Dějiny špitálního kostelíku Nejsvětější Trojice

 

 

Filiální kostel Nejsvětější Trojice, zvaný taktéž špitální, který se nachází v jedné ze zatáček Olomoucké ulice, není na první pohled příliš zajímavou stavbou, a to zejména několik posledních let poté, co bylo provedeno odstranění narušených omítek, což mu na kráse příliš nepřidalo. Celkově ale nikterak výrazně vzhledově nevybočuje ze slohového kontextu šternberského centra. Toto zdání ale klame, neboť navzdory omlazujícímu klasicistnímu zevnějšku je tento kostelík výrazně starší, než jakákoliv jiná stavba v jeho okolí a k vylíčení počátků jeho vztahu k městu Šternberk je třeba se podívat neočekávaně hluboko do historie, dokonce až k samotným počátkům města.

            Město Šternberk vzniklo z podhradního osídlení, jímž procházela obchodní cesta z Olomouce na Opavu a pravděpodobně i cesta spojující Olomouc s Uničovem. Poprvé jako město (civitas) je zmiňováno v listině z roku 1296, ale ještě několik desetiletí nemělo charakteristický městský ráz vzhledem k absenci tržiště a zděného opevnění. Názory na to, kde se nacházelo původní předlokační sídliště se různí, ale mnohé indicie nasvědčují tomu, že to bylo přibližně v prostoru dnešních ulic Bezručovy a Čs. armády. Lze se důvodně domnívat, že mělo také vlastní kostel.

Šternberk postupně získával atributy středověkého města. Krátce před rokem 1376 jej jeho tehdejší majitel Albert ze Šternberka dal obehnat kamennými hradbami. Ty daly městu pevné obrysy – ze západu a severu jej ohraničovala Sitka, z východu příkré svahy Jeseníků a hradby z jižní. Tato jižní hradba, jejíž fragmenty lze stále pozorovat severně od dnešního Finančního úřadu, oddělila od vlastního města část osídlení podél obchodní cesty od Olomouce, a tak vzniklo pozdější Olomoucké předměstí, na jehož katastru se nynější kostel Nejsvětější Trojice nalézá.

            O založení kostela a špitálu, který k němu přináležel, nemáme žádné přímé písemné prameny. První zmínka pochází až z 3. února 1376 z listiny, kterou vydal olomoucký biskup Jan ze Středy v Kroměříži, v níž dává souhlas k přemístění špitálu do vnitřního města, jenž bylo právě ohrazeno hradbami, a jeho správu svěřil šternberskému augustiniánskému klášteru s tím, že zde budou konány bohoslužby a rovněž původní špitální kostelík bude udržován. Z toho tedy vysvítá, že kostel zde již v tuto dobu stál. Další listinou, která blíže osvětluje dějiny kostela, je ustanovení Alberta ze Šternberka z 27. února 1376, jímž zakládá mimo jiné klášterní školu a přemisťuje špitál , který založili jeho rodiče Štěpán a Anna vně města. Zde se rovněž dozvídáme původní zasvěcení, jež bylo Očišťování Panny Marie. Dne 15. září vydal Petr ze Šternberka listinu, která zprošťuje augustiniánský konvent správy špitálu, který je opětovně přenesen za hradby města.

            Následující husitské období pravděpodobně znamenalo poničení kostela i špitálu. Kostelík, původně katolický, přecházel do rukou evangelíků a nazpět podle toho, kdo město zrovna ovládal. Roku 1580 se kostela ujali luteráni na dobu téměř 50 let a pak vždy po dobu okupace Šternberka Švédy nebo Prusy. Pod správu šternberské vrchnosti se špitál dostal roku 1590, kdy se v panském urbáři uvádí: „Na předměstí jest špitál při kostele, chudině v tom špitáli pán ze zámku povinen jest ztravu i pivo dávati a to z tej příčiny, že prve k tomu špitáli mlejn, les a roli náležela a to vše předešlej pán šternbersky k užívání svému ujal.“

            V červenci 1627, kdy Dány okupované město bylo dobýváno císařským vojskem, bylo téměř celé Olomoucké předměstí i kostel se špitálem poničeny. Následně pravděpodobně došlo ke změně správy. Bylo to nejspíše před rokem 1677, kdy až do roku 1680 v našich zemích řádila morová nákaza. Tehdy špitál opět spadal pod klášter a ti, kteří byli morem zasaženi, bývali v něm uloženi. Za pruských válek v polovině 18. století zde byli ošetřováni císařští i pruští ranění. V roce 1805 za napoleonských válek zde byl rakouský polní lazaret a v roce 1831 opět morový špitál.

