Z přípravy edice pamětí Emanuela Salomona z Friedbergu-Mírohorského

 

(1/208a)

 

Naše setnina přišla do Pontone kousek ještě pod Volargná, a tam ubytována v panské ville, my tři důstojníci měli každý pokojík slušný v I. poschodí, a mužstvo bylo v prostorách pro hospodářství hromadně umístěno a slámy mu ustláno. Když jsme přijímali službu od vídeňských dobrovolníků, pozoroval jsem, že ti chlapíci mezi sebou mluvili všemi takřka jazyky mocnářství našeho, nejvíc ale česky; představovali pravý mikrokosmos Rakouska a byli asi chystáni na službu „dobrovolnou“ z pestrých vrstev dělnických v sídelním městě.

My důstojníci jsme obešli na důkladné poznání tři polní stráže, jež setnina obsadila, jednu totiž v Pontoně samém u zrušeného přívozu, druhou asi na třetině cesty do S. Lucia (POZN. pod čarou: Vesnice zcela jiná, než ona S. Lucia u samé Verony, kde 6. května byla krvavá bitva a Radeckým odražen skvěle útok na Veronu.) a třetí na třetině cesta do Volargne. Na pochodu z tohoto místa do Pontone konaném za slunného dopoledne vyvedl přechytrácký Preusser „válečnou lest“ … NEČITELNÉ; jely totiž za námi se zavazadly tři selské povozy jednospřežné, a ty chtěl představiti piemontským (POZN. pod čarou: … NEČITELNÉ vyslovovat s důsledností tvrdohlavou dosti směšně „Pímont“, jakož i … NEČITELNÉ) hlídkám a strážím na protějším, pravém břehu Adiže co děla. Vymohlť ve Volargni tři klády válcovité, kratké nemýlím-li se i duté – snad trouby … NEČITELNÉ a dal je přivázati na vozíky naše selské tak, jak asi leží na loží svém opravdivém hlaveň dělová. Já, vida tyto přípravy, jsem se tázal, usmívaje se, koho chce asi tímto výstrojem ošiditi? Kdo asi, nejsa až k slepotě krátkozrakým, má míti za bílého slunného poledne jednospřežné vozíky s válci dřevěnými nelesklými za děla? Proč považuje piemontské za tak nedozíravé, že by se jeho předstráže daly hrubě oklamati? On ale se na mne až obořil, bránil výtečný prý nápad svůj, kterému se tuším útrpně usmál i nejhloupější prostý voják celé setniny, ba i vozové.

Sotva jsme byli v bytech odložili, již tu byli místní farář a představený obce, aby se nám, na prvním místě ovšem veliteli Preusserovi pokloniti a vesnici odporučili naší laskavosti; pan farář nás zároveň pozval k sobě na oběd. Rozumí se samo sebou, že já byl tlumočníkem, což ale nepřekáželo, aby Preusser sám neprohodil do hovoru též sem tam některé slovo vlašské, aneb takym byti mající, pochytnuté za těch několika dní a maně vržené do rozmluvy, a ovšem k ní se nikdy nehodící.

 

(1/209)

 

Nemohu mysliti jinak, než že ti dva Vlaši mého velectěného velitele za hotového blázna, ale neprozradili se ani jediným úsměvem neb úšklebkem, jsouce zvyklí podobným nejapnostem u c. k. důstojníků.

Oběd byl velmi jednoduchý a od onoho u bavorského faráře ve Walchensee bohudíky valně se lišíc; s polentou a s kamenovitým chlebem skutečně bílým ani drobet žlutým více sušeným než pečeným, jenž se dal droliti v suchý prášek, nikterak ale žmoliti, asi jako hodně tlustý „maces“ a nemálo pitvorným s pěti směšnými cípy zakosatými asi jako nepodařená učňovi kamnářskému hrajícímu si na sochaře ruka neb noha lidská, jak já sobě pána Boha představuji, tomuto neskonale lépe milejšího než ona pastvina v prohybajícím se pod nekonečnými jídly stolem. Preusser byl neskonale veselý; při každém posuňku farářovy letité hospodyně nám posluhující dělal vtipy nejnemotornější, jímž naštěstí Bylandt nerozuměl a já se smáti naprosto nemohl, a i kdyby byly bývaly sebe výbornější, bych ze zdvořilosti k Italům smích utlumil, neb zcela potlačil, arciže k nejhoršímu hněvu nemístného šprýmaře, který zajisté chtěl dosíci ocenění a uznání svých hloupých canců. Čehož jsem ale naprosto … NEČITELNÉ nemohl, bylo rozhořčení a stav, jevící se hořícím ruměncem na zamračené tváři mé, rozhořčení a stav nad sprosťáckým cynismem neohrabaného Vídeňáka, jenž lacině si nabíral, hřeše na jich neznalost němčiny, ty dva muže vážné, z nichž jeden ho právě krmil, ať hubeně neb tučně vše jedno, jak to měl sám. Jak dokonalými dvořany a taktuplnými světáky byli proti Preusserovi ti dva prostí venkované, farář a hlava obce, jímž ani nenapadlo jen se usmáti hloupým slovům vlašským do hovoru nikterak se nehodícím Preusserovým. Vůbec se mi vždy více vštípila v mysl a v paměť zkušenost, že každý italský rolník neb dělník stojí co do způsobů uhlazených dvorním radům Vídeňským.

