesty International Newsletter (XII/9) vyšel článek přibližující pozadí procesu. Organizace je rovněž zařadila na svůj seznam „vězňů svědomí“ (u Jirouse a Stárka opětovně).

Případ byl sledován i nadále a v únorovém vydání (XIV/2) zmíněného časopisu se dokonce Jirous ocitl v „prestižní“ rubrice Prisoners of the Month, kde je opět rekapitulována jeho „kriminální kariéra“. Místo závěru jsou uvedeny adresy prezidenta a ministra spravedlnosti ČSSR.[183]

 

  

6. a - Trest za petici „Tak dost!“

 

Jak bylo uvedeno v rozsudku ze září 1982, byl Jirousovi po návratu z výkonu trestu ve Valdicích udělen navíc ještě dvouletý ochranný dohled, jež spočíval v povinnosti každodenního hlášení se na místní stanici VB. Toto opatření bylo s největší pravděpodobností uloženo za tím účelem, aby mu ztížilo až znemožnilo činnost, pro kterou se stal objektem důvěrného zájmu StB. Tento záměr z velké části splnil svůj účel. Plastic People po tom, co se v Kerharticích ukázalo, že za uskutečněný koncert se platí až příliš vysoká cena, už veřejně nevystupovali a jejich hudba byla dostupná pouze ze záznamů. Jirous ovšem od svých „protisocialistických“ aktivit neustoupil. Aby svému předchozímu trestu dal smysl, stal se jedním z redaktorů Vokna, zapojoval se do aktivit Charty 77 a i jinak se dál angažoval ve svém tradičním duchu. Státními orgány byla právě proto vyvíjena aktivita cílená na co nejvyšší možné omezení jeho činnosti: V souvislosti s propuštěním Ivana Jirouse z výkonu trestu bylo zabráněno jeho snaze o znovuaktivizaci tohoto hnutí a včas je přistupováno k paralyzaci případných snah o narušování společensko politických akcí konaných na území ČSSR.[184] V roce 1986 se pokoušel uspořádat hudební undergroundový festival, ale přesněji neurčeným profylaktickým opatřením bylo Státní Bezpečností dosaženo zanechání této iniciativy.[185] Podobných zmařených akcí je zaznamenána celá řada. Ne všechny se ale podařilo znemožnit, takže se podařilo několik „nelegálních srazů“ uskutečnit.[186]

Problémy se zákonem navzdory tomuto neměl, nepočítaje v to pokutu za přestupek, až do léta roku 1988. Okolnosti jeho pátého uvěznění mají přímou souvislost se smrtí politického vězně Pavla Wonky, který zemřel 26. dubna téhož roku na následky věznění a odmítnutí lékařské péče. Ivan Jirous následně sepsal protestní petici, již 15. srpna zaslal Ministerstvu spravedlnosti, Ministerstvu vnitra, vládě a Federálnímu shromáždění.

V ní obšírně viní KSČ ze zločinů spáchaných v padesátých letech, za úpadek po dobu „normalizace“, stále pokračující věznění nepohodlných osob a zodpovědností za smrt Pavla Wonky: ... a teď jste zabili Pavla Wonku. Pavla Wonku, vězně svědomí. Je irelevantní, zda zemřel tím, čemu říkáte přirozená smrt, nebo byl utýrán vaším vězením. Tak dost !!! Žádá propuštění polických vězňů, novelizaci trestního práva, odmítnutí beztrestnosti příslušníků SNB při postihu politicky nepohodlných osob a umožnění kontrol podmínek ve vězeních ze strany lékařů, Amnesty International a FIDH. Před datem sepsání, informací o příloze s 217 podpisy a adresami Jirouse a spoluručitele Jiřího Tichého je ještě douška: Ty, kterým se naše žádání zdá neobratné, odkazujeme na Kurta Vonneguta jr.: „O masakru se nic inteligentního říci nedá.“ [187]

Dopis se objevil ve vydání Infochu a 22. srpna bylo jeho znění odvysíláno  rádiem Svobodná Evropa a Hlasem Ameriky.[188]

StB o jeho aktivitě věděla nejméně od června, ze kdy pochází zpráva o blíže neurčeném podepisováni Jirousova dopisu.[189] 19. října zahájil vyšetřovatel StB kapitán Kamil Topolář stíhání Ivana Jirouse a Jiřího Tichého podezřelých z trestného činu „útok na státní orgán a orgán společenské organizace“ podle §154/2 trestního zákona, což byla reakce na doručenou písemnost, jejíž obsah hrubě uráží a pomlouvá státní orgány ČSSR pro výkon jejich pravomocí.[190]

Následující den byli oba zatčeni, převezeni k vyšetřování do Brna a následně vzati do vazby. U obou byly provedeny domovní prohlídky.[191] Už 21. října ale bylo obvinění překvalifikováno na pobuřování podle §100/1a, 3a, při němž hrozilo udělení trestu až na pět let.

Během šetření bylo vyslechnuto 69 svědků, povětšinou signatářů petice.  Z jejich výpovědí ale vyšetřovatelé mnoho významných informací nezískali. Někteří zmiňují způsob, jakým se k dopisu dostali, důvody podepsání a výjimečně i osoby, ale síť, kterou se podpisová akce šířila, přesto zůstala neodhalena. V několika málo případech svědek uvedl, že dokument podepsal v podnapilosti a v jednom případě měl být podpis získán klamnou informací, totiž že nebude odeslán československým úřadům. Zda se jedná o pravdivé informace, či o výmluvy vyslýchaných, těžko soudit. Samostatnou kategorii tvoří výpověď Zbyňka Fišera alias Egona Bondyho, který svůj podpis vysvětlil existencí jisté „plné moci“, kterou od něj za účelem připojení jeho jména ke svým písemnostem, Jirous získal. Vznik dopisu dává do souvislosti s autorovou nevyrovnanou psychikou a alkoholismem: Podle mého názoru a poté, co jsem se seznámil s předmětným dopisem, mám za to, že i tato písemnost vznikla v době, kdy pan Jirous byl ve stavu těžké opilosti, kdy nevěděl co dělá.[192] Tuto svědeckou výpověď je rovněž třeba brát s jistou rezervou.

Při výsleších se Jirous odmítal vyjadřovat k podrobnostem, přiznával pouze autorství dopisu a uvedl motivy k jeho sepsání. Tichý se o pozadí vzniku petice zmiňoval důkladněji, ovšem nezmiňoval jména jiných osob.