            Kníže Jan z Lichtenštejna na základě probíhajících jednání o stavbě nové nemocnice v roce 1907 daroval špitál městu. Městu se nepodařilo zchátralý objekt prodat, což v následujícím roce vedlo k provedení demolice a zbudování parku, který je zde dodnes.

 

            Samotný kostel se skládá z obdélné lodi a pravoúhlého presbytáře, rovněž mírně obdélného, k němuž ze severní strany přiléhá sakristie. Vstupní předsíň se nachází rovněž na severu. Zde je třeba upozornit na rozdílné stáří jednotlivých konstrukcí. Původní středověký půdorys lodi a presbyteria, které jsou v interiéru předěleny lomeným vítězným obloukem, odpovídají spíše druhé polovině 13. století, než době, ve které byl založen špitál. Venkovských kostelů s podobnou konfigurací, často ještě románsko–gotického charakteru, je možno uvést celou řadu. Charakteristický je zejména právě pravoúhlý presbytář, neprofilovaný zděný triumfální oblouk i celkové proporce stavby. Zdivo je provedeno z hrubě řádkovaného lomového kamene, Podrobnější časové určení není ale bohužel možné z toho důvodu, že se nedochovaly žádné určitější slohové detaily, jako klenba, portál a podobně.

Na základě těchto znaků lze téměř s jistotou předpokládat, že v době založení špitálu kostel již stál. Jasné ale není, jaká potom byla jeho původní funkce. Nabízí se domněnka, že byl založen jako farní kostel vsi, která se později stala částí nově založeného města. Kdy došlo k lokaci, potažmo založení, Šternberka není známo, ale z listiny z roku 1269, kdy je poprvé uveden hrad a nikoli město, lze usuzovat, že to bylo až po tomto datu. O farním kostelu sv. Jiří, známém od roku 1296, lze potom předpokládat, že byl založen později. Ze staršího kostela Očišťování Panny Marie se potom stal svatostánek filiální a později u něj byl zřízen špitál. Jelikož ale v těchto nejstarších částech města doposud nebyl proveden archeologický průzkum, pohybují se všechna tato tvrzení pouze v rovině hypotéz.

            O stavebním vývoji v období od 15. až 18. století se rovněž mnoho dokladů nedochovalo. Případné úpravy byly nejspíše prováděny jen v případech výměn poškozených konstrukcí a celkové údržby. K nim patří zejména tři opěrné pilíře na nárožích západního průčelí a s největší pravděpodobností i valená klenba se třemi obkročnými výsečemi nad presbytářem. Ve věci její datace vznikl problém při pohledu na dokumentaci klasicistní přestavby z 30. let 19. století, kde je tato konstrukce zachycena nejasně. Ale s přihlédnutím ke gotizujícím detailům, které příliš neladí především s ostěním jižního okna, hřebínkům na kápích výsečí a porovnání rozměrů klenebních cihel, které se shodovaly s materiálem jiné renesanční klenby na šternberském hradě, lze tuto část s velkou pravděpodobností zařadit přibližně do 16. století. Dalším prvkem, kterému lze přiznat pozdně gotický či renesanční původ, je iluzivní kvádrování na triumfálním oblouku, odhalené sondou na původní vrstvě se zbytky původní malby. Výmalba ovšem v celku odkryta nebyla a nyní se opět nachází skryta pod omítkou. Do roku 1775 historik šternberských dějin Wilhelm Stief mylně zasazuje zbourání a nové postavení kostela, což se bohužel objevuje i v mladší literatuře. Patrně roku 1796 po zboření kostela Nejsvětější Trojice, který stával přibližně v místech, kde se dnes nachází gymnázium, dochází k přenesení jeho zasvěcení spolu s částí mobiliáře do špitálního kostelíka.

