Glosy k literárním analýzám Jiřího Pechara

 

    V raných šedesátých letech pronesl výtvarný kritik Kamil Linhart jednu zajímavou větu: „Normální vědomí je blbec“. Netřeba zastírat, že prvotní asociace s alkoholem a jinými omamnými látkami jsou na místě, ale pokud zde budeme uvažovat o vlivu stavu vědomí na mysl autora, ať literárně nebo jakkoliv jinak umělecky činného, je třeba si uvědomit, že tlak na člověka se dá vytvářet i jinými prostředky. Jsou lidé, kteří podávají nejlepší pracovní výkony pod tlakem a není pochyb, že tací se najdou i mezi literáty. „Práce pod tlakem“ je ale velmi zobecňující a povšechná definice pro nekonečně rozmanitá duchovní rozpoložení a stavy, ve kterých člověk ztrácí některé své zábrany,  mění se jeho pohled na doposud jasná měřítka a hodnoty. Čerstvě prožité trauma, ocitnutí se v nečekané kritické situaci, působení nějakého jiného uměleckého díla, duševní porucha, sen – to je jen zlomek z možných činitelů.

     Když se jednotlivec pohybuje po časové přímce, po té ulici, která nikde nezačíná a nikde nekončí, jak neklopí jen hlavu k zemi a nepočítá ubíhající kostky pod nohama, může při pohledu na stranu ulice podlehnout dojmu, že se od něj zdi vzdalují. Iluze skončí, když temenem hlavy narazí na druhou stranu ulice a uvědomí si, že ne stavby, ale on se vzdaluje a přibližuje. Někdy to ale iluze není, a on se překvapen posadí na kraj chodníku a začne psát.      

 

     Nad dilematem člověka trpícího pocitem marnosti a bezmocnosti nad svou pozemskou existencí, přesto pevným poutem svázaného s Bohem, se Jiří Pechar zamýšlí v kapitole Úzkostí víry a konfrontace s nihilismem. Přiřazovat těmto dvěma polohám nějaké pevné atributy, jako naplnění kontra nicota, ale nemůže tyto termíny nějak charakterizovat nebo obsáhnout. Ne u každého dojde ve víře k naplnění a ne vždy je nihilismus výrazem zmaru.

     Když mladý Milan Knížák ve svých básních, které pronášel za drásavého doprovodu souboru Aktual, posílal na divadla buldozery a páchal atentát na kulturu, Pavel Zajíček rval stromy, šutry, vytrhával trávu a Egon Bondy konstatoval, že když je dnes člověku dvacet, chce se mu hnusem zvracet, nebylo tím míněno jen zhnusení a touha vše stávající jednoduše zničit. V pozadí těchto textů je zřetelně patrná touha znovu stavět. Takhle očištěný se vraťte k živejm snům. Nihilistický přístup není, jak by se mohl na první pohled zdát, vždy ve své podstatě omezen jen na odmítání a destrukci, ale může v sobě nést i konstruktivní složku. Aby byl do uvedených pojmů vnesen úplný chaos, je třeba zmínit fakt, že projevem „božského naplnění“, oddání se idei a hlubokého citu se mohou stát skutky, jejichž „bohulibost“ je nanejvýš spekulativní. Náboženská válka je jen jedním z nich.

     Projevy rezignace na přítomnost popisuje v knize Polibek malomocnému Fracois Mauriac. Po smrti svého manžela Noémie není schopna bojovat proti své vnitřní prázdnotě a přestože svého muže nemilovala, rozhoduje se zůstat mu věrnou. Touto hrdostí, že překoná vlastní tužby, se „naplní onou nekonečnou vášní, která překoná všechno, co je pouze přítomné“. Těžko posoudit, jak vypadá nitro takového člověka, který se rozhodne letargicky rezignovat na jakoukoliv vlastní aktivní seberealizaci a přijme úlohu dobře utajeného mučedníka. Asi jen autor by mohl osvětlit pravé příčiny zhroucení citové náplně slova láska a následné vyztužení berlí, která je oporou jen sebeúctě. O tu se Noémie popírá, když kráčí po své cestě. Občas sice do něčeho narazí, ale jako hypnotizovaná pokračuje dál. Na překážky nemyslí. Už má zavřené oči.