Z protokolu o lékařském vyšetření zadrženého, jež je rovněž součástí vyšetřovacího svazku, lze číst Jirousovy odpovědi, kterými svůj čin komentoval: ... To už nepatří k lékařskému vyšetření, ale mohu jenom říct, že jednám tak, jak mně velí svědomí a dělám to způsobem nebo formou, k níž mám odbornou průpravu. ... Kdy uzrála myšlenka napsat dopis vládním orgánům? - Když jsem si prověřil ty události, v jarních měsících. ... Bohužel je to tak tvrdá realita a ověřená z tolika stran, že před ní nelze uhnout.[193]

Jiří Tichý, který se s Jirousem znal již od sedmdesátých let, se během výslechu 21. 10. vyjádřil konkrétněji: Bezprostředně po smrti pana Wonky jsem se v Praze sešel s panem Ivanem Jirousem. Při vzájemném rozhovoru jsme zjistili, že oba dva, pokud jde o smrt pana Wonky, jsme zajedno, že je třeba se vyjádřit. Oba dva jsme se shodli v tom, že náš postoj je třeba vyjádřit zcela jednoznačně ve formě otevřeného dopisu adresovaného vládě, Federálnímu shromáždění, Ministerstvu vnitra a Ministerstvu spravedlnosti. Tyto instituce jsme s panem Jirousem nevolili náhodně. Představují v našich očích orgány, které podle nás odpovídají za stav, o kterém se v písemnosti hovoří. ... Pokud jde o vlastní formulaci dopisu, na tomto měl větší podíl pan Jirous, ale i já jsem se podílel. Současně jsme se dohodli, že tento dopis doplníme i o podpisy těch, kteří se budou ztotožňovat s jeho obsahem. Poté se oba odebrali do bytu Tichého, kde v rukopisný koncept přepsali na stroji ve dvou vyhotoveních a dohodli se, že získané podpisy budou posílány Jirousovi.[194]

Podle výpovědi Jiřího Tichého z 18. 11. původně plánovali získat pro petici 800 až 1000 signatářů, ale to se nakonec nepodařilo. Na sbírání podpisů se podílelo více osob, které poskytovaly kopii petice k přečtení spolu s podpisovými archy okruhu svých známých. To organizoval pravděpodobně Jirous; Tichý ve svých obsáhlejších výpovědích přiznal pouze svoji účast na sbírání podpisů. Bylo vyhotoveno více kopií, které se poskytovaly těm, kteří projevili o petici zájem. Pokud se někdo s obsahem listu ztotožnil, připojil svůj podpis na podpisový arch, který byl přes případného zprostředkovatele odeslán Jirousovi. O tomto průběhu se zmiňuje několik vyslechnutých svědků, namátkou třeba Michal Mrtvý: Dopis jsem dostal k přečtení a poté jsem ho vrátil té osobě, od které jsem ho dostal. Jméno této osoby si nepamatuji, určitě to však byl někdo z okruhu mých známých. Myslím však, že bych dopis podepsal, i kdyby mně ho předložila osoba neznámá, neboť, jak jsem již uvedl, s obsahem dopisu se plně ztotožňuji.[195]

Ve usnesení krajské prokuratury v Brně z 31. října se objevuje obvinění z dalšího přečinu, jimž bylo poškozování zájmů republiky v cizině podle §112 trestního zákona, jejž měli spáchat odvysíláním jejich textu v zahraničních rozhlasových stanicích. Za to jim hrozil trest až tří let odnětí svobody. Zároveň jsou v témže dokumentu informováni o zamítnutí jejich stížnosti proti usnesení vyšetřovatele o jejich stíhání.[196]

Vyšetřování bylo ukončeno 15. prosince, kdy byli zadržení s jeho výsledky seznámeni. Ze stejného dne pochází obsáhlá závěrečná zpráva s návrhem konečného opatření, vypracovaná vyšetřujícím důstojníkem a zaslaná krajskému prokurátorovi. V ní shrnuje výsledky vyšetřování, rozebírá důkazy proti obviněným a navrhuje body obžaloby a konfiskaci některých zabavených věcí (mezi nimi byl i starý psací stroj značky Remington, který zdárně přečkal mnohé předchozí prohlídky, ale tentokrát byl jakožto corpus delicti Jirousovy dlouholeté trestné činnosti bez náhrady zabaven). O čtyři dny byl Jiří Tichý rozhodnutím krajského prokurátora propuštěn z vazby, neboť v trestném spise nebyl považován za iniciátora inkriminované písemnosti.[197]

Obžaloba, jež byla okresní prokuraturou v Jihlavě podána 19. ledna, viní Ivana Jirouse a Jiřího Tichého z toho, že z nepřátelství k ČSSR zkoncipovali pomlouvačnou písemnost, se kterou seznámili větší počet osob, a tímto vědomě vytvořili možnosti, že se stala známou v zahraničí a byla odvysílána v české relaci Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. Obsah písemnosti přitom měl hrubě zkreslovat informace o ČSSR, čímž mohla vyvolat nepříznivé představy o poměrech v Československu. Tímto se měli spáchat trestné činy pobuřování a poškozování zájmů republiky v cizině.

Během hlavního líčení je mimo jiné navrhováno vyslechnutí pěti svědků, čtení několika desítek dalších svědeckých výpovědí a uložit zabrání zabavených věcí. V odůvodnění je hlavní díl viny připisován Jirousovi, jež byl autorem většího množství strojopisů petice, na základě čehož byl uznáván za iniciátora podpisové akce. Přitěžující okolností byly výpovědi několika svědků zmiňujících svůj podpis v souvislosti s podnapilostí, či podvodným jednáním Jirouse. Jako další přitěžující okolnost byla zmíněna i doba odeslání, která byla dána do souvislosti s blížícím se dvacátým výročím „internacionální pomoci vojsk Varšavské smlouvy“. Další body se zabývají prokazováním protisocialistického smýšlení obou autorů, vyvrácením vlivu psychického stavu u Jirouse, kostrbaté konstruování jejich viny na zahraničním zveřejnění textu a další okolnosti, jež měly zdůvodňovat vyšší stupeň jejich společenské nebezpečnosti.[198]

K soudu ovšem hned nedošlo. V dopise od Jirousova obhájce Julianě Jirousové se udává, že usnesením okresního soudu v Jihlavě se případ vrátil prokurátorovi k došetření, neboť podle názoru soudce ještě nebyly dostatečně ověřeny všechny okolnosti případu, zejména pravdivost údajů, na něž bylo v uvedené v petici upozorňováno. Proti tomuto usnesení ale podal okresní prokurátor protest, kterému bylo krajským soudem v Brně vyhověno a uloženo, aby byl případ projednán na základě podané obžaloby. Na základě tohoto rozhodnutí pisatel dopisu usuzuje na to, že krajský soud vzhledem k tomu, že písemnost považoval za text čistě proklamativního charakteru, zaujal to stanovisko, že se nejedná o trestný čin pobuřování. To by tedy mohlo naznačovat opětné překvalifikování zpět na trestný čin útok na státní orgán podle §154/2 trestního zákona, kde hrozila sazba již pouze do jednoho roku odnětí svobody. O obvinění z poškozování zájmů republiky v cizině se vyslovuje v tom smyslu, že ve výsledcích vyšetřování neshledává fakta, jež by vznesení obžaloby ze spáchání tohoto přečinu opodstatňovala.[199]

Soud, jemuž předsedal Ilja Libenský, proběhl 9. března 1989 v Jihlavě. Vzhledem k tomu, že soudní proces byl veřejný, mnoho zastánců Jirouse a Tichého toho využilo a přelíčení se zúčastnilo. Mezi přibližně stovkou osob zajímajících se o průběh soudu se objevilo i několik zahraničních hostů, jako předseda Mezinárodní helsinské federace (IHF) Karel Schwarzenberg, generální tajemník IHF Gerald Nagler, tajemník amerického národního výboru Helsinki Watch Jeri Laber, druhý tajemník amerického velvyslanectví Robert Noorman a zástupce agentury Reuters Michael Weise.[200]