            Z roku 1830 je zachován plán opravy střechy a přístavby nové sakristie. Přestavba, která proběhla a dokládá v podstatě dnešní stav, byla ale nakonec rozsáhlejší. Přikročilo se ke zvětšení oken lodi a presbyteria, což je dodnes patrné při pohledu na cihlové zazdívky, výška zdiva presbytáře byla cihlovou nadezdívkou srovnána s úrovní lodi a byl zbudován nový krov se sanktusníkem, do nějž byl přemístěn zvon odlitý roku 1793. Na konstrukci krovu je zřejmé použití z části původního materiálu. Markantní je to na hambalcích opatřených plátovacími  výřezy, což dokládá, že tyto trámy původně sloužily jako krokve. Sakristie byla zaklenuta dvěma poli plackové klenby. Před severním vchodem byla v druhé polovině 19. století zbudována předsíň a z počátku století 20. pocházejí zazdění východního a jižního vchodu spolu s omítkou.

            Jak z tohoto výkladu vyplývá, je kostel Nejsvětější Trojice – ač tomu jeho vzezření nenasvědčuje – vedle hradu nejstarší dochovanou stavební památkou ve Šternberku, jehož původ by hypoteticky mohl sahat až do doby nedlouho po roce 1250, pokud by se skutečně jednalo o kostelík původní předlokační vsi. Je jen škoda, že tato významná lokalita nebyla doposud podrobně archeologicky prozkoumána, což by mohlo přinést jasnější pohled na úsvit dějin Šternberka. Dnes je kostel součástí šternberské farnosti a stále slouží svému účelu.

 

-          stavebně historický průzkum Památkového ústavu Olomouc (Vlasta KAUEROVÁ, Tomáš VÍTEK)

-          vlastní výzkum

 

 

 

Stavební průzkum

 

Podlahy – Jako dlažba je použit rastr dlaždic dvou barevných variant – černé a žluté, část pod oltářem je dlážděna žulovými kostkami, vstupní předsíň hrubě opracovanými kamennými deskami. Na okrajích vyvýšených míst, jako presbytář nebo část sakristie, jsou zaoblené tesané sokly.

 

 

Zdivo – Z lomového kamene je zbudováno původní jádro kostela, tedy loď a presbytář. Zdivo je hrubě řádkované. V konstantní výšce se místy na odkrytých plochách objevují kapsy po lešení. Na jihozápadním rohu se nachází jeden a na severozápadním dva nízké opěráky se smíšeným zdivem z lomového kamene a cihel. Z cihel je zhotovena sakristie, vstupní předsíň a nadezdívka nad presbytářem srovnávající jeho výšku s lodí a mladší stavební zásahy.

 

 

Otvory ve zdivu – Mezi lodí a sakristií se nachází neprofilovaný vítězný oblouk se zalomeným vrcholem. Mezi presbyteriem a sakristií je prolomen menší obdélný portál s jednoduchou profilací. Na průčelní části lodi je patrná cihlová zazdívka původního vchodu. Zazděn je rovněž další vchod na severní straně mezi okny, dokládá to segmentově zaklenutá nika s dovnitř se rozšiřujícími špaletami, naproti němuž se nachází vchod současný v nice stejných proporcí s rovněž segmentovým záklenkem. Z předsíně, kam se zmíněným vchodem dostaneme, ústí ústupkově členěný segmentově zakončený portál v segmentově zaklenuté nice. Podobný portál, jen s rovným nadpražím v odsazené segmentově zaklenuté nice, je na vnějším vstupu do sakristie. Do prostoru krovu vede dveřní otvor s rovným nadpražím a vylehčovacím obloukem. Z prostoru nad sakristií je v nadezdívce přístup do krovu, nadpraží je segmentově zaklenuto.