 

     Hlavní hrdinka románu dalšího francouzského autora Georgese Bernanose je šestnáctiletá dívka Germaine Malhothiová. Čtenář se vydává po stopách zprvu nepochopitelného propadnutí člověka zlu, které do Germaine nevniká na základě její povahy, ale váže se na jednu kritickou životní situaci. Poté co se rozhodla naplnit svůj život láskou k milované bytosti, zažívá hluboké citové zklamání a naprosto paralyzována se ocitá ve stavu, kdy je schopna zabíjet. Sama pomalu směřuje k sebevraždě. Její setkání s abbé Donissanem, světcem který je schopen bezprostředně „nazírat to, co se děje v duši druhého“, sice její konec jen oddálí, ale jeho význam je v tom, že její vině nabízí rozhřešení. Po smrti dívky také odnáší tělo ke kostelu, aby symbolicky obrátil její duši k Bohu.

     Otázka viny je vyjádřena abbého větou: „Nejste vůbec před Bohem vinna tou vraždou, jste jako hračka v rukou Satana“, což do jisté míry připomíná spor o vinu na smrti starého Karamaze v Dostojevského Bratrech Karamazových. Jde o to, že zodpovědnost za hřích a přijetí trestu je přes rozdílný počet personifikovaných původců tragického činu není posuzováno světskou spravedlností, ale vlastním svědomím. Pak se již jedná o to, do jaké míry je člověk ochoten a především schopen se sám před sebou ospravedlnit, ať už bereme v potaz přístup osoby uvědomující si provinění a nehodlající připouštět žádné polehčující okolnosti, nebo naopak tendenci své jednání jakýmkoliv způsobem očisťovat s poukazem na souvislosti.

     Právě Germaine, když nakonec prozří, že v jejím vlastním osudu se jen  naplňují životy jejích předkům, „lakotných, chlípných a prolhaných zbabělců“, pochopí, že ta doba, kdy se její srdce vznášelo na nitkách touhy a lásky, byla jen labutí písní nevinného dětství. Teď je již pokračovatelkou rodové tradice, která ukazuje cestu zakotvení v marasmu společnosti, kde se individualita dusí. „Když byl ve vás duch revolty“, říká Germaině abbé Donissan, „viděl jsem boží jméno napsané ve vašem srdci“. (Že by hippie archetyp ?)

 

     Také hrdina příběhu Moc a sláva anglického spisovatele Grahama Greena poté, co morálně poklesne, přijímá raději místo pomocné ruky smrt. Je jím kněz, který během období pronásledování církve v Mexiku riskuje život, aby udržel duchovní život vesničanů, což cítí jako svou povinnost, ale zároveň propadá beznaději, ve které nenalézá spřízněného bližního. V tomto okamžiku propadá alkoholu a porušuje celibát. Přitom mu nic nebrání, aby se persekuci vyhnul překročením hranic do vedlejšího mexického státu. Na tom místě se opravdu ocitne, nedaleko města kde by se mohl vyzpovídat a zbavil se tak svého hříchu, ale právě vzpomínka na klidnou na klidnou pastorační činnost mu v tom zabrání. Právě to, že zde rozpozná jen slupku opravdové zbožnosti a bohabojnosti, jej přinutí vrátit se zpátky. Uvědomuje si, že víru nemůže jen hlásat, ale především jí bez kompromisů žít, ať jsou podmínky jakékoliv. Křesťanské dějiny samy odkazují k mučedníkům, kteří bez jakéhokoliv patosu odmítli zastřít své svědomí a jejichž hlasy promlouvaly slovy odevzdanosti Bohu. Otče, odejmi kalich hořkosti ode mne. Ale je-li to vůle Tvá, ne jak já chci , ale jak ty chceš.  Jeho problém je ale v tom, že tyto ctnosti nemůže konat, což u něj ústí v prožití zbytku života v naprostém zoufalství. Provinění je v jeho očích takové, že už nezbývá žádné cesty k nápravě a jediné, v co může ještě věřit, je láska boží.

     Knězovo odevzdání se Bohu, který je ještě nedohlednu, se do jisté míry podobá Alferiho tužbě po své lásce z prózy Viktora Dyka Hučí jez. Depresivní vize absolutní nedosažitelnosti a nemožnosti jiného než snového kontaktu a současně odhodlání přesto toužit má s náboženskou vírou společné přijetí nadreálné lásky, která není v životě objektivně dosažitelná.