 Předpoklad Jirousova obhájce se nepotvrdil, neboť ke změně obžaloby nedošlo. Oba byli uznáni vinnými z pobuřování na základě prokázaných skutečnosti, že k autorství petice se oba přiznali a Jirous byl na základě několika svědeckých výpovědí a písmoznalecké expertizy čtyř exemplářů dopisu uznán vinným z organizování podpisové akce (mimochodem podezření z podvodného jednání při získávání podpisů bylo konfrontací svědka vyvráceno). Samotná obvinění, jež byla jádrem petice, byla zkoumána na podstatně menší ploše.[201] O jejich pravdivosti, a tedy o vlastní oprávněnosti činu obžalovaných, se prakticky nediskutovalo.[202]

S tvrzeními obžaloby se ale soud ve svém rozsudku plně neztotožnil. Ivan Jirous a Jiří Tichý byli sice uznáni vinnými ze spáchání trestného činu pobuřování podle §100/1a trestního zákona, ale zároveň bylo zamítnuto tvrzení, že by se pobuřování dopustili i ve smyslu odstavce 3a, jež ve svém znění předpokládá spáchání jmenovaného činu prostřednictvím tisku, filmu, rozhlasu, televize, nebo jiným podobně účinným způsobem. Forma rozšiřovaného dopisu takto vyhodnocena nebyla. Stejně tak byla odmítnuta obžaloba ze spáchání trestného činu poškozování zájmů státu v cizině podle §112 trestního zákona, neboť souvislost mezi sbíráním podpisů a odvysíláním textu dopisu nebyla shledána přímá souvislost.

Při rozhodování o výši trestů bylo pochopitelně přihlédnuto jak k Jirousovým předchozím odsouzením a klasifikaci zvlášť nebezpečného recidivisty, tak i k Tichého dosavadní bezúhonnosti. Jirousovi byla kupodivu přiznána polehčující okolnost s ohledem na lékařský znalecký posudek a zároveň hodnocení jeho osoby jako spisovatele a básníka, jež připouštěly, že trestné jednání spáchal v jistém afektu. Soud dále zhodnotil následky jednání obžalovaných, které shledal jen omezenými na osoby signatářů. Výše trestů byla tedy uložena u Jirouse pod polovinou trestní sazby a Tichému na dolní hranici, tedy 16 měsíců odnětí svobody nepodmíněně ve druhé nápravně výchovné skupině, respektive 6 měsíců odnětí svobody nepodmíněně v první nápravně výchovné skupině. Proti rozhodnutí se oba obžalovaní i prokurátor odvolali.[203]

Krajský soud v Brně projednával odvolání 24. dubna a ve svém rozhodnutí se vyjádřil pro zamítnutí odvolání obhajoby i obžaloby. Obžaloba trvala na interpretaci trestného činu jako pobuřování i ve smyslu znění §100/3a, neboť způsob rozšiřování petice chápala jako dostatečně účinný. Obhajoba se naopak domáhala zrušení prvoinstančního rozsudku a osvobození obžalovaných, protože nepokládala za zcela prokázané tvrzení, že dotyčná písemnost je pobuřujícího charakteru, a že se soud odmítl podrobně zabývat jejím obsahem. Odvolací soud ale považoval dokazování vykonané v hlavním líčení za dostatečné a nepokládal za nutné je rozšiřovat.

Ve svém rozsudku dospěl k názoru, že uvedeným činem došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §100/1a, protože jeho účelem a cílem bylo intelektuálně působit na jiné osoby, aby byl u nich nebo některé z nich vyvolán nepřátelský vztah k socialistickému a státnímu zřízení republiky. Text petice vykládá jako projev nenávistné motivace a jeho výzvy považuje za neopodstatněné. Námitka o sporném hodnocení textu jakožto pobuřujícího nebyla uznána.[204] Rozsudek byl tedy potvrzen.

Před jeho vynesením ještě pronesl Ivan Jirous svoji závěrečnou řeč: V 11. čísle letošní Nové doby je přetištěn diskusní článek časopisu Kommunist. Říká se v něm kriticky: „Všechno ‚naše‘ je automaticky vyhlašováno za socialistické, vše ‚nikoli naše‘ za buržoazní. ... Elementární pojmy spravedlnosti a objektivity, sám zdravý rozum, jsou odmítány vinou jakéhosi ideologického rasismu.“ To se týká i hodnocení našeho dopisu okresním prokurátorem a soudem prvního stupně. Fakta a čísla, která v něm uvádíme, nebyla vyvrácena. Byla jen opatřena nálepkou ‚nepřátelství k socialistickému státnímu zřízení‘. Ale jestliže jsou tyto skutky, které jsme v dopise odsoudili, neodlučitelnými atributy socialismu, pak o takový socialismus není proč stát. ... Náš dopis byl v prvním pobouření nad zbytečnou a tragickou smrtí Pavla Wonky. Je pravda, že byl odeslán několik měsíců později a formulace nebyly zmírněny. Protože co je to za pobouření, které se zmírní časem. Nic jiného, než přivykání zlu. Jsem přesvědčen, že zlu se nemá odporovat násilím. Náš svět je i tak násilím přeplněný. Ale to neznamená, že smíme mlčet k tomu, co se kolem nás děje.[205]

Jeho věznění ukončila listopadová revoluce, kdy v situaci vyjednávání vlády s Občanským fórem byli političtí vězni propuštěni. Ivan Jirous se dostal na svobodu 25. listopadu 1989.

Se svým psacím strojem Remington se shledal asi půl roku poté, kdy mu přišel dopis s oznámením, že mu byl výnosem Nejvyššího soudu vrácen a má si jej urychleně přijet vyzvednout.[206]

 

 

6. b - Odezva na proces a sílící sebevědomí veřejnosti

 

Případem se od chvíle zatčení začal samozřejmě zabývat VONS, který také ve svém následujícím sdělení o zadržení Jirouse a Tichého, jejich obvinění a domovních prohlídkách informoval. Zde se také časem objevují informace o průběhu stíhání a průběhu soudů.[207]

10. listopadu byl založen Výbor na obranu Ivana Jirouse, který založili Václav Havel, Ivan Lamper, Dana Němcová, Jan Brabec, Jan Ruml, Petruška Šustrová, Jáchym Topol, Saša Vondra a další. V informačním dokumentu popisují okolnosti, za jakých došlo k jeho pátému uvěznění a vyzývá k všeobecné solidaritě. Zvláště důrazně upozorňuje na to, že stále pokračující perzekuce mají precedenční význam, a proto je potřeba proti těmto praktikám důrazně protestovat: Lhostejný vztah k případu Jirous by byl nejen neodpustitelný, ale i krátkozraký. Podaří-li se moci zlikvidovat tuto známou osobnost, co potom čeká ty desítky a stovky neznámých a proto mnohem bezbrannějších „nepohodlných“ lidí? Kopie byly zaslány redakcím několika domácích i zahraničních tiskovin jako Rudé Právo, Mladý svět, Moskevskije novosti, Pravda, Respublica, Newsweek, Time a dalším. Zároveň byla zahájena podpisová protestní akce.[208]