 V sakristii se nacházejí dvě okna. Na jižní zdi je v místě lunety okno se segmentovým zaklenutím a segmentovou nikou. Okno na východní stěně je rozdělené – sahá od prostoru presbytáře až do krovu. Do presbytáře se otevírá stlačenou oválnou nikou, ostění má segmentový záklenek. V krovu je završeno půlkruhovým záklenkem. V lodi jsou na severní i jižní stěně dva páry okenních otvorů se segmentovými záklenky a rovněž segmentovými nikami. Podobný pár, jen nižší, je i na západním průčelí. U všech těchto otvorů jsou na zdivu patrné cihlové úpravy způsobené přestavbami. Původní okna byla vyšší a užší. Dvě okna v sakristii mají segmentový záklenek a nika je završena odsazenou půlelipsou. Dva malé obdélníkové otvory opatřené mříží jsou na bočních stranách vstupní předsíně.

 

Okna – Okna v objektu jsou moderního typu, jednoduchá, typu dvojitého kříže, dovnitř otevíratelná, instalovaná patrně až během několika posledních desetiletí.. Jsou chráněna mřížemi i kovovými pletivy. Jediné výjimky se nacházejí ve věži, které jsou vyplněny dřevěnými žaluziemi a okno na východním průčelí klasicistního typu, šestnáctitabulkového s paprsčitým zakončením.

 

 

Dveře – Vstupní dveře klasicistního typu (jako i ostatní) do předsíně jsou dvojkřídlé, rámové konstrukce s profilovanými rámy. Dveře mezi předsíní a lodí – opět dvojkřídlé - jsou kombinované konstrukce – svlaková na straně, na které jsou zasazeny závěsy a dekorativní rámová na druhé. Jednodušší rámového typu jsou ve venkovním vstupu do sakristie. Mezi sakristií a presbytářem jsou další dveře kombinované konstrukce, tentokrát z rámové časti reprezentativněji provedené. Dveře vedoucí do krovu jsou rovněž rámové. Závěsy jsou ve všech případech vnější.

 

Schody – Ty se zde nacházejí na čtyřech místech. Náročněji provedené žebříkového typu vedoucí na kruchtu s varhanami, dále jednoduché žebříkové vedoucí do prostoru nad sakristií, z něj skrze otvor v nadezdívce stoupají čtyři cihlově zděné stupně a nakonec dvouramenné opět žebříkové schodiště s podestou vedoucí do sanktusníku.

 

 

Klenby – Klenby se ve stavbě nacházejí dvě. Nad presbytářem je renesanční valená se třemi obkročnými nestyčnými výsečemi – dvě na severní straně a jedna na jižní, v jejíž lunetě je zbudováno okno. Čela výsečí jsou lomená a hrany kápí jsou vytaženy do nevýrazných hřebínků. Čelo klenby má v místě, kde dosedá na vnější zeď, půlkruhový tvar, zatímco na druhé mírně zahrocený. V severovýchodním rohu presbyteria, kde dosedá cíp jedné z výsečí, je patrný výrazný cípový výběžek. Druhá klenba nad sakristií je klasicistní plackového typu o dvou polích na střední pas.

 

 

Stropy – Trámový strop se nachází nad lodí, je zespodu omítaný. Další stříškově zkosený, rovněž omítaný, je nad vstupní předsíní.

 

 

Krov – Nad lodí a presbytářem je valbové zastřešení, nad sakristií je poloviční valbové. Krov je hambalkového typu se dvěma stojatými stolicemi z období klasicistní přestavby. Nad presbyteriem vybíhá mohutný sanktusník hranolového tvaru s osmibokým jehlanovým zakončením.

 

 

Povrchová úprava – Mladší cementová omítka je po obvodu odspodu místy až do výšky tří metrů ze sanačních důvodů otlučená. Na mnohých ostěních jsou patrné dříve zakryté šambrány. Při sanaci zdiva na vítězném oblouku bylo v sondě odkryto malované iluzivní kvádrování gotického či renesančního původu.

 

-      vlastní výzkum

 

 

Na úvodní stranu