František Kriegel

 

            Rozporuplnost jako atribut je připisován mnohým politickým osobnostem. Není divu, povolání spravovat věci veřejné je někdy těžké vykonávat bez názorových proměn a vnitřních kompromisů v jakémkoliv režimu. Právě tato charakteristika přede mnou vyvstala při shromažďování dokumentů vztahujících se k Františku Kriegelovi. Setkal jsem se s „jedním z mála českých politiků, který nebyl po celý život přes nepřízeň dějin ochoten sklonit hlavu a sebemíň slevit ze svých ideálů spravedlnosti a demokracie“ a zároveň s tím, kdo „prožil skoro celý život v řadách totalitní strany jako její přední iniciativní bojovník“ v jedné osobě.

            Je pravda, že si lze těžko představit člověka, který ač působí ve vrcholovém vedení KSČ, nedotýkají se jej zločinné praktiky strany a zároveň nejde dost dobře nasadit formát poslušného funkcionáře na toho, kdo si zachová morální integritu ve chvíli, kdy všichni okolo podléhají. Možná, že právě v onom kritickém období probleskává transcendentální rovina reálné politiky, možná byly důvody pragmatičtější.

            Z životopisu je zřejmé, že František Kriegel jako mnoho jeho vrstevníků tíživě na vlastní osobě pociťoval neuspokojivou sociální situaci, zejména během svých studentských let, kdy se začíná angažovat v levicovém hnutí mládeže. Jeho politické směřování je utvrzeno v roce 1931 vstupem do Komunistické strany Československa v přesvědčení, že tento směr je pravdivý, čistý a že bude vytvářet podmínky pro šťastnější život lidí, jak to hlásala strana ve svých prohlášeních. Nakonec nechat se svést levicovou propagandou není u člověka ze sociálně slabých poměrů k podivu, na druhou stranu jeho vstup do KSČ přišel dva roky po bolševizaci, kdy se strana zřetelně profilovala jako filiálka kremelského politbyra.

            To, že se Kriegel rozhodl působit v komunistické straně, lze se vší pravděpodobností přičíst jeho idealismu a nikoli vypočítavosti či kariérismu. Hovoří pro to fakt, že brzo poté, co získal doktorát ze všeobecného lékařství, odjíždí jako dobrovolník bojovat proti Frankistům do Španělska. Zde dosahuje postu náčelníka zdravotnické služby 45. mezinárodní divize. Po porážce demokratických sil Španělska se po krátkém intermezzu v internačním táboře ve Francii rozhoduje vyslyšet výzvu Červeného kříže a vypravuje se na čínsko – japonskou frontu. Z jeho válečného působení k nám doléhají zázněje v podobě svědectví spolubojovníků o jeho odvaze a obětavosti, jako například od bývalého interbrigadisty Hofmana: „Podřídil všechny své síly, schopnosti a celé své počínání svému přesvědčení bez ohledu na osobní následky, to byl jeden z jeho nejcharakterističtějších rysů“, nebo od plukovníka R. H. Browna: „Jsem šťasten, že mám dr. Kriegela, nezná co je strach, a uprostřed samé bitvy u Walawbum ošetřil 40 – 50 raněných“.

            Zpět do vlasti se vrací v listopadu 1945 a ihned se znovu zapojil do práce ve straně jako organizační tajemník krajského výboru KSČ v Praze. Poválečné nadšení nad reformami pramenícími z Košického vládního programu zřejmě neumožnilo vzklíčení pochybností o tom, že kráčí v čelných řadách hnutí přinášejícího nový a spravedlivý světový pořádek. Proto nepřekvapí, že v únoru  1948 působí jako poradce pro věci politické u Lidových milicí.

V tomto období u něj ale patrně dochází k efektu, který ve svých pamětech zmiňuje Egon Bondy, jež se rovněž účastnil únorových manifestací, dokonce byl jedním z vlajkonošů, ale už při odchodu na něj dolehl neodbytný pocit, že něco není v pořádku. U Kriegela se pochybnosti dostavily, když akční výbory začaly po převratu odstraňovat z míst odborníky z důvodů, že nebyli členy strany. S takovým jednáním nesouhlasil a když se o takových případech dozvěděl, podle svých možností zakročoval. Jednou dokonce došel za ředitelem Vinohradské nemocnice, který se právě chystal vyhodit několik „nespolehlivých“ a prohlásil: „Neblbni, s lidmi se nedá zacházet jako s dobytkem“.

