Georges Duby: Neděle u Bouvines, 27. července 1214

překlad Martin Nodl, vydalo Argo 1996, 221 stran 

    

 

    Kniha, která patří mezi pilíře světového dějepisectví líčí jednu z nejvýznamnějších středověkých bitev, v nichž se střetli francouzská král Filip II. August a římský císař Ota IV. Brunšvický, podporovaný anglickým králem Janem Bezzemkem. Bitva U Bouvines probíhala podle pravidel, která se na křesťanském západě vytvořila během 11. a 12. století. Základní pramen, který Duby k jejich zachycení použil, byla kronika Viléma Bretaňského, který bitvu pojímá jako velkolepou rituální hru, jakožto nejskvělejší turnaj, který kdy Francie zažila. Autor tento pohled v podstatě přejímá, zároveň ho však zasazuje do širšího historického kontextu a staví svou konstrukci sociologie středověké války.

 

     Georges Duby vytvořil tuto práci na přelomu 60. a 70. let v duchu strukturalisticky orientované školy Annales, jež představovala hlavní proud francouzského dějepisectví. Ale prizma, jímž na historii Duby nahlížel se utvářela ještě dlouho před vznikem této školy. Již během studia na Lyonské univerzitě projevoval tendence vnést do historického myšlení geografický aspekt – obraz krajiny. Tuto krajinu utvářel především boj. Ne boj člověka a přírody, ale boj jednotlivých skupin, nositelů hodnot a v duchu daných období prostoupenými patřičnými symboly.

     Určujícím momentem pro něj bylo setkání se s prácemi Marcela Blocha, pod jejíchž vlivem se začal zřetelně orientovat na sociální dějiny. V těchto intencích pracoval na syntéze vývoje západoevropského venkova a sociálním světem vazalské šlechty v období středověku. Na konci šedesátých let však dochází v Dubyho názorech na odkrývání středověkého světa k posunu. Společně s Jacquesem Le Goffem začali prosazovat nový způsob pojímání dějin mentalit, který spočíval ve znovuobjevení narativní formy. V Neděli u Bouvines se ale nesoustředil jen na vylíčení příběhu, nýbrž se snažil vystihnout obraz rytířské kultury, monarchistické ideologie a sociologie středověkého vojenského konfliktu. Významným činitelem pro pochopení pravidel, podle nichž se tato bitva odehrávala, je fenomén rytířských turnajů.           

     V kapitole Válka popisuje Duby turnaj téměř jako synonymum pro skutečnou bitvu. Ani v jednom případě nejde o to zabít co nejvíce nepřátel, ale porazit je čestně v rámci daných pravidel pokud možno bez toho, aby byl protivník byť jen zraněn. Fakt, že padlé příslušníky rytířského stavu ve válkách představovalo jen několik jednotlivců poukazuje na souvislost s turnajem zcela zřetelně. „Válka je totiž honem vedeným zkušenými honci, kteří vědí, co činí, kteří se dokáží ovládat jsou dobře chráněni a nesní o vyhlazení nepřítele, pokud je dobrým křesťanem, ale o jeho zajetí, aby za něj získali výkupné – prostě aby zvítězili.“

     V kapitole Uvedení na scénu seznamující čtenáře se základními reáliemi rozprostírá Duby obraz bitvy, který není malován barvami, ale symboly, jejichž kontrasty a odstíny konstituovaly chápání světa středověkou společností. Celé bojiště se tak stává velkým jevištěm na kterém nejsou přítomny jen dvě znesvářené strany, ale i majestát Boha jakožto i Ďábla, jež posouvají celou událost do zcela jiné roviny, než ve které se nachází „obyčejná válka“.

     Pozemští účastníci se potom dělí na dvě části – jedni bojují jako pěšáci, druzí na koni. Hlavní pozornost v duchu nepřímé úměry věnuje Duby, potažmo kronikář Vilém Bretaňský, tem druhým – rytířům, jež jsou k boji předurčeni Bohem a obdařeni urozenou „ctností“. A právě boj byl tím, co se tomuto stavu stalo vlastním nejen v oblasti militantní, ale i sociální. Aby mohl být samotný boj vpravdě rytířský, bylo nutné ochránit bojovníka před „krvelačnými plebejci“ užívajícími nečestné zbraně co nejlepší zbrojí minimalizující možnost vážného poranění; to s sebou neslo nemalé finanční výdaje, jejichž výše dosáhla časem natolik astronomického bodu, že bylo pro mnohé aristokraty neúnosné pořídit svému nejstaršímu synovi kvalitní zbroj. I chrabré skutky byly často ze základu podmíněny zajištění bezpečí neohroženým. Boží spravedlnosti bylo nutno vyjít vstříc.

