Poetické blouznění a blábolení

 

... 

Je skoro půl třetí ráno

Nemůžu spát

Znovu si s úsměvem uvědomuji, že noční zvuky, v jádru nijak zvlášť odlišné od těch denních nejsou za světla slyšet

Melodie stromů

jako by zesílená vědomím marnosti přehlušení denního hlomozu

proniká teď i okenními tabulkami

na něž si jindy než potmě netroufne.

Na podlaze leží uprostřed pokoje hromádka plesových střevíců

okolo kterých se večer míhala v kruhu bosá chodidla tančících děvčat

Občas se i nějaká nožka odvážila až metaforicky podlahu olíznout

jemně a s intimní něhou

pohladit pokožkou chladnou zem

A to byla potom čest pro lampu vykreslit tu ladnou stínohru.

Teď už jen s rutinou prosvěcuje obláčky kouře, ani se nesnaží vrhat tajuplný šerosvit. Asi mi nemůže odpustit můj nezájem a neúctu k tomu, že jen díky ní se teď nemusím další hodinu převalovat potmě v peřinách.

Skláním ji, abych se jí nemusel dívat do vlákna, ale stejně za chvíli zachytím její vyčítavý pohled odrážející se na lesklém kolíčku elektrické zásuvky. Malá tečka světla, jejíž barva mi uniká. Nahnul jsem se blíž, ale jak si toho všimla, začala se rozpíjet a tvářit se nepřítomně.

V mezičasí

mezi včerejškem a stále ještě spícím dneškem jsem natažen na ciferníku

nechci už vzpomínat na odestálý den

a zároveň ta nemohu načít den další.

Zdaleka ne jen symbolický předěl – spánek se nedostavuje, což mne staví před myšlenku, že moje nynější bdělost je zcela zbytečná, neoprávněná a tak trochu rouhačská.

Vystoupil jsem z času

hledám si polohu ostrého pohledu na sebe

na okamžiky nespojitě tryskajících myšlenek

vzpurně se vznášejících v koutech u stropu

Mám chuť popadnout smeták a vydat se je setřást, ale vím, že bych stejně po chvíli nazřel sebe se smetákem v ruce, nevěda co s ním.

Sním ...

Vytrhla mne bolest do dlaní bodající

z tužky před zamhouřením neodložené

Inverzně mi třeští hlava z toho, co jsem ještě nevypil.

Drbání ve vousech je jako žmolit angrešt.

Myslím ...

Už zase ne ...

Snem si splnit touhy zhaslé ...

... Fuj!

Ve chvílích bez dotyku

sterilna

se těžko usíná

Jeden živel mi uhasnul

další vyprahnul

V tomto čase nemám smysl.

Příčinu a cíl kdo by hledal, marně pátrá.

Ještě že vím, že i ty nejtajnější skrýše mohou ukrývat jen chleba s ředkvičkami.

...

 

 

Janu Patočkovi

 

Na tomto stupni exaltace se již neznám

Trním vlečen

Do půli těla svlečen

Pod pohledy vytřeštěných očí slečen mám dojem

Že to již nejsem já

Halím si sám sebe do masek

Uvědomuji si zločin své vnějškové změny

Ale nebráním se

Copak nejsou dva různorodé zcela odlišné světy ?

Ale ve kterém jsem právě teď ?

Ale ne

Vleču se dál

Pod tím náporem minulosti, přítomnosti ba i budoucnosti

Ale večer, na který se těším nejobzvláštněji

Jen vstoupím !

A získám mimořádné možnosti, jež mne zgalvanizují až do frenezie

Jen nevím, zda někdy stanu na hranici

Hranici profánnosti a posvátna

Ale co

Ale ano

...

Pavlu Zajíčkovi

 

Proniknu básnivým jazykem do tvýho lotosovýho květu ?

Zapálím ohně na vyhaslejch pláních tvý dlaně ?

Stínem dotyku zesílím stín tvýho šepotu a stín výkřiku ?

Stín tvýho milování

Stín na mozku

Vzedmu dlaněmi od pasu nahoru vzdech ?

Tu stydnou píšťalu dechu

...

 

Na zemi leží samotná nahota

A zástupy usmívajících se kráčejí kolem po špičkách

Rozlitá sklenice na barovém pultu se dokutálela

A splynula s šerem

Postava stále leží a nemluví slovy

Po mostě Pavla Wonky zase tekla krev

Tentokrát ne z mých úst

...