Kalistovo uchopení barokního portrétu

Historická práce o životě významné české postavy Albrechta z Valdštejna od předního českého historika Zdeňka Kalisty je vyvedena zcela v souladu s  autorovým profesním krédem, jež zní: „Historik přichází tam, kde vzniká nová hodnota lidského života, obraz inspirovaný a založený určitými prameny, dochovavšími se z minulosti, ale zároveň prolnutý živými silami vlastními, kde odehrává se nová bitva, probíhá sice zdánlivě týmž dějovým sledem jako bitva skutečná, přitom však viděna duchovým zrakem toho historika z vlastního stanoviska a v naprosto neopakovatelné jedinečnosti.“[1] Ke klasické ose informace – poznání aplikuje rovnoběžky nezaložené jen na empirickém bádání, ale například na psychologické analýze a empatii.

Vážným aspektem práce je také metodická polemika. Kalistův program „duchových dějin“, ve kterém relativizoval národní myšlenku v dějinách, se dostal do střetu s výkladem svého učitele Josefa Pekaře, jenž tuto myšlenku považoval za páteř své koncepce, zatímco v  podání jeho žáka podléhala v průběhu času proměnám. Pro Pekaře bylo nepřijatelné proměňování obsahu pojmu národní myšlenky v průběhu věků a přílišný důraz na ducha doby na úkor historického dění. Kalista naopak prosazoval prožívání jako způsob, jakým jedinečnost historické události, osoby, cítění a myšlení přechází do našeho vědomí.[2]

Tento rozpor se později projevil i v přístupu k osobě Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna, jehož obraz, viděno prizmatem starších dějepisců, nabyl výrazu odsouzeníhodného zrádce českého národa, zatímco v tomto případě autor proniká k podstatě jednání vévody frýdlantského ze skrytého vnitřního světa, které až zpětně uvádí do harmonie doby. V souladu se svou metodou předpokládá, že každá epocha má svá vlastní měřítka, a nenechává se proto zatěžovat konečnými rozsudky svých předchůdců. Jeho cílem bylo Valdštejnovo pochopení a následně s tím související otřesení každým předpojatým  hodnocením.

            Vesměs negativní pohled historiků nekoresponduje jen s tradovanou podobou Valdštejna jakožto černé ovce v české kotlině, ale i s dobovým antagonismem k jeho osobě, jež měl původ u jeho mocenských soupeřů („nafoukaná bestie, která pozbyla cti, majetku a jmění i duše“).[3] Kalista na něj ale nazírá jako na člověka vnitřně vykořeněného a od svého okolí (spíše ve smyslu umwelt) odcizeného, individualisty ve směru národním, náboženském i politickém.[4] To jediné, k čemu se cílevědomě a pevně upínal, byl jeho sen. A byla-li potom celá jeho vnitřní vyprázdněnost v těchto prostorách saturována ctižádostí, nelze se potom jeho nevídanému osobnímu vzestupu příliš divit. Přesto ale fakt, že tento člověk, přestože k tomu neměl žádné zvláštní společenské předpoklady, vládl nejsilnější vojenskou silou té doby, stal se nezávislým zeměpánem a měl zásadní vliv na vývoj evropské politiky, vzbuzuje pocit ohromení.

            Klíčovým se pro něj stalo spojení s římským císařem, jež byl nosnou zdí jeho plánů. Pod jeho praporem nabýval úspěchů a moci dosahující takové míry, že začala vzbouzet vážné obavy nejen na břehu válečné protistrany. K následnému rozkolísání jeho pozice napomohla i jeho neschopnost komunikace s dvorskými kruhy, s nimiž nebyl s to se srozumět.[5] Nápor proti němu soustředěný vyvřel na sjezdu kurfiřtů v roce 1630, kde byl po urputném diplomatickém nátlaku císařem zbaven velení. Toto zmaření jeho myšlenky, které mu v jeho mysli muselo připadat jako něco iracionálního – jeho duchovně míjející a nezapadající do jeho systému měřítek a hodnot[6], ale nemohlo jeho ambice vykořenit. Jeho reakce navíc vyznívala tak, jako by mu tato událost přinesla spíše úlevu, než jej vnitřně zlomila.[7]

            Proniknout plně do jeho vnitřního světa by ale patrně vyžadovalo pozornost nejen vědy historické, ale stejnou měrou i lékařské. Vymykal se zřejmě z běžných psychologických typů. Výbuchy hněvu se u něho střídaly s projevy vybrané, až nadměrné zdvořilosti a vlídnosti, pohrdání, které obrací nejen proti „ubožáckým stvůrám dvorským“, ale i proti skutečným tvůrcům dějin, jako byl papež Urban VIII., s projevy uctivé loajality k panovníkovi a jiným, drsná vojenská přímost s diplomatickou lstivostí, případně je ochoten mluvit docela jinak, než smýšlí. [8] V kontrastu s touto expresivitou je nápadná jeho komplexní tělesná zdrženlivost.

            Když se v závěru Kalista zmiňuje o Valdštejnově tragédii, spatřuje vlastní tragiku v jeho odcizenosti, uzavřenosti a následném neharmonickém vývoji jeho duchovního ega.[9] A právě zde se tříští Valdštejnovy portréty hodnotíce jej výlučně skrze skutky, zkoumajíce pouze následky bez přihlédnutí k vlastním příčinám.

            Za zmínku stojí i způsob autorova projevu. Jeho bez nadsázky stylistická brilantnost proniká zejména ve srovnání s dobovou produkcí, jíž dominoval marxistický realismus. Kalistův jazyk je vzácně košatý, prostoupen mnoha neobyčejnými obraty a rozmanitými slovními evivalenty, jejichž užití není rozhodně jen estetické. Dostává se tak ve své vědecké práci do plodné symbiózy s formou svému projevu nejpřirozenější – poezií.


 

[1] Kalista, Zdeněk, Cesty historikova myšlení, Praha 2002, s. 49.

[2] Kalista, Zdeněk, Valdštejn – historie odcizení a snu, Praha 2002, s. 14.

[3] Tamtéž, s. 82.

[4] Tamtéž, s. 35.

[5] Kalista, Zdeněk, Valdštejn, s. 141.

[6] Tamtéž, s. 170.

[7] Tamtéž, s. 179.

[8] Tamtéž, s. 188.

[9] Tamtéž, s. 250.