    

     Všechny tyto případy nihilismu – v podstatě odmítnutí pokračovat v konvenčním životě a hledání hodnot v jiných rovinách – představují každý v jiném odstínu zmíněný paradox konstruktivní a destruktivní složky tohoto životního projevu. Postavy v sobě pěstují falešné city, upínají se k Bohu, odvracejí se od vlastního já, které k jejich překvapení v sobě nese ukrytá temná místa. Způsobují si vědomě utrpení, aby vykoupili svou duši, utišili svůj světabol a smířili se sami se sebou, nebo alespoň dále nezatěžují své svědomí. Zároveň ale žijí v sociálním celibátu, bez cíle a zoufalé beznaději. Své pozemské fyzické bytí destruují, ale své bytí metafyzické konstruují. Do jaké míry ale tyto stavby utěší stesk nad spáleništěm zůstávají jen nezodpovězenou otázkou. Tento proces byl u zmíněných postav často nevratný a ve svém duševním zauzlení dokázaly sledovat jen jedinou cestu a vnímat, že každou vteřinou jsou blíže smrti a rozhřešení.

     Do jisté míry by se dala uznat za analogickou silná drogová závislost, ale tady je ten rozdíl, že metafyzická část mnohdy chybí, nebo je jen domnělá. Nebylo by nezajímavé položit hrdinům těchto příběhů do cesty texty písní Lou Reeda, kde by možná rozeznali místo zlomu a cestu svého osudu. When I put spike into my vein, than things aren´t quite the same. Heroin – it´s my wife and it´s my life. ... But she´s not afraid to die.

 

     V oddílu Absurdita a revolta nás do tohoto tématu Jiří Pechar uvádí spolu s odborníkem z nejpovolanějších Jean–Paul Sartrem. V jeho próze, která je pojatá jako spis fiktivního autora Antoina Roquentina, se pouští do toho, co je v literatuře snad nejtěžší, do sdělování prožitků, které jsou pro ostatní takřka nesdělitelné. Pocity ustrnutí v okamžiku, vtisknutí se do věčnosti, slepování okamžiků jdoucích po sobě i na přeskáčku, sterilní i rozvášněné úvahy nejsou samy o sobě příliš výjimečné, ale souvislosti, v které jsou kladeny, pozoruhodné rozhodně jsou.

     To, jak o svém životě Roquentin píše, získává samozřejmě ale ne zcela zjevně podobu alegorických výjevů a jednotlivých příběhů velkého dobrodružství. Nenávratně plynoucí čas vzpomínky komprimuje, seká, maže a ukládá pro budoucí použití, z  okamžiků se stávají zážitky, ze zážitků symboly a ze symbolů, pokud je vyřkneme, cokoliv jiného. Když Sartre dále píše o tom, že nezáleží na událostech samotných, ale spíše na způsobu, jak na sebe okamžiky navazují, dá se v jeho slovech vystopovat náznak myšlenky, že to, co považujeme za svůj život, je jen jeho vlastní parafráze. Na otázku, jestli je čas opravdu nenávratný, není proto jednoznačná odpověď. Odezva z minulosti přechází přes zrcadlo, jehož plocha není příliš rovná ani zvlášť čistá, ale jisté bezprostřední průniky především v rovině pocitů v zásadě možné jsou. Alespoň u Roquentina.

     Ten na stránkách Sartrovy prózy s nostalgií vzpomíná na chvíle, kdy mu při posezení v kavárně tóny ragtimu přehrávaného z gramofonové desky umožnily vnímat strukturu času, jak si jednotlivé okamžiky předávají žezlo přítomna a postupně se ztrácí. Touto beletristickou formou zkouší, jak se realita cítí v našich normovacích mřížkách a jeho poznatkem je, že realitu mřížky nezajímají. Vše se děje nahodile, vše je ve své nejvnitřnější podstatě bezdůvodné. Existence čehokoliv není nutná.