Směšná neb snad více smutná byla zbabělost mého velitele, jenž nechtěl požiti ani sousta, dokud nejedli náš hostitel a jeho krajan; obávalť se pošetilec onen, jak se přiznával k tomu již při jídle a pak i po něm, že nám dají otrávené pokrmy!! Měltě totiž následkem toho, že jak všeobecně známo, kněží stáli na straně vzbouřeného lidu již z vlastenectví a poněvadž sám papež stál v čele onoho tehdejšího v Itálii hnutí, a sem tam i brannou rukou se byli účastnili boje proti nám, kněze schopnými každého zákeřnictví. Jak jsou Vlaši čiperni, nepochybuji dost málo, že napolo uhodly, jakým je můj velitel člověkem. A takých lidí byla ve vojsku našem bohužel věčšina, tací lidé měli jaksi oslabiti Italům nelibou jím cizovládu, dělat pro ni propagandu, získati jí sympathie!

Nedalo mi to, abych po obědě nevyhledal faráře o samotě, a neomluvil jaksi nápadné chování Preusserovo, právě, že někdy mu

 

(1/209a)

 

přeskakují kolečka. Styděl jsem se, řekl bych, takřka za celou c. k. armádu, již tak odporně zastupoval Preusser a s ním bohužel přemnozí. Bylandtovi musím dáti s radostí svědectví, že byl svrchovaně způsobným, ani nehlesnul a pak po obědě mi sdělil nesměle, jak trapně na něho působilo chování našeho náčelníka setniny, a jak byl sám uražen nemotornými jeho vtipy, pokud jím rozuměl.

Farář si byl od počátku ruchu válečného ve svém okolí nejblíž sám zaznamenal do zápisníčku všecky důstojníky v Pontoně střídavě přebývající i s druhem zbraně neb plukem, jemuž ten který náležel, byl jich již slušně dlouhý seznam, jehož neznalému ani poměrů vojenských ani němčiny mu sestaviti nadělalo asi dosti nesnází. Vida toto i nyní, jsem se té věci ujal, a zapsal jsem mu nás tři, jichž neitalská jména vzdor předhláskování nejtrpělivějšímu nebyl by nikdy dovedl napsati sám jen přibližně správně.

Styky bližší s knězem mně malíři poskytovaly příležitost prohloubiti se důkladně do oděvu kněžského v Itálii, jenž mi mimochodem ovšem již byl nápadným od potkání prvního duchovního; zejména krátké spodky jako jsem se pamatoval z dětství svého na Židy v Praze, což vše vypadá mnohem slušněji a malebněji, než ta ohromná botiska kyrysnická neb myslivecká, jakoby měl kněz býti pořád hotov, okamžitě se  vyšvihnouti v sedlo na nepřítele, aneb sestoupiti do stoky na čištění, jak tehdy nosili kněží u nás, - nejvíce ale klobouk tvářnosti dosti pitvorné a nejvíce pamatující na třifackové klobouky rokoko, zase podobné dávným kloboukům pražských Židů, a nazývané našimi vojáky „Schraubenzicker“ pro podobnost – ovšem dosti slabou - s vytahovákem, náležejícím do inventáře každého vojáka na vyvrtávání u ručnice vrtulí.

Poručík Miller od 2. setniny naší zemské obrany, jehož naše české mužstvo arci jinak jmenovati nedovedlo než „Mirel“, byl určen do obce Monte velmi vysoko ležící a výtečný rozhled do nezměrné dálky najmě na stranu k našim nepřátelům skýtající, a mu tam dodán rekvírovaný od Veronské hvězdárny dalekohled ohromný, jímž mu bylo sledovati každé hnutí nepřátel na vysočinách Rivotiských. Vyprosil jsem si – uslyšev o tom – od Preussera dovolení a ku podivu též obdržel, abych tam směl Müllera navštíviti. Cesta byla jen asi ¾ míle = 5:6 km, ale šla od Volargne velmi silně do vrchu. Podívaná stála za to, teleskop hvězdářský ukazoval sice ovšem obráceně, pole a luka byly nahoře a za nohy na nich visela hlavami dolů celá spousta sardinského vojska, dlící na

 

 

1/210

 

vysočině západně od Pontonu a vzdušnou čarou od tohoto velmi blízko, jen že nám tam z doliny, z břehu Adiže neviditelně; nástroj ukazoval až děsně a směšně dopodrobna rysy v obličeji, každý ruch každého jednotlivce, nejtitěrnější maličkosti na oděvu, třepení zlaté a stříbrné, každý výkon nejdůvěrnější a nejsoukromější, ale pro účely válečné naprosto nedůležitý, dle mého náhledu pro účel pozorování příliš mnoho nepatrností, - proti čemuž veliké pohyby a rozlohy celých zástupů, o které se přece zde z ohledů strategicko - taktických jedině jednalo, bylo hledati dosti pracně a obtížně. Před okulárem tohoto dalekohledu seděl na pavlanu svého bytu Müller celičký den a psal o zpatřovaném oznamy, jež velitelství donášeli ... NEČITELNÉ s osedlanými koňmi čekající, neboť o polním telegrafu neměl nikdo ani potuchy, tehdá ...NEČITELNÉ stálý telegraf elektro - magnetický, podél těch několika málo tratí železničních byl takřka v plenkách.

Služba nás dvou poručíků v Pontonu byla nejvíce noční; museli jsme každý, doprovázený hlídkou 3 - 4 mužů, v noci dvakráte v hodinách, jež nám Preusser každý večer napsané sdělil, obejíti celou čáru předstráží naší vlastní setniny až ještě k sousedním strážím setnin vedlejších, což tvořilo každou noc pro každého z nás dobré 2 míle = 15 - 16 km, Bylo nám přesvědčovati se o bdělosti svých podřízených, zkoumati pokud v noci se to dalo  - měsíček již přibýval a noci byly velmi jasné - jak stojí nepřátelské předstráže, které se nám ovšem nikdy neukazovaly, a udržovati spojení se setninami sousedními. Piemontské vedety přes Adiže pilně stříleli na nás takto se pohybující a na vojáky prosté bílými fráčky zřejmě vyznačené za jasu měsíčkového, a tu první výstřely v žití mém vůbec zasvištěly okolo uší mých, působujíce mi nezvyklému - přiznávám se bez ostychu - pouze husí kůži, již při vší zmužilosti  ... NEČITELNÉ  zpočátku ubrániti se nemohlo. My ovšem dle toho a proti tomu zařídili pochod svůj co možná za kryjícími předměty, za ploty, křovím, stromovím, a nikdy o žádného kulka protější ani nezavadila, sem tam arci vedle nás do stromů, zdí, kamení urážejíc.