18. prosince byla petice za propuštění Jirouse a Tichého s 1516 podpisy odeslána Federálnímu shromáždění ČSSR s průvodním dopisem. Z něj také vyplývá, že jedinou dosavadní odpovědí bylo zatčení dvou nejmenovaných odesilatelů, kteří byli obviněni z útoku na státní orgán a orgán společenské organizace.[209]

Jiná petice vznikla mezi nepublikujícími spisovateli, kteří rovněž ostře tlumočili svůj nesouhlas s postupem proti zatčeným a požadovali jejich propuštění. Mezi podepsanými byli namátkou Jiří Hanzelka, Václav Havel, Zbyněk Hejda, Eva Kantůrková, Zdeněk Rotrekl, Milan Uhde, Ludvík Vaculík a další.[210]

K organizaci peticí se připojili i Jirousovi přátelé toho času v emigraci, takže podpisové archy začaly rovněž obíhat i v NSR, Rakousku, Velké Británii, Francii, Švýcarsku, Kanadě a Spojených státech.[211]

Pomocí České národní rady v Německu se podařilo přesvědčit k přislíbení osobní intervence členy vedení CDU-CSU, SPD, kladná odpověď přišla i ze spolkového kancléřství.[212]

18. listopadu vydala k případu Amnesty International podrobnou zprávu, k níž byl připojen i překlad petice „Tak dost“. Oba zadržované označuje za politické vězně a vyzývá k jejich propuštění.[213]

23. ledna podalo z iniciativy Sira Nicholase Wintertona sedmnáct členů britské Dolní sněmovny z Conservative Party a Social Liberal Party své vládě návrh, aby se co nejostřeji zasadila za Ivana Jirouse a další vězněné obhájce lidských práv.[214]

V New Yorku se 29. ledna konal koncert věnovaný Jirousovi, Petru Cibulkovi a dalším politickým vězňům. Mimo Allena Ginsberga a Eda Sanderse vystoupili i v exilu žijící Vratislav Brabenec a Pavel Zajíček. V Amsterodamské hale Paradiso proběhl koncert na Jirousovu podporu, který navštívilo jedenáct tisíc návštěvníků a byl rovněž přenášen rozhlasem.[215] Ve Varšavě se 27.a 28. prosince konala na podporu československých politických vězňů, mezi kterými byli uvedeni i Jirous a Tichý, protestní hladovka.[216]

Protesty ze strany disentu a zahraničních organizací bylo něco, s čím režim více méně počítal. Naopak nezvyklé bylo ohrazení se ze strany nějaké oficiální organizace, jako byl například Aktiv mladých výtvarníků. V zápise o usnesení ze dne 31. května je zaznamenáno, že bylo předneseno stanovisko některých členů k Jirousovu uvěznění a navrženo, aby se ostatní připojili k jejich protestu, jež měl být předložen předsedovi vlády Ladislavu Adamcovi, Výboru čs. veřejnosti pro lidská práva, ČTK a dennímu tisku. Toto usnesení bylo schváleno většinou hlasů. Protest byl signován třiceti čtyřmi podpisy.[217] Sotva je možné si něco takového představit o pět let dříve.

 

 

7. - Perzekuce Jirouse jako součást boje proti vnitřnímu nepříteli

 

Státní orgány, tedy především Státní Bezpečnost, si evidentně dobře uvědomovaly, že v případě Jirouse si vytvořily nepříjemného protivníka. Tento sice zdaleka nedosahoval významu, jaký byl přikládán například vůdčím osobnostem Charty 77, ale svými organizačními schopnostmi, jistým vlivem na „problémovou mládež“ a v neposlední řadě svou nevšední otevřeností a nepatetickou odvahou se „vypracoval“ na osobu komunistickému režimu výrazně nepříjemnou. Jeho úsilí, které vedlo k vytvoření undergroundu jako široce rozvětveného společenství, bylo vyhodnocováno jako zcela nepřípustné a adekvátně tomu narušováno: Dalším neméně důležitým závěrem z hlediska taktiky protivníka je orientace na vytváření tzv. paralelních struktur a provádění paralelní činnosti.[218]

Varovným příkladem nekontrolovaného bujení podobných paralelních struktur byl vývoj v Polsku na začátku osmdesátých let, jehož následování se československý režim snažil vyvarovat. Struktury undergroundu pochopitelně nebyly vnímány a vykládány jako struktury politické, které byly režimem považovány za „zárodek změny politického systému“, přesto se ocitly na stejném seznamu aktivit opozice, které je třeba potlačovat: V hlavních záměrech opozice má tzv. nelegální kultura plnit předem určené, specifické úkoly. Jde především o narušování a diskreditaci kulturní politiky strany a státu a snahy prezentovat představitele nelegální kultury doma i v zahraničí jako skutečné představitele a nositele kultury v ČSSR.[219]

V souvislosti s obžalobou „redakce“ Vokna se v odborném posudku často objevovala zmínka o zahraničním vlivu a finančních prostředcích, kterými měli být žalovaní podporováni. Tato teorie (v případě Vokna ovšem zfabulovaná) se v obecném výkladu objevuje i a analýzách StB: Současně je prováděna přímá nepřátelská propaganda a agitace na území socialistických států. ... Vysoce negativně se uvedené skutečnosti projevují například tím, že v ČSSR permanentně dochází k aktivizaci trestné činnosti osob, snažících se tvořit paralelní, tzv. „druhou kulturu“.[220]

Protestní akce, ač se mohly jevit jako příliš riskantní vzhledem k viditelnému výslednému účinku, skutečně znamenaly pro československé představitele citelné nepříjemnosti. Zejména v těch případech, kdy se příslušnými kauzami začaly zabývat organizace na obranu lidských práv a západní média. Tato situace se tedy nutně odrazila i ve způsobu „realizování“ objektů zájmu StB a jejich mediálnímu zpracování: Analýzy potvrzují, že každá nepromyšlená, v nevhodnou dobu provedená, necitlivě propagandistická nebo kontrapropagandistická akce čs. hromadných prostředků znamená okamžitou aktivizaci propagandistického ideodiverzního působení protivníka, zaměřenou na diskreditaci stranického a státního vedení ČSSR, orgánů státní moci a správy. V konečných důsledcích to znamená, že necitlivě, nepromyšleně prezentované informace veřejnosti způsobuje oslabování důvěry správnosti v postupu státních orgánů a tím celkově negativně působí na bezpečnostní situaci ve světě.[221]

Během všech procesů, kde bylo proti Jirousovi uplatněno obvinění z výtržnictví, bylo toto obhajobou zpravidla vyvráceno, což vzhledem k tomu, že procesy byly alespoň částečně veřejně přístupné (myšleno de facto, de iure byly veřejné vždy), dávalo kritikům jeho pronásledování do ruky silný argument. Sám Jirous se sice k výtržnictví v nadsázce přiznává ve smyslu „narušování klidu“, ale s jeho tehdejším právním výkladem se pochopitelně neztotožňoval.[222] Byly proto ze strany vyšetřovatelů vznášeny výzvy k zásahům do právního řádu, aby bylo možno vůči nepřátelským osobám uplatňovat méně kontroverzní paragrafy: Ve všech etapách vývoje a aktivizace trestné činnosti nepřátelských osob v ČSSR se zákonitě projevuje jako jedna ze základních podmínek a příčin nepružnosti při realizaci potřeb legislativních úprav právních norem, vyplývajících z měnícího se charakteru podvratného působení protivníka. V československých podmínkách to znamená, že v důsledku přetrvávající absence účinných právních předpisů, jež by odrážely stávající potřeby společnosti, je protivník nejen nedostatečně postihován, ale permanentně zneužívá prostoru, který je mu v důsledku mezer v právní úpravě poskytován.[223]