Od roku 1949 pracoval na ministerstvu zdravotnictví jako náměstek ministra Josefa Plojhara. Pod Kriegelovým vedením se začala uskutečňovat přeměna celostátního zdravotnictví podle sovětského vzoru. Působil zde do roku 1952, kdy vyvrcholila éra procesů a v jeho případě se stal nevhodným jeho židovský původ a minulost španělského interbrigadisty. Odsud odešel do Tatrovky jako lékař. Zde jeho působení skončilo tím, že byl propuštěn jako nepřítel socialismu, který podporoval absenci inteligence nasazené do výroby – důvodem byly časté omluvenky pro staré, nemocné a lidi neuvyklé fyzické práci. Po těchto zkušenostech jistě nepovažoval poúnorové období za cíl svého celoživotního směřování, spíše se ale jednalo o postoj: „Staly se chyby …“

Koncem 50. let v důsledku společenských a politických změn začíná být postupně rehabilitován. V lékařské oblasti se roku 1958 dostal na místo primáře a později byl povýšen na náměstka revmatologického ústavu. V roce 1960 ho vybralo ministerstvo zdravotnictví, aby se podílel na výstavbě systému kubánského zdravotnictví.

Když se vrátil zpět, zrovna se v KSČ rozebíhal proces, který byl později nazván „obrodný“. Na výsluní ho vyzdvihl Antonín Novotný, který patrně potřeboval vzbudit dojem, že strana svým polepšeným hříšníkům umí odpouštět. V roce 1964 kandidoval do Národního shromáždění, kde se stal předsedou Národní fronty a nakonec byl i zvolen do předsednictva ÚV KSČ. Očekávání, která do něj Novotný vkládal, ovšem zklamal. Naopak začal vystupovat proti němu. Když Novotný počátkem roku 1968 padl, stal se Kriegel jedním z hlavních organizátorů reforem. Své tehdejší politické názory a touhy později vyjádřil takto: „Chtěli jsme prosperující, spravedlivý stát, poskytující obyvatelstvu široká demokratická práva a možnosti.“ Ovšem ale pod dohledem KSČ. Odmítal například samostatnou existenci Klubu angažovaných nestraníků, organizace K 231 či obnovení sociální demokracie.

Jeho jednání ale vzbuzovalo obavy především u „zdravých sil“ V KSČ a moskevského vedení. Během jednání v Čierné nad Tisou se objevil požadavek na jeho odvolání.

V noci z 20. na 21. srpna se na schůzi předsednictva ÚV KSČ s ostatními dozvěděl o probíhající invazi a jako první proti ní zaujal principiální postoj a prosadil text, ve kterém vedení komunistické strany okupaci odsoudilo. Brzy nato byl spolu s dalšími zatčen a unesen do Moskvy k přijetí tzv. moskevského protokolu Z dvacetičlenné „delegace“ dělali „problémy“ jen dva – Dubček, který se přece jen podvolil a Kriegel, který byl po celou dobu jednání v izolaci a byl přizván až k samotnému podpisu. Ten i přes nátlak, zvláště prezidenta Svobody, odmítl.

31. srpna odstoupil z funkce člena předsednictva ÚV KSČ a předsedy Národní fronty, posléze byl zbaven i poslaneckého mandátu. Po nástupu Husáka byl pak vyloučen ze strany, poslán do důchodu a až do konce života byl pod dohledem Státní bezpečnosti.

Až na sklonku života patrně definitivně shledal, že z celé jeho politické práce zbylo jenom ono symbolické gesto odporu. Těžko soudit, jestli úplně ztratil víru ve věc socialismu, ale ve způsob, jakým byla naplňována v sovětském bloku, zcela jistě. Poznamenal si k tomu: „Metody gangsterství, prolhanost a zneužívání jsou rysy systému. Nejde, jak nás učí nedávné dějiny, ani o oficiální název – jde o formy, způsoby i obsah vykonávání moci menšiny nad většinou.“

Existovala vůbec nějaká rozporuplnost v osobě Františka Kriegela? Nestal se snad jen obětí manipulace marx–leninské ideologie, které se v mládí zachytil jako pevného bodu a později se nepustil ať v přetrvávající víře, či z pragmatismu s vidinou jediného možného způsobu, jak být u kormidla dějin. Neznám celou jeho biografii, ale to, co jsem prostudoval, na mě působí, že tento člověk transcendentalitu politiky vnímal na svou dobu nebývale intenzivně. A lze zde vůbec hovořit o transcendentalitě jakožto přesahu? Není snad pevný morální postoj politice, čili správě věcí veřejných, vlastní součástí?