Z líčení této služby noční je vlídnému čtenáři patrno , že nám dvěma poručíkům jen velmi málo bývalo popřáno užiti lůžka jako ... NEČITELNÉ v Itálii šířky ohromné, asi stejně s délkou. Je tato kromobyčejná šířka u nás pravé dobrodiní zvláště za paren letních; ... NEČITELNÉ  Ku směšnostem svým četným milý Preusser ještě připojil jednu jak dříve praveno přeohromnou, jež za okolností právě jsoucích jevila se i škůdnou zlomyslností proti obci, ovšem jen proti Vlachům, proti kterým, předpokládaným jaksi solidárně spojeným se vzpourou a se sardinským vojskem dovoleno bylo vše.

Byltě v Pontoně přívoz přes Adiže zrušený, na našem bře

 

1/210a

 

hu asi ještě po něm stál dřevěný sloup s kladkou, a mocný řetěz železný, dříve přepnutý přes řeku slouživší zavěsištěm pramice visel ... NEČITELNÉ sloupu na zemi a vedle řetězu a sloupu stál voják na stráži. že ten kůl s tím řetězem ještě tu byl - což nepřekáželo žádnému z našich ... NEČITELNÉ předchůdců - to dělalo Preusserovi strašlivé vrtochy a vyslovil ke mně úmysl i ty zbytky přívozu zničiti. Já zpočátku měl za žert, co tu blábolil, jak jsme prý ohroženi, kdyby napadlo Piemonťanům přes řeku nás přepadnouti, ale když jsem viděl, že s tváří velmi starostlivě usouženou mluví zcela vážně a s přesvědčením, jal jsem se rozplašovati ty jeho liché, směšné obavy, ale on div mne nevinil srozumění s nepřítelem aneb alespoň k němu přízně, že mu chci usnadniti na nás útok, stál na svém a dal představenému rozkaz kůl vykopati a i s řetězem do Adiže uvrci. Marně prosil rychtář i farář, by se obci také škody zbytečně nedělalo, rozkaz bezhlavý musil býti vykonán, jen že sloup neuvržen do vody na mou námitku, že jsa dřevěný byl by se neponořil, nýbrž připlouti právě na druhý břeh a tam  - tak jsem Preussera ironisoval, čemuž ale nerozuměl - býti prospěšným právě našim odpůrcům. Za tuto ostražitost mne blázen pochválil a sloup uložen k naší stráži pod její dozor bezprostřední.

Nápadně smutné ovzduší bylo oživeno a jinak částečně umrtveno pro sluch náš. Nebylo na příklad slyšeti zpěvných ptáků, kteří Italům všem od Alp až do Sicilie padají za oběť v bezčetných osidlech, tenatech drátěných lstivě zařízených po zahradách v nejhustších besídkách zvaných „rocolo“(ŠKRTNUTO jejich zahrad); ku podivu, že Vlaši, jinak celkem mravů vynikavě jemných a nad to milovníci a pěstovatelé hudby a tudíž libých zvuků, nepovažujíce nižádného opeřeného zpěváčka nehodným, by jím okrášloval svou drobnou mrtvolkou upečenou a zchutňoval svým masíčkem polentu o sobě velmi střízlivou a ... NEČITELNÉ.

K tomu bylo zapovězeno ve všech obcích blízko nepřítele zvoniti, aby některý kostelník - ovšem že „pálený“ - zrádce nemohl dáti zvonem znamení vojsku protějšímu. Za ten postrádaný zpěv ptačí nám bylo podivnou náhradou, že po celý den cikády čili křisi (výraz onomatopoicky naznačující cvrkot tohoto zvířátka) v miliardách na moruších a jiném stromoví dřepící, ovzduší zaplňovaly ohlušujícím nudně jednotvárným cvrkotem nebo břimotem. Že zvony mlčely, též byla škoda, ony v Itálii bývají různě laděné a

 

1/211

 

podávají rozhoupané celé nápěvy dosti příjemné sluchu, asi jako v Praze zvony lortánské.

moruše právě dozrávaly a zralé padaly, zvednul jsem jich několik, okusil a našed je sladké,  výborné, vylezl jsem na mohutnou moruši na pastvu, čemuž okolojdoucí venkované s podivením hlavami kroutili, tázajíce se, co nacházím dobrého na plodech těch tak ... NEČITELNÉ slaďounkých a pravíce, že jsou nezdravé, že žádný tuzemec se jich ani nedotkne. Já ale nato nedbal a najedl se moruší, až již jsem nemohl; v noci pak se dostavily následky,bylo mi velice nanic a těžko až téměř cholerovitě a obchůzky noční u předstráží musil za mne vykonati šikovatel.

Jednoho odvětví činnosti a to jemu velmi běžného a oblíbeného se musel Preusser na dobro vzdáti, totiž lísati se k ženským a laškovati s nimi, ne snad, že by k vůli neznalosti jazykové byl ustoupil od onoho svého zvyku, nikoli, - pouze proto, že nebylo předmětů hodných jeho pozornosti, ani tak hodných, jako před měsícem nebo 5i nedělemi v Bavořích, v ... NEČITELNÉ ta stará škaredá hospodyně umouněná.