Poněkud groteskně působí stíhání aktivit již zmíněné brakové Svépomocné knihovny Hrobka, jichž se Jirous rovněž účastnil. Jedinou podezřelou indicií pro vyšetřování totiž byl snad pouze fakt, že v jejím provozu se angažovali signatáři Charty 77 (manželé Stankovičovi, Eva Kantůrková, Anna Šabatová, Petruška Šustrová a další), což ovšem v souvislosti s hysterií vyvolanou polskými událostmi stačilo. Tato činnost byla tedy kvalifikována jakožto paralelní, za její cíl bylo označováno zintenzivňování činnosti osob působících v oblasti tzv. druhé kultury a tím ovlivňovat mládež. Dokument graduje zlověstným referováním o organizování specifických forem zábavy a zájmových činností a vrcholí závěrem, že získané poznatky plně potvrzují, že hlavním cílem je navázat na činnost Charty 77, a po vzoru antisocialistických sil v PLR vyvíjet systematickou protisocialistickou činnost.[224] O něco méně nebezpečně se toto sdružení jevilo o dva roky později, kdy mu bylo připisováno již pouze negativní působení na „volnou mládež“ a přívržence undergroundu.[225]

O undergroundu se podrobněji zmiňuje souhrnný dokument StB o činnosti disentu z roku 1982. Mládež, která byla jen pasivními účastníky akcí „druhé kultury“, nebyla podle této zprávy považována přímo za součást opozičních skupin; zmiňuje se naopak o ideově politickém zneužívání části mládeže. Činnost organizátorů a vůdčích osobností byla ale vnímána přímo jako podvratná: Tzv. politickou opozicí byl v ČSSR, za přímé podpory ideodiverzních center, byl underground přenesen v sedmdesátých letech do ČSSR jako forma protestu mladých lidí proti politice KSČ a socialistickému zřízení.[226] Podobně zkresleně a vztahovačně (i když ne vždy neprávem) byly hodnoceny i aktivity: ... je různým způsobem a na různých stupních vyjadřován nesouhlas a odpor k socialistickému společenskému a státnímu zřízení, je oživováno idealistické pojetí světa a společnosti a je propagován individualismus, jakož i anarchistické tendence. Zvláště závažné jsou přímé útoky proti socialistickému zřízení, státním a společenským institucím, pomluvy, napadání a zesměšňování vedoucích stranických a státních představitelů, spojenců, přímé výzvy k organizovanému boji proti stávajícímu zřízení a za znovunastolení kapitalistického společenského řádu.[227]

Normativně byly rovněž pojmenovány atributy undergroundových tiskovin, jež byly považovány za určené k záměrnému narušování politického a společenského života socialistické společnosti, ergo jejich cíl musel být vytváření podmínek k rozbití politického a společenského systému a rozšiřování nepřátelské ideologie.[228]

Jirous ve svých článcích přesně odhadl, proč státní moc proti zcela neškodnému, izolovanému a navíc apolitickému undergroundu vystupuje s tak urputnou vehemencí. Kdyby šlo pouze o potírání jednotlivých výstřelků či objektivně negativních společenských jevů (jako třeba narkomanie), sotva by bylo lze očekávat, že vyšetřováním budou pověřeny složky určeny pro kontrarozvědný boj proti „vnitřnímu nepříteli“. Těžko soudit, zda autoři analýz SNB byli o opodstatněnosti svých údajů přesvědčeni, nebo přilepování atributů bez komentáře ke stíhaným jevům prostě patřilo k běžné pracovní metodě.

Evidentní ale je, že tato paralelní struktura byla vnímána jako nebezpečí, zejména kvůli své blízkosti k Chartě 77. Toto sblížení bylo mimochodem pro StB velmi neblahým důsledkem procesu z roku 1976. Proto se také vyšetřovatelé během výslechů snažili v tomto bodě působit na oslabení jejich vzájemné důvěry: Dělení Charty na elitáře a underground používali s oblibou estébáci u výslechu. Mně třeba našeptávali: „Pane Jirous, my víme, že vy to myslíte dobře, ale ti Havlové a jemu podobní vás jenom využívají a dělají si na váš úkor politiku.“ Jim zase říkali: „Podívejte, s jakou lůzou jste se spojili. Vždyť vy jste inteligentní lidi.“[229]

Při samotném trestním stíhání byl na základě neblahých zkušeností kladen důraz na to, aby nedošlo ke zneužitelnému zpolitizování, a byly pokud možno uplatňována opatření vedoucí k obvinění z běžné kriminální trestné činnosti, jako ve výslovně zmíněném „případu Vokno“.[230]

Po svém propuštění byl Jirous stále považován za osobu s potenciálně vysokým negativním vlivem mezi socialisticky neorganizovanou mládeží, jak o tom svědčí svazek sledující tzv. „volnou mládež“, kde underground a Jirous zabírají nejvíce místa.[231] V té době ale, co se mládeže týče, vyvolávalo svou aktivitou větší znepokojení hnutí punk, které sice mělo ideově s undergroundem mnoho společného, ale přímá návaznost zde obyčejně nebyla. Přesto je v dlouhodobém plánu na období 1986 – 90 mezi základními úkoly činnosti X. správy SNB bod zdůrazňující důležitost zabraňování propojování představitelů tzv. nelegální kultury na exponenty vnitřního nepřítele.[232]

Pokyny ohledně postupu vůči paralelním strukturám v kulturní oblasti byly vesměs pravidelně se opakující instrukce v každém ročním plánu. Bránit vytváření výtvarných, literárních a hudebních produkcí otevřeně nebo skrytě vystupující proti státní kulturní politice se mezi úkoly X. správy SNB objevuje často na předních místech, zejména od poloviny osmdesátých let.[233] Státní orgány silně znepokojovalo podezření, že vedoucí osobnosti disentu se snaží prostřednictvím mladých zmanipulovaných signatářů Charty 77 (Jirouse, Stárka a dalších) do prostředí mládeže, kam měli distribuovat materiály Charty a politizovat mládež inklinující k hnutí underground a punk.[234]

Jméno Jirouse se v souhrnných zprávách provenience Státní Bezpečnosti objevuje poměrně často, poněvadž nepatřil k těm, kteří by se perzekucí své osoby nechali zastrašit a odradit od své státními orgány nevítané činnosti. I po propuštění ze svého nejdelšího trestu  v nejtěžší věznici roku 1985 se brzo zapojil do aktivit disentu a samizdatu. Nebál se ani veřejně projevovat, jako například v případě organizování petice za propuštění odsouzených představitelů Jazzové sekce v roce 1987.[235]

 

  

8. - Závěr

 