      V oddíle Den bitvy pak nechává promlouvat hlavního svědka události – Viléma Bretaňského. Popis střetu zahrnuje líčení událostí, v nichž se výrazně projevili hlavní protagonisté na obou stranách, jejichž činy opravdu průběh bitvy zásadně ovlivnily – jako útěk krále Oty po tom, co jej Vilém des Barres , ač tísněn Otovou družinou, dvakrát ohrozil nožem a zabil jeho koně. Okamžik, kdy král prchá, se také ukázal být zlomovým.

     Kronikářovo svědectví dále obsahuje informace o vývoji bezprostředně po bitvě následujícím a o změnách, jež nutně nastaly v evropské politice. Samotné jádro Dubyho práce ale začíná teprve s Komentářem děleným na části Mír, Válka, Bitva a Vítězství, v němž tyto události či stavy jako společenské fenomény zasazuje do středověké reality.  Jako vše měly jejich charakteristiky oporu v aktuální křesťanské katolické věrouce a prostoupení symbolikou v nich bylo zcela zřetelné. Církevní otcové hovořili jasně: „Spravedlivá je taková válka, která se vedena v souladu s ediktem,, za účelem znovunabytí vlastního majetku a odražení útočníků. Mírumilovnému králi však náleží dbát na zachování pořádku při řešení těchto osobních sporů, nabízet smír či řešení dříve, než se soupeři postí do sebe, předsedat smírčím shromážděním, s mečem v ruce vykonávat jejich rozhodnutí a přispěchat, pokud je žádán na pomoc obětem příliš slabým na to, aby se mohli pomstít sami.“ Tolik idea.

     Autor ale ukazuje, že univerzální boží kauzalita bývala často prolamována „braním božího zákona do vlastních rukou“ mnohdy z důvodů finančních ( neschopnost pánů plně vládnout svému lénu) a to vedlo k další časovo - významové stratifikaci v oblasti právních otázek vynořujících se kolem vedení válečných konfliktů, či jiných vojenských intervencí. Skutečné pojetí míru nebylo v reálu příliš blízké k původní křesťanské idei, ale blížilo se spíše podobě udělované komodity.

Když například ke konci dvanáctého století vznikla v Le Puy sekta, která považovala za své poslání kázat mír, bylo proti ní poté, co se postavila proti základům tehdejší společenské struktury, tvrdě zakročeno.

     V roce 1214 již byla situace taková, že peníze zasahovaly do všech aspektů války. Finanční motivace byla řádově účinnější, než dovolávání se křesťanské povinnosti, či rytířské cti, jak to autor na mnoha příkladech dokládá. Srovnávání ideí a faktického stavu zpodobněného na základě pramenných svědectví jsou vlastně v Dubyho metodě dvěma dominantními hromádkami kamínků ve výsledné mozaice – obrazu dějin, jež není omezena jen popisností, ale vstřebává do sebe několikero náhledů od theologického přes sociologický až po každodennost, čímž nabývá na své plastičnosti a životnosti.

     Jedním z významných pohledů je rovněž biografie konkrétní osoby, v tomto případě Viléma le Maréchal, maršálka z Anglie, opěvovaného hrdiny rytířského válečnictví, na základě jehož způsobu myšlení a jednání chtěl Duby postihnout skupinovou mentalitu počátku 13. století. Také velké množství dochovaných pramenů vztahujících se k tomuto muži mu umožnilo proniknout ve vztahu k celému tématu knihy od pouhých informací k poznání.

     Výsledek bitvy u Bouvines měl na francouzské i evropské dějiny nepochybně zásadní dopad. Po porážce Oty IV. bezprostředně následoval triumf Fridricha II., neúspěch Jana Bezzemka, radikálně se změnil rozsah državy francouzského krále.

     Již od přelomu 13.a 14. století  tato událost získávala podobu mýtu, který se v průběhu staletí několikrát zásadně změnil. Tématem Bouvines ve francouzské historiografii a v obecném historickém povědomí se Duby zaobírá v posledních kapitolách Zrození mýtu a Ozvěny, v nichž se věnuje pramenům, které tvořily páteř jeho heuristického bádání a interpretaci tohoto vítězství francouzskou společností v různých časových obdobích.

    Kniha Neděle u Bouvines, 27. července 1214 je prvním českým překladem práce autora Georgese Dubyho. Je komplexní studií, která se nezaměřuje jen na avizovanou bitvu, ale podrobně sleduje nejrozmanitější souvislosti, jež ji usazují do kontextu začátku 13. století. Drobným nedostatkem je fakt, že dílo neobsahuje takřka žádné odkazy k ne-francouzskému středověku, to ale autorovi nebránilo v tom, aby položil mezi pojmy francouzský a západní středověk rovnítko. Součástí publikace je soupis pramenů a literatury, ale poznámkový aparát chybí úplně. Je to bezesporu přínosná a podnětná práce k dějinám západoevropského středověku, nicméně je třeba zohlednit a kriticky přistoupit k Dubyho frankocentristickému univerzalismu.