Nebylo skutečně k spatření ani jediné kloudné tváře mladé ženské, buď že byli poslali děvčata a mladé ženy někam k příbuzným ... NEČITELNÉ do hor vojskem nenaplněných, aneb je ... NEČITELNÉ úzkostlivě jako v nějakém klášteře neb harému mohamedánském, - a stařeny italské, kdo ty jednou viděl, skutečně nemohly lákati ani don Juana tak malých nároků na ženské mládí a ženskou krásu a líbeznost, jakým byl náš ... NEČITELNÉ Preusser.

10. června jsme slyšeli silnou střelbu z děl severozápadně a pak severně od sebe, a dověděli se potom, že to byla bitva pro brigádu Zobelovu nešťastná, a že tato musela ustoupiti z vysočin ... NEČITELNÉ do údolí Adiže. Patrně asi byli zástupy Piemontské v ... NEČITELNÉ řečené brigády o náš prápor, by ji napadly.

V postavení setniny naší se udala změna; poslaliť nás do vsi výše již ... NEČITELNÉ drobet doleji při Adiži ležící. S. Lucia. Na pochodu z Pontone tam opakoval Preusser znovu nejapný onen žert s válci dřevěnými položenými co děla na naše vozíky zavazadelní. V S. Lucii, kde jsme vystřídali jinou setninu naší, která se odebrala do Volarge ke štábu práporu, a kde nám byli přiděleni na nešení oznamů 4 chevaulegeři, jsme měli

 

1/211a

 

proti sobě za Adižem krajinu pěknější, zejména ves Piovezzan ležící na pahorku korunovaném krásnými cypřišemi a úhledným ... NEČITELNÉ tamního velkostatkáře. Odpůrci naši byli tu ještě živěji činnými, střílejíce nejen na nás času nočního obcházející řetěz hlídající, nýbrž i na střídající stráže, ba i nám do bytů, jak se jen co hnulo. Sestěhovali jsme se tudíž z prvního patra dolů do jakéhosi kumbálku vedle skleníku a měli pak mezi sebou a protějším břehem zeď, jež nás kryla a chránila.

Pak na nás stříleli již jen když jsme se objevili na ulici nebo na návsi, kteréžto vycházky jsme ovšem konali opatrně a kde možná za předměty se ... NEČITELNÉ , které nás zrakům protějším zahalovaly. Jediná rozumná věc, již Preusser hned počátku onoho na nás střílení nařídil, byla , že zapověděl naprosto a pod přísnými tresty, aby z našich žádný nestřílel, nebo při tak malé pravdě podobnosti, aby střelec zvláště našimi ručnicemi tehdá velmi nedokonalými zastihl vojína opatrně si počínajícího, bylo to hříšné plýtvání střelivem, které na jiném místě bylo daleko užitečnějším; ... NEČITELNÉ jak neomluvitelně mrhali naši odpůrci příliš ohniví prachem a olovem, nebo z celé jich bez přestání střelby, neměl škodu nikdo, leda sem tam některý občan prostřelenou tabulkou v okně, a užitek nikdo leda sklenář.

Jednou k večeru za úplného jinak ticha jsme slyšeli ... NEČITELNÉ ale krátkou střelbu z ručnic jako za Volargní; Preusser hned poslal jednoho chevaulegera cvalem ku štábu práporovému s dotazem, co ta střelba znamená. Vrátící se posel přinesl písemní rozkaz od majora Rocyho, bychom zatahše předstráže se hned dali na pochod na Volargnesko - Veronskou silnici k samotě velkostatku Tanti balconi, a tam čekali na ostatní setniny práporu. Stalo se, zavazadla naložena na selské kárky, tenkráte ale bez těch dřevěných válců a děl, neb v noci nebylo koho klamati onou válečnou lstí čistě Preusserovsky nejapnou, a my táhli za překrásného večera kam nám nařízeno.

Nalézal jsem, když jsem tam dorazil, název „Tanti balconi„ velmi případný, neb obydlí vrchnostenské velmi výstavné bylo samé pavlánky; každé okno - a měl jich onen palácek nápadně mnoho - mělo svůj balkonek. Ostatně v nářečí ... NEČITELNÉ.

 

1/212

 

dlouho jsme tam čekali, ručnice v …NEČITELNÉ ,všecko sedíc u škarp neb na cestě; dlouho jsme čekali, nebo jsme byli nejbližší a oni z Volargne měli o notný kus cesty dále. Já si lehl na hroudu silničního štěrku a brzo tak tvrdě usnul, že mne pak pracně musili buditi, když se blížilo od Volargne vše ostatní tři setniny našeho práporu.

Nabyl jsem spaje na štěrku zkušenost, že to lůžko na vylíčení příhodné, neb malé kamínky dovolují, aby tělo hledajíc pohodlí podložku si tak nezválelo a upravilo, aby vyčnívající jeho částem odpovídaly jámy a naopak. Při měsíčku jasném jsem viděl zřejmě, jak jsem byl do štěrku nakupeného vtlačil negativní svou podobu, skutečný bas reliéf, ovšem že spíše „bas“ než „reliéf“.

Soudruhové z Volargne přišedší vypravovali, že na přesvědčenou, co bylo do oné střelby námi slyšené, byla vyslána vyzvídka četnější pod velením pobočníka poručíka Schindlera a ta že se ještě nevrátila, jen krátký oznam písemní po vojákovi poslala, že střílí Piemontští z východního kraje vysočiny Rivalské do …NEČITELNÉ na vozky tamtudy projíždějící..