Ivan Jirous bývá označován především jako básník a spisovatel, ale rovněž se o něm často mluví jako o někdejším příslušníkovi disentu. On sám se považuje spíš za novináře, a zůstal jím i po tom, co byl možnosti oficiálního publikování zbaven. Sotva jej lze zařadit do nějaké jiné společenské struktury než je ta, jejíž vznik a život sám inicioval. Když týdeník Respekt v září 2004 k příležitosti jeho šedesátin vydal obsáhlý tematický článek, byl opatřen nadsazeným, lež trefným podtitulem Kdybychom Ivana Jirouse neměli, museli bychom si ho vymyslet.[236]

Jeho příběh je jedinečný v tom, že v době obecné nesvobody a omezení většiny možných aktivit začal spoluvytvářet otevřené společenství lidí, jehož základní hodnotou byl svobodný projev a odmítání vnějších zásahů do svých záležitostí. Toto prostředí pochopitelně lákalo mnoho lidí neuspokojených či znechucených atmosférou oficiálních organizací, což mělo v relativně krátké době rovněž za následek zvýšený zájem ze strany orgánů bdících nad zdárným vývojem socialistické společnosti. Není pochyb o tom, že Jirous o této hrozbě věděl a také se usilovně snažil na minimum omezit třecí plochy, které se zákonitostmi jak undergroundu, tak i komunistické země začaly postupně objevovat.

Poté, co bylo rozhodnuto, že existence této struktury nebude tolerována, dochází ke střetu, jež byl pro mnoho lidí nejen poučným nahlédnutím na způsob chápání spravedlnosti držiteli moci, ale i možností proti tomuto hlasitě vyslovit svůj nesouhlas. Zde dochází vlivem několika faktorů k vynucené korekci orientace z dosavadní snahy existovat v jakémsi pásmu neutrality mimo oficiální společenské organizace na stranu politické opozice. Přestože byl paradoxně underground zcela apolitický.

Jirous se jako vůdčí osobnost projevil svou bez nadsázky neobyčejnou vůlí nepřistupovat na nedůstojné kompromisy a vahou své osobnosti stát na svých principech. Četná uvěznění a nespočet jiných postihů byly logickým vyústěním tohoto postoje, jež ale zároveň zdůraznily význam, jaký tehdy neuznávaným hodnotám přikládal. Čemu se jejich obhajobou vystavoval si byl jistě vědom, neboť jako katolík dozajista znal novozákonní varování, že běda tomu, skrze koho pohoršení přichází.

 

  

9. - Přílohy

 

 

1. Interní informace k případu z roku 1976.

 

 

 

2. Obžaloba z procesu v roce 1976.

 

 

 

3. Pohled ministru spravedlnosti s popisem Jirousova případu.

 

 

 

 

4. Petice „Tak dost!“ z roku 1988.

 

 

5. Iniciativa členů britské Dolní sněmovny vyzývající k Jirousovu propuštění.


 

Poznámkový aparát


[1] Libri Prohibiti, VONS, inv. č. 150, sign. IV/8.

[2] Tamtéž.

[3] Ivan JIROUS, Magorův zápisník, Praha 1997, s. 608.

[4] Tamtéž, s. 351.

[5] Tamtéž, s. 611.

[6] Tamtéž, s. 527.

[7] Ivan JIROUS, Mesaliance, či zásnuby mezi beatovou hudbou a výtvarným uměním?, Výtvarná práce, č. 3, 1968, s. 8.

[8] Ivan JIROUS, Magorův zápisník, s. 530.

[9] Tamtéž, s. 538, 539.

[10] Tamtéž, s. 550.

[11] Milan HLAVSA, Bez ohňů je underground, Praha 1992, s. 37.

[12] Historie The Plastic People of the Universe, dostupné na www: http://www.kandl.cz/plasticpeople/default.aspx

[13] Milan HLAVSA, c.d., s. 65.

[14] The Plastic People of the Universe, produkce ČT, Video 57, Falcon, vyrobeno 2001, režie Jana Chytilová, vysíláno  5. 9. 2002, Česká televize 2001.

[15] Ivan JIROUS, Magorův zápisník, s. 588.

[16] Tamtéž, s. 277.

[17] Tamtéž, s. 282.

[18] Jiří ČERNÝ, O hudbě jakou hrají Plastic People of Universe a DG 307, in: Hnědá kniha o procesech s českým undergroundem, dostupné na www: http://www.cibulka.com/vonn/nep/pro/pro.htm

[19] Ivan JIROUS, Magorův zápisník, s. 308.

[20] Jiří ČERNÝ, O hudbě jakou hrají Plastic People of Universe, in: Hnědá kniha.

[21] Ivan JIROUS, Magorův zápisník, s. 309.

[22] Tamtéž, s. 590.

[23] Libri Prohibiti, Perzekuce v Československu v letech 1948 – 1989, sign. I/6.

[24] Ivan JIROUS, Magorův zápisník, s. 565, 566.

[25] AMV, a.č. 722 186 MV.

[26] Libri Prohibiti, Perzekuce v Československu v letech 1948 – 1989, sign. I/12.

[27] Ivan JIROUS, Magorův zápisník, s. 563.

[28] Libri Prohibiti, VONS, inv. č. 150, sign. IV/8.

[29] Václav HAVEL, O lidskou identitu, Praha 1990, s. 159.

[30] Ivan JIROUS, Magorův zápisník s. 568.

[31] Libri Prohibiti, Perzekuce v Československu v letech 1948 – 1989, sign. I/12.

[32] Ivan JIROUS, Magorův zápisník, s. 573.

[33] Tamtéž, s. 577.

[34] Kolektiv autorů, Alternativní kultura, Praha 2001, s. 33.

[35] Jan JANDOUREK, Úvod do sociologie, Praha 2003, s. 186.

[36] Václav HAVEL, c.d., s. 73.

[37] Ivan JIROUS, Magorův zápisník, s. 342.

[38] Tamtéž, s. 333 - 335.

[39] Tamtéž, s. 339.

[40] Tamtéž, s. 196.

[41] Dopis pro Amnesty International, in: Hnědá kniha.

[42] The Plastic People of the Universe, režie Jana Chytilová.

[43] Ivan JIROUS, Magorův zápisník, s. 345.

[44] The Plastic People of the Universe, režie Jana Chytilová.

[45] Libri Prohibiti, Perzekuce v Československu v letech 1948 – 1989, sign. I/2.

[46] Dopis pro Amnesty International, in: Hnědá kniha.

[47] AMV Brno – Kanice, přírůstek 1264/83, bal. č. 5, KS/OV-148/01-76.

[48] Tamtéž.

[49] AMV Brno – Kanice, přírůstek 1264/83, bal. č. 7, KS/OV-268/01-76.

[50] Libri Prohibiti, Perzekuce v Československu v letech 1948 – 1989, sign. I/2.

[51] Svatopluk KARÁSEK, Víno Tvé výborné, Praha 1998, s. 142.

[52] Ivan JIROUS, Magorův zápisník, s. 376.

[53] Poznámka, Rudé právo, 8. 4. 1976:, in: Hnědá kniha.

[54] Pomlouvačná kampaň západních sdělovacích prostředků Pořádek si rozvracet nedáme, Práce, 8. 4. 1976, Tamtéž.

[55] Jak lze z komára učiniti velblouda, Zemědělské noviny, 8. 4. 1976, Tamtéž.