     Vznik subjektů je běžná věc, dají se zkoumat, zařazovat, ale nikdy odvodit. Je to nepochopitelné a absurdní, ale dá se tomu věřit a dá se v tom žít. Credo quia absurdum est. „Když se stane, že si to člověk uvědomí, zvedne se mu žaludek a všechno se začne vznášet.“ Léky proti této nevolnosti se špatně nacházejí ,ale ne každý ji dokáže bez potíží spolknout, a to přesto, že se o jejich nalezení pokoušejí filosofové už tisíciletí. Na diagnózu Antoina Roquentina by možná zabraly výsledky, ke kterým dospěl Augustus Aurelius. Ten tvrdí, že celý svět je božské povahy a vše s ním souvisí, své myšlení musíme podřídit víře a fatalisticky se odevzdat osudu, který je v božích rukou. „Byli jsme stvořeni pro Boha a náš neklid nebude utišen, dokud nespočineme v jeho náručí.“ Ten kdo odmítá přijmout tišící myšlenky, pro toho zbývá možnost vydat se po stopách toho, čeho je sám schopen.

     Bezdůvodnost a neuchopitelnost vlastní existence, pojatá jako otevření bran a zábran vlastní bezprostřednosti, může pro takto osvobozeného jedince často znamenat příchod úzkosti z vlastních možných rozhodnutí. Jako když si při pohledu do propasti bizarně pohrává s myšlenkou do ní skočit. Do jaké míry je přijatelnější riziko akceptování nějaké vševysvětlující ideje nezáleží ani tak na hodnotové podstatě učení (za předpokladu že se nejedná o nějakou nenávistnou doktrínu), ale spíše na způsobu jejího pochopení a uchopení. Snaha násilně protláčet jsoucno předem dogmaticky určenými mřížkami je spolehlivým znamením naprostého ucpání projevů vlastní vnitřní duchovní svobody. V této podobě už člověk spíše než niterné touze po naplnění slouží idei samé, bez ohledu na to, jestli jsou jeho úmysly upřímné. Nepotřebujeme krále v ustanovení římského impéria. Dost je nám Pilát hejtmanem a klid v zemi klid.  I když i tento výrok je ospravedlnitelný, skrývá v sobě několikero dalších výkladů, o jejichž otevřenosti by se dalo pochybovat. Tuto víceobsažnost postojů popisuje Sartre jako vnímání pouze jedné z více možností, které jsou v nich zastoupeny. K rozvinutí svobodného myšlení a tvoření je tudíž příhodné nenechat se zaslepit větším než nezbytným množstvím ideologie, nezastírat si onu základní nezdůvodnitelnost vlastní existence a nestavět se ke své z toho vyplývající svobodě zády.

 

     V kapitole „Rozhněvaní mladí“ a „bitá generace“ není, jak už název napovídá, nikde daleko k pocitu rozhořčení a úloze nositele vin předchozích generací. Díla psaná tímto tónem vznikají v západní Evropě a Spojených státech v období následující po 2. světové válce  jako hlasitý projev na stav společnosti, která se pomalu vzpamatovávala z traumat koncentračních táborů, miliónů mrtvých a vyrovnávala se s reálnou možností dalšího ještě hrozivějšího konfliktu.

     V tomto světě žijí postavy divadelní hry Johna Osborna „Ohlédni se v hněvu“. Představitelem autorovy generace je postava Jimmyho Portera, který v sobě koncentruje pocity deziluze ze všech doposud nezpochybněných konvencí a znechucenost z toho, jak všechno to, co bylo ještě nedávno nepředstavitelné, pomalu zevšedňuje. A své rozhořčení také dává svému okolí bezprostředně najevo. Víru v něco, co jej jednou zklamalo, považuje za pokrytecké a kdykoliv se s takovouto „naivitou“ setká, neodpustí si sarkastickou poznámku. Jedním z těchto „zoufalých pokrytectví“ je například náboženská víra, kterou zatratil v důsledku toho, když musel pozorovat, jak jeho otec dlouze a bolestně umírá na zranění, které mu ve válce způsobil „jistej bohabojnej křesťan“. Při tom všem ale cítí, že generace jeho rodičů ještě měla své hvězdné hodiny, že měla ještě něco, za co stálo bojovat a položit život. Teď už ale pociťuje jen všeobecnou pasivitu a odevzdanost času, který se s nimi už nějak vypořádá. Předchozí pokolení odešlo, aniž by zanechalo něco, v čem by se dalo pokračovat, co by stálo za to dokončit. To jsou příčiny, proč se nedokáže bezkonfliktně zařadit a žít bez každodenní konfrontace. Jeho okolí ale tyto výlevy vnímá především jako projev jeho prudké povahy a většina jeho blízkých se ho pro to straní. Jen někteří jsou ochotni si připustit, že má možná v něčem i pravdu.

