Rusko v 19. století

 

Mezní události v Ruských dějinách byly Napoleonské války 1812 –1815, po nichž byla vytvořena nová politická mapa Evropy, která se udržela až do poloviny 19. století. Porážka Napoleona a sebevědomá zahraniční politika Alexandra I. s sebou nesla růst nacionalismu, který ohlašoval rostoucí sebevědomí nových, feudalismu nekonvenujících, společenských sil. Tento fenomén se ale týkal jen úzké vrstvy společnosti; absence buržoazie a kapitalismu zabraňovaly tomu, aby se mohl projevit v rovině širokých mas. A tak se nositelem myšlenky jakéhosi společensko-politického pokroku stala jen inteligence – zejména armáda. V letech 1815 – 1820 byla většina důstojníků přímými aktéry bitev u Borodina, Chlumce a Lipska a vítězství nad dobyvateli chápali jako triumf své vlasti. Naopak carská moc považovala porážku Napoleona za nový důkaz své síly - tedy systému samoděržaví. Tento rozpor vedl ke střetu v roce 1825, známu jako povstání děkabristů. Iniciací povstání, které si kladlo za svůj cíl zrušení nevolnictví, byla smrt cara Alexandra I. v listopadu 1825. 14. prosince vyvedli revoluční důstojníci část svých pluků na senátní náměstí v Petrohradě, aby donutili senát k vyhlášení ústavy a politických svobod. Ale vojenský velitel povstání plukovník Trubeckoj se na náměstí neobjevil a mezi povstalci zavládla bezradnost. Mnozí vojáci mnohdy neměli ani tušení o smyslu toho, co se děje. Nově nastoupivší car Mikuláš I. dal vzbouřené vojsko obklíčit a dělostřeleckou palbou povstání ukončil. Před soud bylo postaveno více něž 500 lidí, 5 vůdců povstání bylo popraveno a dalších 100 odsouzeno k vyhnanství.

Mikuláš I., který sám sebe považoval za anděle míru a pořádku, byl mužem, které symbolizoval pravý opak jakýchkoli revolučních a modernizačních snah. Byl znám jako vyznavač vojenských pořádků (v jeho vládách bylo z 52 ministrů 32 generálů) a ortodoxní nevzdělanec. Připisuje se mu výrok: „Já nepotřebuji vzdělané lidi, ale věrné poddané.“ Na požadavky, jejichž nositeli byli děkabristé, odpověděla vláda reorganizací tajné policie, utužením cenzury a posílením státní ideologie. Reforma policejní byla vlastně jedinou výraznější za 30 let vlády tohoto cara. Byla zavedena perlustrace korespondence, zdokonalena síť informátorů a následně prosazena cenzura. Ta například zakazovala psát cokoli o kterékoli státní instituci, aniž by to dotyčná instituce schválila. Vztah panovníka k pravoslavné církvi byl podobně autoritativní: „Císař veškeré Rusi je samovládný a neomezený monarcha. Poslouchati jeho nejvyšší moci nejen ze strachu, nýbrž i ze svědomí přikazuje sám Bůh.“[1]

Další konflikt, který vznikl na území ruského impéria, bylo povstání v Polsku. V listopadu 1830 podnikli polští vlastenci útok na sídlo carského místo držícího, který musel následně Varšavu opustit. Byla vytvořena prozatímní vláda. Ruská armáda ale polskou metropoli po 9 měsících bojů znovu dobyla a Polsko bylo prohlášeno za neoddělitenou součást Ruska.

Co se týče vztahu Evropy k Rusku, na Mikulášovo impérium bylo nahlíženo jako na hrozbu, jako na agresivní poloasijskou zemi s nedostatečně vyvinutou kulturou. Polské povstání bylo interpretováno jako romantický boj porobeného národa proti nadvládě. Navíc panující liberalismus ani nemohl být pozitivně naladěn konzervativnímu ruskému státu.[2]

Další osvobozenecká erupce zachvátila Kavkaz. Pod vedením čečenského vojevůdce Šamila od počátku 40. let vytlačovala jeho armáda ruský expediční sbor ze severního Kavkazu, až byla v roce 1845 Čečna a horské oblasti Dagestánu pod její kontrolou. Carská vláda se ale rozhodla ovládnout toto území za každou cenu. Po náporu půlmilionové armády byl Šamil roku 1859 zajat a území znovu připojena.