[56] Ivan JIROUS, Magorův zápisník, s. 355.

[57] Jan LOPATKA, Recenze k textům písniček E. Bondyho, P. Zajíčka, S. Karáska a K. Soukupa, in: Hnědá kniha.

[58] Dopis J. Seiferta dr. Motejlovi, Tamtéž.

[59] Jan PATOČKA, K záležitostem Plastic People of the Universe a DG 307, Tamtéž.

[60] Václav HAVEL, c.d., s. 52.

[61] Obžaloba a solidarita, in: Hnědá kniha.

[62] Libri Prohibiti, Perzekuce v Československu v letech 1948 – 1989, sign. IV/11.

[63] Dopis H. Bölla J. Seifertovi, in: Hnědá kniha.

[64] Dopis předsedkyni senátu, Tamtéž.

[65] AMV, Správa SNB hl.m. Prahy a Středočeského kraje, inv.č. 65, sign. Zpráva o bezpečnostní situaci na území hl.m. Prahy k 29.4.1976.

[66] Libri Prohibiti, Perzekuce v Československu v letech 1948 – 1989, sign. I/6.

[67] Tamtéž.

[68] AMV Brno – Kanice, přírůstek 1264/83, bal. č. 7, KV/OV-522/01-76.

[69] Tamtéž.

[70] Usnesení ze dne 3. září 1976, in: Hnědá hniha.

[71] Průběh hlavního líčení ve dnech 21. - 23. 9. 1976, Tamtéž.

[72] Libri Prohibiti, Perzekuce v Československu v letech 1948 – 1989, sign, I/9.

[73] Tamtéž, s. 6.

[74] Tamtéž, s. 7.

[75] Libri Prohibiti, Perzekuce v Československu v letech 1948 – 1989, sign. IV/5.

[76] Tamtéž.

[77] Libri Prohibiti, Perzekuce v Československu v letech 1948 – 1989, sign. I/12.

[78] Libri Prohibiti, Perzekuce v Československu v letech 1948 – 1989, sign. IV/5.

[79] Prokop TOMEK, Dvě zahraniční svědectví o československé komunistické justici, in: Securitas Imperii 13, Praha 2006, s. 150.

[80] Tamtéž, s. 153.

[81] Libri Prohibiti, Perzekuce v Československu v letech 1948 – 1989, sign. IV/5,

[82] Libri Prohibiti, Perzekuce v Československu v letech 1948 – 1989, sign. I/14.

[83] Tamtéž.

[84] AMV, a.č. 723419 MV.

[85] Václav HAVEL, c.d., s. 146.

[86] Libri Prohibiti, Perzekuce v Československu v letech 1948 – 1989, sign. IV/24.

[87] Případ Magor, in: Hnědá kniha.

[88] Tamtéž.

[89] Libri Prohibiti, Perzekuce v Československu v letech 1948 – 1989, sign. IV/15.

[90] Libri Prohibiti, Perzekuce v Československu v letech 1948 – 1989, sign. IV/29.

[91] Tamtéž.

[92] Václav HAVEL, c.d., s. 151.

[93] The Plastic People of the Universe, režie Jana Chytilová.

[94] Svatopluk KARÁSEK, c.d., s. 153.

[95] Ivan JIROUS, Magorův zápisník, s. 510.

[96] Kolektiv autorů, Charta 77 po dvaceti letech, Praha – Brno 1997, s. 295 – 298.

[97] Ivan JIROUS, Magorův zápisník, s. 578.

[98] Tamtéž, s. 578.

[99] Tamtéž. s. 583.

[100] Tamtéž, s. 586.

[101] AMV, a.č. 723419 MV.

[102] Víkend na Děčínsku, in: Hnědá kniha.

[103] Ivan JIROUS, Magorův zápisník, s. 598.

[104] Tamtéž.

[105] Jaroslav RIEDEL (ed.), The Plastic People of the Universe - Texty, Praha 1997.

[106] Martin PILAŘ, Underground – kapitoly o českém literárním undergroundu, Brno 2002, s. 74.

[107] The Plastic People of the Universe, režie Jana Chytilová.

[108] Libri Prohibiti, VONS, inv. č. 150, sign. IV/1.

[109] Tamtéž.

[110] Libri Prohibiti, VONS, inv. č. 150, sign. IV/11.

[111] Libri Prohibiti, VONS, inv. č. 150, sign. IV/8.

[112] Libri Prohibiti, VONS, inv. č. 150, sign. IV/3.

[113] AMV, a.č. 723419 MV.

[114] Libri Prohibiti, VONS, inv. č. 150, sign. IV/11.

[115] Libri Prohibiti, VONS, inv. č. 150, sign. IV/2.

[116] Libri Prohibiti, VONS, inv. č. 150, sign. IV/3.

[117] Tamtéž.

[118] Tamtéž.

[119] Tamtéž.

[120] Tamtéž.

[121] Libri Prohibiti, VONS, inv. č. 150, sign. IV/4.

[122] Libri Prohibiti, VONS, inv. č. 150, sign. IV/1.

[123] Libri Prohibiti, VONS, inv. č. 150, sign. IV/7.

[124] Libri Prohibiti, VONS, inv. č. 150, sign. IV/4.

[125] Libri Prohibiti, Infoch č.5/1978, s. 24.

[126] Libri Prohibiti, VONS, inv. č. 150, sign. III/1.

[127] Libri Prohibiti, VONS, inv. č. 150, sign. III/2.

[128] Libri Prohibiti, VONS, inv. č. 150, sign. IV/4.

[129] Libri Prohibiti, VONS, inv. č. 150, sign. III/3.

[130] Historie The Plastic People of the Universe, dostupné na www: http://www.kandl.cz/plasticpeople/default.aspx

[131] Tamtéž.

[132] Ivan JIROUS, Magorův zápisník, s. 380.

[133] Tamtéž, s. 385.

[134] AMV, a. č. 755338 MV.

[135] Tamtéž.

[136] Ivan JIROUS, Magorův zápisník, s. 597.

[137] The Plastic People of the Universe, režie Jana Chytilová.

[138] Více k tomu: AMV, a. č. 820 386 MV.

[139] Ivan JIROUS, Magorův zápisník, s. 387.

[140] Libri Prohibiti, VONS, inv. č. 327, sign. IV/19.

[141] Libri Prohibiti, Vokno č. 1, s. 1-2.

[142] Jana RŮŽKOVÁ, Vokno 1979-1989 (diplomová práce), FF-UK Praha, 2000, s. 3.

[143] Beseda s Voknem a Revolver Revue, dostupné na www: http://vokno.cunas.cz/vokno1/rozhovor1.html.

[144] Tamtéž.

[145] Johanna POSSET, Česká samizdatová periodika 1968-89, Brno 1991, s. 16.

[146] Jana RŮŽKOVÁ, c.d., s. 8.

[147] Poznámky k článkové bibliografii časopisu Vokno (1979-1989), dostupné na www: http://vokno.cunas.cz/vokno1/bibl_ruzkova.html.

[148] Libri Prohibiti, VONS, inv. č. 327, sign. III/1.

[149] AMV, X. správa SNB, inv. č. 344, sign. Vyhodnocení plánu práce za r. 1981.