     Vyznění celé hry ale nenaznačuje nic takového, že by Jimmyho předobrazem byla nastupující generace a nebo že by se snad jednalo o manifest nového vnímání a přijímání světa. Sám autor je  k titulní postavě kriticky vymezen – charakterizuje ji jako jedince vyznačujícího se jednak upřímností a něhou, ale na druhé straně i otevřenou zlovolností, útočností a pýchou. Extrémní podmínky nutí lidi chovat se extrémně. Když je někdo bitým mladým mužem, nemůže se nehněvat.

 

     Zatím co Jimmy Porter mohl svůj světabol vykřikovat bez obav z nějaké persekuce, v části světa by takováto otevřenost narazila. V lepším případě jen v úrovni hlava - pendrek. Když v dobách nejtužší totality poťouchlí kumpáni Egon Bondy a Ivo Vodseďálek bojovali proti absurditě doby m.j. tím, že si občas zablokovali lóži v kině, nakoupili jídlo a pivo a dobré dvě hodiny se ve vylidněném sále královsky bavili nad groteskním úsilím dělnické třídy budovat lido-demo společnost a zářné zítřky v ještě grotesknějších snímcích, jiní autoři, ač přímo „výdovytky pracující třídy“ na své kůži neokusili, se tomuto společensko – politickému fenoménu věnovali o poznání vážněji.

     Dnes už legendární román britského spisovatele George Orwella 1984 přináší znepokojivou vizi, která tehdy rozběsnila především francouzské salónní bolševiky, kteří odmítali připustit, že jejich myšlenka sociálně spravedlivé společnosti může být také jen takovým dobrým úmyslem, co dláždí cesty do pekel.

     Hrdina této knihy Winston Smith je obyvatelem Londýna, který je v roce 1984 součástí superstátu Oceánie, spojujícího Anglii s Amerikou. Zbývající hráči na globální politické scéně jsou Eurasie a Eastasie, navzájem spolupracující či soupeřící. Na všech těchto územích vládne jakási forma bolševismu, ve kterém je obyvatelstvo rozděleno do tří skupin (přesněji tříd) podle podílů na moci, či zapojení se do procesu „budování“. Jsou to obyčejní pracující, členové Vnější strany a členové Vnitřní strany. Smith zaměstnaný na ministerstvu pravdy je právě členem Vnější strany a zodpovídá za to, aby kdykoliv se změní politická situace uvedl všechny minulé zprávy a dokumenty do té podoby, kdy budou plně v souladu s aktuální linií Strany.

     Myšlenku vytváření nové minulosti si Orwell samozřejmě nevymyslel. Setkání s její realizací sám absolvoval během svého působení ve Španělské občanské válce, kde se mnohokrát střetl s novinovými články, které nejenže neměly s realitou absolutně nice společného, ale navíc korigovaly události ve prospěch té či oné válčící strany. Podobné zážitky patrně měl i během své návštěvy Sovětského svazu. A takové klima panuje i v jeho románu.

     Povinností všech členů strany je neustálá bdělost a připravenosti k boji s imaginárním nepřítelem. Soukromý život neexistuje. Všechny projevy individualismu jsou zradou pod trestem smrti. Strana mění vnější i vnitřní projevy jednotlivců, jak to dělá jakákoliv jiná fatalistická idea. Dokonce je zde náznak o vytvoření nové řeči – tzv. newspeaku, ve kterém už nebudou stará zbytečná slova a jakákoliv komunikace nebude moci být vůči společnosti jinak než loajální. (Bylo by zajímavé vědět, zda právě tady nepramení Havlova inspirace, kterou uplatnil při psaní Vyrozumění. Ptydepe je jak z Orwella vystřižené.) V důsledku je člověk nucen, aby po vzoru Josefa K. poslušně následoval příkazy a neptal se „proč“.

     To, že se Winston Smith nakonec proti Velkému bratru vzbouří, není ničím překvapivým, naopak je to jen průvodní příznak dalšího vývojového stadia totalitní společnosti, kterým je rozklad.