Vážným vnitřním problémem říše, jehož řešení carismus odkládal, byla rolnická otázka. To, že v Evropě nevolnictví a robota jsou  až na výjimky zrušeny, způsobuje ekonomické zaostávání venkova. Postavení rolníků líčí dobové svědectví: „V hladových letech žije rolník se svou rodinou hrozně. Jí různé svinstvo – žaludy, kůra ze stromů, tráva, sláma.“ Boj rolníků proti feudálnímu útisku dostával podobu permanentních bouří ( v letech 1845 – 1854  348  bouří ).

Rychle se rozvíjela průmyslová výroba. V roce 1860 bylo v Rusku 800 000 dělníků. Toto s sebou neslo růst měst – roku 1863 žilo 6 150 000 z celkových 50 milionů ve městech. Rusko ale celkově od počátku 19. století začalo ekonomicky ztrácet se zbytkem Evropy krok. Mnohé zavinil také zmiňovaný negativní vztah ke vzdělání. Z rozpočtu na rok 1857 na něj bylo pamatováno jen 0.8 % celkové částky.

Co se týče společenských proudů, ve 40. letech žila ruská společnost velkým střetem dvou linií – zapadniků a slavjanofilů, kteří představovali jednotlivé přístupy ke zbytku Evropy. Slavjanofilové se vyznačovali národním konzervatismem a zapadnici vstřícností k evropskému liberalismu. Obě platformy víceméně nacházely oporu v programu děkabristů – svržení carismu a zrušení nevolnictví, ale již odmítaly vedení boje v podobě vojenského spiknutí.

Neúspěchy na poli vnitřní politiky se carský režim roku 1853 rozhodl zakrýt  vnější expanzí v podobě vpádu do Turky ovládaných dunajských knížetství. Tak začala krymská válka. Stalo se ale to, co car Mikuláš nepředpokládal. Do střetu se roku 1854 zapojila Francie spolu s Anglií. Rusko, na takový konflikt ekonomicky ani vojensky nepřipraveno, nápor aliančních armád vydrželo jen rok, když 27. srpna 1855 po zdlouhavém obléhání navzdory houževnaté obraně padla černomořská pevnost Sevastopol. Mírovou smlouvou z března 1856 se Rusko muselo vzdát ústí Dunaje a souhlasit se zákazem držet na Černém moři válečné loďstvo – tím de facto ztratilo své velmocenské postavení.

Car Alexandr II., který nastoupil na trůn v roce 1855, porozuměl tomu, že nevolnictví v Rusku je v evropském kontextu již anachronismem. Tak vznikl manifest nazvaný „O nejmilostivějším darování nevolníkům práv svobodného stavu a o tom jak budou zaopatřeni.“ Ruští nevolníci se stali osobně svobodnými a pokud měli usedlost, povinně dostali půdu. Ve smyslu carského ukazu byla ale půda statkářským vlastnictvím a rolníci za ni museli zaplatit. A protože neměli čím, půdu vykoupil stát a poté po dobu 44 let po rolnících žádal splácení této půjčky. Nařízením z února 1861 byla zrušena šlechtická moc a vznikla nová samospráva, jejímž základem byl tzv. mir v čele se starosty. Vyšší jednotkou byla socha ( několik vesnic ) a volosť ( přibližně okres ). Těmito výnosy zanikla aristokratické zřízení a samospráva Kateřiny II. Rolníci mohli mít soukromý majetek, mohli podnikat, zabývat se obchodem či se nabízet jako pracovní síla. Reformy ale nevzbudily příliš kladnou odezvu u těch, na jejichž úkor byly provedeny. Důležitou příčinou odporu zejména dvorských kruhů byla i okolnost, že mladé pokolení vzdělanců, zejména studentstvo a mladí spisovatelé, příliš bouřlivě projevovalo svou náklonnost k nejnovějším kulturním, politickým a hospodářským západoevropským směrům a zřejmě usilovalo ne o pozvolný přechod, nýbrž o překotný převrat.[3]