Táhli jsme, já se spaním zápase a jen jakžtakž nohami tápaje, všecky 4 setniny spojené po silnici k Veroně až do Parony při samé Adici na výběžku horním přeromanticky ležící a přejasném svitu luny zvláště půvabně vyhlížející, a tam nevím z jaké příčiny opět stanuli na silnici k odpočinku. Já opakoval či nadstavil spánek svůj v Tanti Balconi tak nemilosrdně přerušený i v Paroně na hromadě štěrku, až mne probudil nehorázný křik. Přicválaloť nám v ústrety několik jezdců, z nichž nejpřednější bez pochyby mezi nimi nejvyšší zahřměl na našeho majora, jaké to zde vojsko,  jak sem přichází, a odkud, a když se toto dověděl, počal nevymáchaně ho plísniti, proč opustil postavení tak důležité při Adiži; pak nařídil …NEČITELNÉ aby prapor ihned obrátil, každý oddíl na stanovisko dřívější, kterého nikdy neměl vzdáti se, a kdyby se našich vesnic zatím byli zmocnili nepřátelé, že je máme odtamtud vyhnati a přes řeku zapuditi zpět.

Rocy jako opařený ani více necekna velel „čelo v zad“ a již jsme zase kráčeli zpět; naši setninu poslal záhy, ještě před Tanti Balconi se silnice přímo přes pole na S. Lucii, ostatní setniny postupovaly dále.

Preusser mne s četou poslal předvojem, a přede svítáním jsem

 

1/212a

 

se blížil za řetězem různostřelců dosti pracně se proplétajícím stromovím a hustým révím velmi opatrně k naší vsi, večer před tím námi opuštěné, a mezi tím časem tam ale pravdě dosti nepodobně již nepřítelem opanované. Abychom mohli tak přímo polem choditi, bylo nám stále přesekávati festony révové mezi stromy.

Napnutě jsme hleděli, jakmile nám mezi stromem při sluníčku právě nad horami vycházejícím zakmitly první budovy nebo ploty S. Luciiské, není-li tam „Piemont“, jak naši vojíné říkali, nevystřelí-li hned na nás, tu ale ku podivu jsme postřehli naše čtyři chevalegery seděti přítulně a beze zbraně, ba jen polo oděné tudiž velmi pohodlně a komisárek chroustajíce před konírnou, kde právě asi byli nakrmili a očistili oře své. Tak vida! to překvapení! Čekali jsme na výstřely vlašské a našli jsme vítání našinců!!

Má o tom dozadu k veliteli setniny zpráva vyvolala u tohoto nesmírné zadostiučinění ale zároveň i – čemuž ovšem se mi nepřiznal Preusser – hroznou výčitku, byltě jinak přeopatrný a lstivý pan velitel vesnice S. Lucia zapomněl rozkázati odchod spolu s námi přiděleným nám jezdcům! Chvátali jsme ve vsi každý na své místo, já upozornil Preussera, jenž již zase se chtěl svléci a natáhnouti, by nahradil probděnou a prochoděnou noc, že nyní přece musíme zůstati pohotově a to na konci vesnice k Pontonu a k Volargni hledícím, abychom mohli spěti na pomoc našincům, kdyby jím snad nebylo osudem a Piemonťany popřáno tak snadného jako nám návratu na jejich stanoviska. čekali jsme tudíž až dle rozpočtu našeho mohla býti sousední setnina v Pontonu a neslyšíce střelby, teprv jsme se oddali poměrnému pohodlí, kýženému odpočinku po celonočním výletu.

O onom jezdcovi, jenž s tak imponující převahou nařídil Rocymu návrat, a o němž jsme se skoro domnívali, že je nanejméně sám Radecký, dověděli jsme se, že to zcela obyčejný, prostinký major od některého pluku hraničářů, tuším že se nazýval Bílek – August z Auenfeldu, major jako sám Rocy a nic více, ba snad i novějšího jmenování; osobil si tudíž ono plísnění a přízvučný rozkaz nade druhem ne co major a druh snad mladší, nýbrž co rozhodný rázný muž prozřevší mžikem celé položení, nad – mužem méně rozhodným a méně rázným, utíkajícím s celým práporem před několika výstřely a opustivším důležité postavení hlídající celé na-

 

I/213

 

še vojsko ze strany velmi důležité a nebezpečné.

Neslyšeli jsme, že by ono důrazné zakročení Bílkovo proti Rocymu vlastně nepovolané, neoprávněné, ač ovšem okolnostmi velice odůvodněné a zajisté (ŠKRTNUTO velice) zcela případné, bylo vyvolalo jakousi rozepři mezi těmito dvěma majory, pohnání snad na zadostiučinění ze strany uraženého přec Rocyho proti neomalenému Bílkovi; Měltě onen patrně svědomí nevalně čisté a obával se hnouti věcí, která jednou jsouce vzrušená mohla míti pro něho samého následky nejsmutnější.

16. června 1848 večer, měvše již před tím povrchní zprávy o slavném ztečení Vicenzy 10. června pod velením samého Radeckého vykonaného a o skvělém podílu, jejž při tom měly 1. a 3. prápor náš zatím dávno do Verony přibyvší, jsme byli vystřídáni opět dobrovolníky Vídeňskými a celý prápor náš opět u Tanti Balconi soustředěný nyní do opravdy veden při krásném svitu měsíčku do Verony.

Až do Parony jsme cestu již znali ze „slavného“ útěku svého zpáchaného před několika dny; od Parony dále jsme kráčeli stále jako v zahradě mezi vilkami a rostlinstvem dýšícím noční vůní; v levo nám byly přerozkošné tvary horské, výběžky oné části Alp nazvané Monti Lessini, a v pravo v rovině sem tam se nám mezi hustým stromovím zalesknul stříbrným svitem Adiže co obrovský had mezi křovinami ve hlubokém korytě se kroutící.