[150] AMV, X. správa SNB, inv. č. 345, sign. Vyhodnocení plánu práce za r. 1982.

[151] Libri Prohibiti, VONS, inv. č. 327, sign. I/1.

[152] Libri Prohibiti, VONS, inv. č. 327, sign. I/2.

[153] Tamtéž.

[154] Tamtéž.

[155] Libri Prohibiti, VONS, inv. č. 327, sign. IV/1.

[156] Libri Prohibiti, VONS, inv. č. 327, sign. III/2.

[157] Libri Prohibiti, Vokno č. 8, s. 30-33.

[158] Tamtéž, s. 33.

[159] Tamtéž.

[160] Milan TESAŘ, František STÁREK, Kterak Rzounek zasklil Vokno, Reflex č. 33, 1990, s. 44.

[161] Rozsudek, dostupné na www: http://www.cunas.cz/doc/rozsudek2.html

[162] Libri Prohibiti, VONS, inv. č. 327, sign. III/2.

[163] Rozsudek, dostupné na www: http://www.cunas.cz/doc/rozsudek2.html

[164] Libri Prohibiti, VONS, inv. č. 327, sign. III/2.

[165] Rozsudek, dostupné na www: http://www.cunas.cz/doc/rozsudek2.html

[166] Libri Prohibiti, VONS, inv. č. 327, sign. III/3.

[167] Libri Prohibiti, VONS, inv. č. 327, sign. IV/6.

[168] Libri Prohibiti, VONS, inv. č. 327, sign. III/3.

[169] Libri Prohibiti, VONS, inv. č. 327, sign. IV/5.

[170] Libri Prohibiti, VONS, inv. č. 327, sign. III/3.

[171] AMV, X. správa SNB, inv. č. 561, sign. Informace o nepřátelské činnosti antisocialistických elementů (1982).

[172] Závěrečná řeč, dostupné na www: http://www.cunas.cz/doc/rec2.html

[173] AMV, X. správa SNB, inv. č. 561, sign. Informace o nepřátelské činnosti antisocialistických elementů (1982).

[174] Milan TESAŘ, František STÁREK, Kterak Rzounek zasklil Vokno, s. 44.

[175] Libri Prohibiti, VONS, inv. č. 327, sign. IV/3.

[176] Libri Prohibiti, VONS, inv. č. 327, sign. IV/5.

[177] Libri Prohibiti, VONS, inv. č. 327, sign. IV/7.

[178] Tamtéž.

[179] Tamtéž.

[180] Tamtéž.

[181] Tamtéž.

[182] Libri Prohibiti, VONS, inv. č. 327, sign. IV/21; IV/22; IV/23.

[183] Libri Prohibiti, VONS, inv. č. 327, sign. IV/9.

[184] AMV, X. správa SNB, inv. č. 349, sign. Vyhodnocení plánu práce za r. 1985.

[185] AMV, X. správa SNB, inv. č. 351, sign. Vyhodnocení plánu práce za r. 1986.

[186] AMV, X. správa SNB, inv. č. 354, sign. Vyhodnocení střednědobého plánu činnosti 1986–1988.

[187] AMV, a.č. V-15053 Brno.

[188] AMV, a.č. V-15053 Brno.

[189] AMV, X. správa SNB, inv. č. 484, sign. Vyhodnocení plánu (2. čtvrtletí 1988).

[190] AMV, a.č. V-15053 Brno.

[191] Libri Prohibiti, VONS, inv. č. 151, sign. III/1.

[192] AMV, a.č. V-15053 Brno.

[193] Tamtéž

[194] Tamtéž.

[195] Tamtéž.

[196] Tamtéž.

[197] Tamtéž.

[198] Tamtéž.

[199] Libri Prohibiti, VONS, inv. č. 151, I/3.

[200] AMV, A 34/1, inv. č. 459, sign. Charta 77, pravice, antisíly – poznatky (1985 – 89).

[201] AMV, a.č. V-15053 Brno.

[202] Libri Prohibiti, VONS, inv. č. 151, III/5.

[203] AMV Praha, a.č. V-15053 Brno.

[204] Tamtéž.

[205] Libri Prohibiti, VONS, inv. č. 151, sign. II/3.

[206] Ivan JIROUS, Magorův zápisník, s. 520.

[207] Libri Prohibiti, VONS, inv. č. 151, sign. III/1.

[208] Libri Prohibiti, VONS, inv. č. 151, sign. IV/1.

[209] Libri Prohibiti, VONS, inv. č. 151, sign. IV/8.

[210] Libri Prohibiti, VONS, inv. č. 151, sign. IV/9.

[211] Libri Prohibiti, VONS, inv. č. 151, sign. IV/10.

[212] Libri Prohibiti, VONS, inv. č. 151, sign. IV/11.

[213] Libri Prohibiti, VONS, inv. č. 151, sign. IV/23.

[214] Libri Prohibiti, VONS, inv. č. 151, sign. IV/20.

[215] Libri Prohibiti, VONS, inv. č. 151, sign. IV/4.

[216] Libri Prohibiti, VONS, inv. č. 151, sign. IV/25.

[217] Libri Prohibiti, VONS, inv. č. 151, sign. IV/16.

[218] AMV, X. správa SNB, inv. č. 557, sign. Informace o protisocialistické činnosti tzv. paralelních struktur (1981).

[219] Tamtéž.

[220] AMV, X. správa SNB, inv. č. 553, sign. Analýza objektivních a subjektivních příčin a podmínek negativně ovlivňujících trend v oblasti boje proti nepřátelským osobám v ČSSR(1981).

[221] Tamtéž.

[222] Ivan JIROUS, Magorův zápisník, s. 502.

[223] AMV, X. správa SNB, inv. č. 553, sign. Analýza objektivních a subjektivních příčin a podmínek negativně ovlivňujících trend v oblasti boje proti nepřátelským osobám v ČSSR(1981).

[224] AMV, X. správa SNB, inv. č. 557, sign. Informace o protisocialistické činnosti tzv. paralelních struktur (1981).

[225] AMV, X. správa SNB, inv. č. 565, sign. Paralelní struktury (1983).

[226] AMV, X. správa SNB, inv. č. 561, sign. Informace o nepřátelské činnosti antisocialistických elementů (1982).

[227] Tamtéž.

[228] Tamtéž.

[229] Ivan JIROUS, Magorův zápisník, s. 595.

[230] AMV, X. správa SNB, inv. č. 561, sign. Informace o nepřátelské činnosti antisocialistických elementů (1982).

[231] AMV, X. správa SNB, inv. č. 708, sign. Volná mládež – underground, koncerty nelegálních skupin (1986).

[232] AMV, X. správa SNB, inv. č. 573, sign. Problematika pravice a antisocialistických sil (1985).

[233] AMV, X. správa SNB, inv. č. 320, sign. Základní zaměření činnosti  (1975, 1982-88)

[234] AMV, X. správa SNB, inv. č. 501, sign. Informace pro I. nám. MV ČSSR (1987).

[235] AMV, X. správa SNB, inv. č. 353, sign. Vyhodnocení plánu práce 1.–3. čtvrtletí 1987.

[236] Marek ŠVEHLA, Český velikán Magor, Respekt, č. 39, 2004, s. 13–15.

 

Na úvodní stranu