Nutným prostředkem k ozdravění země a návratu k roli evropské mocnosti bylo pro Alexandra II. nejen zrušení nevolnictví, ale i zdokonalení vnitřní ruské správy a další reformy. Dále byla vyhlášena amnestie politických vězňů a zrušena řada diskriminujících opatření proti univerzitám, tisku a literatuře. Svobody udělené univerzitám se ale rychle začaly obracet proti zájmům carské moci. Klíčovým se stalo to, že stovky studentů začaly využívat možnosti studia na západoevropských univerzitách, což se v důsledku rovnalo vybudování informační magistrály, prostřednictvím níž byla  importována literatura, kultura a především liberální a revoluční myšlenky. Od roku 1874 proto začíná vláda zcela otevřeně studentská hnutí potlačovat, stovky mladých lidí obojího pohlaví byla uvězněna; po vyšetřovací vazbě, trvající obyčejně léta, byly pořádány hromadné procesy.[4]

Od 1. ledna 1864 byly zřízeny nové orgány místní správy – tzv. zemstva, do kterých se volilo ve třech kuriích. Reformy ale zůstaly na půli cesty, protože car nepřipustil, aby politická moc opustila ruce šlechty a státní byrokracie.

V roce 1867 byla prodána Aljaška Spojeným státům za 7,2 milionů dolarů.

Fiasko krymské války, kdy bylo Rusko mezinárodně poníženo, se snažila diplomacie kompenzovat orientací na Bismarckovo Prusko, které bylo podpořeno ruskou neutralitou ve válkách v 60. letech a naopak Německo podporovalo ruské zájmy na Balkáně. Prvotním zájmem ruské politiky bylo zbavit se podmínek pařížského míru, obnovit svou prestiž, znovu proniknout až k Dunaji a dostat se blíže k Cařihradu. Prostředkem se měla stát osvobozenecká válka balkánských Slovanů proti Turkům. 6. června 1876 Srbsko s ruskou podporou vyhlásilo válku Turecku, ale drtivá porážka způsobila, že se Rusové ze Srbska dočasně stáhli. 12. dubna 1877 byla zahájena ofenzíva ruského vojska na kavkazské a následovně i na dunajské frontě. Hlavní bitvy byly svedeny o průsmyk Šipka a o pevnost Plevno, které byly dobyty až po těžkých ztrátách špatně vyzbrojené ruské a rumunské armády. V únoru 1878 byl v San Stefanu podepsán předběžný mír, z nějž vyplývala nezávislost Srbska a Černé hory. Vzniklo Velké Bulharsko a Turecko muselo zaplatit reparace ve výši 310 milionů rublů. V návaznosti na tento konflikt se konal berlínský kongres, kde byl Britům přiřčen Kypr a Rakousku Bosna a Hercegovina. V konečném vyznění byl ale tento střet hodnocen negativně – 200 000 padlých, 2 miliardy rublů válečných nákladů.