Vkročili jsme tedy do Verony pod Monte Gaino branou J. Giorgio, před námi v pravo se skvěl mohutnou kopulí kostel svatého Jiří, pak nad námi v levo čněly starobylé hrady S. Pietro a …NEČITELNÉ ještě ze století XIII. s cimbuřím, strážnicí a hláskami; my se dali pod prvním z nich přes ponte Pietro na pravý břeh Adiže a klikatými úzkými ulicemi města úplně ve hluboký spánek pohrouženého blízko kostela S. Anastasia na stejně úzký ale alespoň přímý Corso Vecchio, prošli pod starořímským obloukem „porta Borsari“, a měvše v pravo nad míru zajímavý Castel Vecchio, kde nám opět zatřpytl Adiže, dali jsme se do uličky vedoucí ku klášteru Bernardinskému.

Tam, v onom klášteře, částí na dvoře mezi udupanými rostlinami, kdo ví kolik již pluků před námi se tam bylo válelo, částí na ochozech, na náhrobcích a pod kameny podobnými do zdí zapuštěnými neb pod pomníky ku zdem přistavenými jsme se uložili ku spánku dočasnému jen až do rána nad nebožtíky, dřímajícími spánek věčný.

Pod hlavu jsem si postavil čáku, ovšem bez růžice, dnem plochým, rovným na zemi, a do otvoru, kam hlava beztoho náleží ale vrcholem, jsem hlavu položil stranou, jedním uchem do dutiny čáky. Tato se poduška tak výtečně osvědčila, že jsem nadále …NEČITELNÉ jinak s hlavou nelíhal, než jak právě líčeno.

 

1/213a

 

Celý onen pochod náš byl nevyrovnaně krásný, jasná luna na jižní obloze osvěcovala všecko jak vnady přírody tak i též krásy lepoty umělé, stavitelské, spojené s oněmi k ladnému dojemnému celku, tak ostře, tak čarovně, že se oko vnímavé ani dost nemohlo nakochati v pohledu okouzlujícím. Abych byl spravedlivým, musím bohužel podotknouti, že jsem nacházel dle výrazů alespoň radostného úžasu a obdivu, více smyslu pro všecky ony krásy více u mužstva prostého než u vzdělaných pánů soudruhů, (ŠKRTNUTO již) u nichž city všecky se soustřeďovaly jen v tom, že se mrzeli, že musí býti v zemi, kde žádný neumí německy, kde není piva, ani špekových knedlíků, ani uzené vepřoviny a že jim bylo někdy něco jísti, co bylo omaštěno olejem místo máslem.

Ráno nastalo čarovné! Já si hned prohlédl kostel, jenž byl věčší částí naplněn vojskem tábořícím, jen presbytář byl zahražen deskami a sloužil ještě účelům bohoslužebným. Mnichové tam obcházeli skutečně tak oděni, jak pravidlí řehole původně jim předpisuje, a ne jako u nás mniši, pravé to karikatury se šatstvem prosaicky zjemněným co do střihu a látky s botami a s klobouky co nějací řekl bych kadeti nezvedení a libující si v kroji co možná vzdáleném od předepsaného. Byli to mniši s hlavami nejen ničím nepokrytými nýbrž i oholenými až na úzký věneček vlasů okolo lebky, v řízách hrubých, světlohnědých, tabáčkových a s notnými kápěmi na skutečnou potřebu v pádu nepohody přes hlavu jdoucími, ne jako u nás jen pro strach židovský, jako nějaký jen cípek naznačený; byli bosi jen v sandálech, slovem zjevy význačné, nanejvýš malebné, co naší klášterníci lákají pouze karikaturisty a vtipkáře.

Hned ráno mne obeslal k sobě major Rocy, a uložil mi, abych převzal po Schindlerovi odstoupivším z pobočnictví práporového tuto hodnost. Námitku mou, že nejsem možný, abych si koupil koně (POZN. pod čarou: Tenkráte a až tuším do 1868 musili si kupovati pobočníci i při plucích koně na vlastní útraty, viselo tedy pobočnictví ne od způsobilosti nýbrž od měšce. O nynějším dobrodiní ořů erárních neměli pánové tehdá ani zdání.) nepřijal (´ŠKRTNUTO zamítaje) domlouvaje mi, co věděli … NEČITELNÉ z kterého lichého pramene , že prý otec můj má peněz dost a poručil mi rozhodně, úřad zastoupiti. Svoliti ovšem jsem musel, ale s jakou náladou, každý si pomyslí, neb kde jsem měl vzíti peníze! Běžel jsem hned k Schindlerovi, jenž mi nabídnul koně svého i s celou úpravou za částku ovšem nepřehnanou, naopak dosti přijatelnou, 150 zl. a ponechal mi zcela po rytířsku, úplně, jakým způsobem, v jakých ovšem lhůtách chci kupné zapraviti. Převzal jsem tedy s pobočnictvím i Mirzu, jak se jeho kobyla, nástupkyně pachtivého čahouna Szarvase nazývala, i

 

1/214

 

s řemenem , sedlem šabrakou, jak tehdá byly předepsány pěkné, červené se zlatým lemem (POZN. pod čarou: zrušeny 1861) a arci i s koňákem Pospíšilem, výše při případech se Szarvasem v Terezíně zmíněným; přesídlil jsem se z kláštera Bernardinů, kde nadál bydlel prápor náš, do bytu … NEČITELNÉ , contrada Porta Stuppa.

Tak jsem byl velikým pánem od štábu, na koni, majitel koně, ale i majitelem sluhu, jejž jsem splácel jen polehounku.

Nastaly dva příběhy dosti zajímavé a poněkud smutné. Nejprve dohra k našemu nakládání málo úctyplnému s kokardami velkoněmeckými v průsmyku Šarnickém. Noviny německé, jak již tenkráte bezuzdně škrábaly, byly káraly slovy nevybranými z hub nevymáchaných „drzost“, jakou c. kr. pluk Rakous „zneuctil“ ony odznaky, nevděčnost prý to za pohostinné ba nadšené přijímání po celém pochodě v Bavořích, a stavěly chvalně co … NEČITELNÉ

 proti naší prý neurvalosti protiva pluku Wellington za námi z Bavor do Tyrol táhnuvšího, jenž prý kokardy ony uctivě … NEČITELNÉ a práporů sundal a vojenské správě pořádně odvedl. To mohlo páliti mravně koho chtělo, tuším, že žádného, avšak peněžně pálil všecky postižené výnos ministerstva války, jež předepsal setninám zaplatiti zničené, tudiž neodevzdané, nevrácené kokardy; odvolání nepřijato, a Preusser  musel nahraditi cenu v penězích za setninu naší a každý jiný velitel za svou.

Druhý případ mnohem vážnější a ve skutku smutný se týkal jednoho důstojníka, dopustivšího se činu velmi – ať neužiji výrazu horšího ale případnějšího – podivného. Náš poručík S. totiž se byl, s několika vojáky jda obchůzkou, namanul u Ceraina po oné výše podotčené střelbě Italů do řady vozků jedoucích s nákladem podél Adiže, a viděv tu několik povozů opuštěných stojících na silnici a při nich a vedle nich několik tahounů a vozků zastřelených, připadl na neblahou myšlenku, prohledati těmto mrtvolám pasy, vybrati z nich dosti značný obnos stříbrňáků a tyto peníze – ne snad odevzdati úřadu, svému velitelství představenému – nýbrž nechati lví ovšem podím sobě a něco rozdati mezi vojáky ho provázející. Počínání toto zločinně nesprávné bylo by – nač pachatel patrně spoléhal – snad zůstalo úplně tajné, za časů ruchových, válečných, za okolností rozháraných, mimořádných, kdyby nebyli vojáci stříbrňáky

 

1/214a

 

podělení se tím přímo chlubili, aneb alespoň se dopouštěli velikých výdajů u nich nezvyklých. Toto vzbudilo pozornost a podezření vyšších, žaloba podána a to nejhlavnější neb vlastně jedině platná proti nešťastnému poručíku S., který ihned vzat ve vazbu vyšetřovací do vojenské věznice S. Tommaso ve Veronettě, části Verony, na levém břehu Adiže ležící a obehnané ještě původní starou zdí zcela středověkou s cimbuřím a věžemi z dob panování Scutigerů. Případ ten nadělal mnoho hluku v důstojnictvu našem a vyvolal v něm živý soucit, neb měli obviněnce rádi a byli přesvědčeni, že se mu děje křivda.

Soudruzi z obou ostatních práporů našich 1. a 3., byvše ve slavných bojích o Vicenzu dobojovaných skvěle před několika … NEČITELNÉ , 10. června, vypravovali více méně živě dle letory a povahy velmi mnoho podrobností (ŠKRTNUTO velmi) krajně zajímavých, jako o zastřelení nadporučíka Kostky a několika vojáků a o poranění několika důstojníků, jež převezené záhy do nemocnice S. Spirito do Verony, jsme dle možnosti navštěvovali. Byli to: major Fürstenberg byv lehce jen na ruce postřelen a záhy jako vyléčený propuštěn, nadporučíci Horáček a Brem, poručíci hr. Pozza (Pučić), Karel Fischer ze See, můj zadák v pořadí důstojnickém, ze všech raněn nejvážněji do nohy, která mu překáží podnes (1886), ač sloužil s velikým přemáháním stále až do 1884, a přivedl to až na generálmajora, a Habesmann, „Novoměšťák“ z ročníku nade mnou a vtipný společník z nemocnice osýpkové v akademii … NEČITELNÉ. Plukovníkovi … NEČITELNÉ byli zastřelili pod tělem koně.

Byli tam ještě jiní známí ranění, k. př. z mé třídy akademické soudruh poručík br. Wolkensperg raněn někde blíže Mantovy u Curtatone neb Montanary.

Se vřelou soustrastí ale i se zvědavostí kvůli tomu, kdybych sám se octnul v podobné poloze, vyptával jsem se raněných soudruhů o vše dopodrobna, zejména, mají-li mnoho bolestí, a seznal jsem k nemalé útěše jak pro ně tak i pro sebe, kdyby se mně cosi podobného přihodilo, že byli vesměs, i ti nebezpečněji zastížení, pořádně veselí a na bolesti si takměř ani nestěžovali, jen čištění, vystřikování rány a tahání z ní kulky, střepů, neb od oděvu a obuvi hadrů samé výkony lékařů prý strašně bolelo. (POZN. pod čarou: Léčení vodou dle přírody s ohledem na instinkt zatracuje to násilné zasahování do ústrojí nad to poraněného dráždění rány časté … NEČITELNÉ)

 

1/215

 

Pluk náš nyní zase měl všecky 3 prápory z Terezína přibylé spojené a náležel spolu s jedním neb dvěma prápory 10. pluku hraničářského (POZN. pod čarou: 1850 zrušeny pluky hraničářské v Sedmihradech, a 1873 pluky hranice Chorvatsko – Benátské mezi nimi i tento), 2. banát z hlavní stanice plukovní – Petrině v Chorvatsku do brigády gm. …NEČITELNÉ , (POZN pod čarou: Viz jeho životopis v nejednom ohledu zajímavý ve Slovníku Naučném IX. Str. 189.) vlastně již voleného a císařem prozatímně potvrzeného vojvody srbského, tj. správce nově utvořeného území Vojvodiny Srbské (banát, tj. kraj mezi řekami …NEČITELNÉ , Tisou a Dunajem a Báčka mezi Dunajem, průlivem františkovým a Tisou) ale přec ještě ve válce podíl beroucího …NEČITELNÉ knížete ze Schwarzenbergů, syna vítěze u Lipska, a co do armádního sboru …NEČITELNÉ p.p.m. hraběte Vratislava. Jelikož velitelem celého vojska byl maršálek hr. Radecký, měl náš pluk nad sebou celou hierarchii slovanskou, čímž málo pluků tehdá se mohlo chlubiti, spíše celým sloupem nad sebou velitelů pocházejících z bývalé německé říše s plnými žvastavými hubami a s citem v nejlepším případě velmi prostředním, lhostejným k mužstvu neněmeckému.

Ze styků s hraničáry jsem velmi snadno pochytnul mnoho chorvátských slov a průpovědí, připraven jak jsem byl již četbou chorvátskou o slavném junáku králeviči Marku a jiných spisů a novin pěstovanou strýcem Fialkou se soudruhy Grivičičem a Budisasavljevičem v akademii; a masu vnímavě poslouchanou, co mi později velmi dobře pomáhalo v učení se jihoslovanštině.

V tom pestrém davu různých vojsk příbuzných dle zbraní a dle národnosti, jež byly snad zastoupeny všecky, co jich jest ve mnohojazyčném Rakousku jen viděl vedle pluků lombardsko – benátských i uherské pěší, totiž takové které ať národa kteréhokoli nosily úzké přiléhající nohavice t.zv. uherské. Slyšel jsem, jak vojíni národnosti …NEČITELNÉ velmi případně a vtipně přezdívati svým soudruhům v těsných kalhotách „gambini“ aneb …NEČITELNÉ.

Mezi povinnosti mé pobočnické náleželo též to, že mi bylo jíti každé dopoledne do kanceláře našeho 1. sboru armádního umístěných v budově pevnostního velitelství na Corso Nuovo, pro rozkazy neb, jak se říkalo a ještě říká, na odbytí (Abfertigung) náčelníkem generálního štábu u sboru byl major byl major Nagy z Alsó – Szopor, malý Maďárek, strašně pedantický, a pobočníkem sborovým major Wójciechowski, krásný vysoce rostlý Polák s tváří vždy stejně vážnou, lysý a velmi málomluvný. Nejvíce mne tam mrzelo často dlouhé marné čekání, něco u vojska všeobecného, a tam jsem si navykl, vždy míti při sobě v zásobě zaměstnání: knihu ku čtení aneb ku kreslení.

Naproti bytu našemu, tj. Majora Rocyho a mému, byl starý klášter S. Bartolomeo, kdež zařízena ohromná nemocnice pro koně choré, raněné a nejvíc sedlem odřené a otlačené. Bylo jich velmi mnoho, a každé ráno, než ještě nastalo to strašné horko, byli vedeni procházkou dva a dva jedním vždy mužem od vozatajstva; líto mi bylo toho dobytka, jak byl na trpících místech obvázán třepenitou a cuckami, a se proti muchám zápachem rány přilákaným zoufale sotva ubránil ohonem vzdor tomu, že každý vo-

 

1/215a

 

ják vedoucí dvé koní se oháněl okolo nich zelenou listnatou haluzí, aby zapudil dotěrný hmyz.

Vůbec je hmyzu v Itálii velmi mnoho a mnohem dotěrnějšího než u nás doma ve chladnějších šířkách zeměpisných; jde-li člověk křovím, neb zavadí jen o rostlinu, již celý mrak všelijakých much a mušek, brouků a broučků vyplašen chodcem se zvedne a bzuče okolo něho se hemží pomstě se na něm pro přerušení svého klidu. V pokojích opět je švábů a štírů dosti a stínek až běda, myší ohromné množství sotva zmenšeno nesčíslnými kočkami, jež v Itálii pěstují a chovají nápadně veliké silné a krásné, ač jim mnohdy usekávají ohony; majíť za to, že jisté prý nemoce kočičí, zejména v očích, pouze amputací ocasu jsou zhojitelny, avšak i z pomsty neb hněvu proti majiteli kocoura neb kočky, tito zbavují násilně a ošemetně oné okrasy tělo kočičí tak luzně zakončující a zároveň kormidla. A kočka bez ohonu vypadá mnohem méně pěkná a mrštná než s ním, pak se mi zdávala vždy více hodnou politování než pes ve stejném případu, to ale zajisté proto, že jsme již zvykli tomu barbarství, jímž lidé prý dokazují svou krasochuť, hovíce ale pouze pošetilé a kruté módě, již nelze dosti haněti a zatracovati.

V kavárně na náměstí Brá se jenjen hemžilo všech možných pluků a sborů důstojníků, mezi nimiž ovšem mnoho známých, včetně částí „Novoměšťáků“ z nejrůznějších ročníků. Z mé třídy tam byli: Geppert, Linken, Budisavljević, Čudić, Knöpfler, Latterer, Pereno, Rapp, Skrbeneicher, Standeiský, Vlasin, Wolkensperg, tento jak výše praveno ležící postřelen v nemocnici; z vyšších přede mnou ročníků tam byli Dopfner, Sláma, též oba přitříděni ku generálnímu štábu a (ŠKRTNUTO: Guran) Fidler, bratří dotyčných důstojníků mých, pak Guran, Bartels a jiní, navíce přidělení generálnímu štábu.

Byla Verona s okolím svým jedním obrovským táborem válečným, KB tedy div, že všade bylo plno důstojníků a tudíž člověk seznával codenně mnoho a mnoho druhů nových. Mezi těmito byli mně nejzajímavějšími poručíci …NEČITELNÉ vypravovali sem tam, že někteří důstojníci národnosti vlašské byli naší službu vojenskou opustili způsobem více méně čestným, totiž buď vyprostivše se zcela zákonně aneb upláchnuvše co sběhy, a přešli do služeb sardinských proti nám; tak prý z mého ročníku San Falci, Miláňan, jenž ale, aby nemusel proti nám přímo bojovati, přijal jen úřad u pošty ve svém rodišti, pak Bariola, vystouplý