Dne 1. března 1881 si ruský monarcha vyjel na slavnost výměny stráží, kde se stal obětí výbuchu bomby ukryté ve velikonočním mazanci. Po této událostí se stal novým carem Alexandr III.. Svými postoji byl mnohdy v přímém rozporu se svým předchůdcem. Liberalismus považoval za odporný, liberální tisk za prašivý a soudnictví svého otce za revoluční. Vydal nařízení o opatření k ochraně státního pořádku a veřejného klidu – šlo o posílení pravomocí gubernátorů, vojenských soudů a o vytvoření zvláštního konzorcia, které bez soudu mohlo provinilce vypovídat ze země a vynášet rozsudky do 5 let. Byla ukončena proněmecká politika a diplomacie se zaorientovala na Francii. V roce 1882 byla znovu zavedena tzv. kárná cenzura a kontrola. Následně byly také omezena akademické svobody a vyšší vzdělávání žen. Byly také zrušeny výsady pro sociálně slabé studenty. Proti revolucionářům se za Alexandra III. Postupovalo s největší krutostí; bylo sice vykonáno poměrně málo poprav ( 26 ), ale zato se přímo nelidsky zacházelo s vězni a vyhnanci.[5]

Ruské hospodářství se v této epoše vyvíjelo pomaleji než ve zbytku Evropy, ale nemělo to charakter rovnoměrného zaostávání. Hospodářská konjunktura, kterou uvolnil rok 1861, měla dvě fáze rozvoje – 90. léta a období 1906 – 1914. V těchto letech dosahovalo Rusko vysokého tempa hospodářského růstu ( až 10 % ). První období průmyslového vzestupu je spjato s osobou hraběte Sergeje Witteho, který byl v té době ministrem financí a ze svého resortu učinil hlavní agenturu modernizace. Byl si vědom toho, že v Rusku jsou díky všeobecné zaostalosti velmi obtížné podmínky pro rozvoj průmyslu, a proto šel cestou autokratických nařízení a činů. Přitom ale nebral na vědomí nutnost současně společnost liberalizovat a demokratizovat. Witte chránil domácí průmysl velkými cly, přivedl do země zahraniční kapitál, stabilizoval rubl a prosazoval moderní technologie. Jeho reformy ale měly současně tvrdý dopad na sociálně slabé obyvatelstvo, zatížené velkými daněmi. To všechno probíhalo za rozkvětu korupce, bujení klientelismu, vzniknuvší kartely snižovaly kvalitu a zvyšovaly ceny. Rozkrádání státního majetku probíhalo dokonce za účasti samotné vlády. Witteho kariéra na tomto postu skončila, když byl roku 1909 v důsledku hospodářské krize, stávek a rolnických nepokojů odvolán.

1.listopadu 1894 Alexandr III. nečekaně zemřel na ledvinovou chorobu a trůn se uvolnil pro jeho nejstaršího syna Mikuláše. První desetiletí jeho vlády se obešlo bez reforem státní správy – nový car se cítil příliš zavázán odkazem svého otce, ale poté se zcela zřetelně ukázala platnost toho, že když je zabráněno evoluci, dříve či později propukne revoluce.[6]

V létě 1903 byla na sjezdu sociální demokracie v Bruselu a Londýně založena skupina, která se stala známa pod názvem bolševici. K zakládajícím osobnostem patřil Lenin. Neusiloval o masovou stranu, ale o úzký okruh profesionálních revolucionářů. Jako strana se bolševici etablovali na schůzce v Praze roku 1912 a přivlastnili si část ruských sociálnědemokratických tiskových orgánů, financí i část členstva.

Pokles prestiže Ruska v Evropě chtěla carská vláda kompenzovat úspěšnou imperiální politikou na dálném východě, kde se jejím hlavním soupeřem stalo rychle se modernizující Japonsko. Předpokladem k vedení války bylo vybudování strategické komunikace – transsibiřské magistrály stavěné v letech 1891 – 1901. Střet vypukl krátce po dokončení. Rusko tehdy disponovalo desetkrát silnější armádou a třikrát větším loďstvem než Japonsko, ale události se vyvinuly úplně jinak. V únoru 1904 Japonci zničili ruskou dálněvýchodní flotilu, okupovali Koreu, zatlačili Rusy do Mandžuska a 15. ledna kapituloval přístav Port Artur. Na vině byla především ruská generalita, jejíž kvality přibližuje dobový vtip: „V japonské armádě prý byl tehdy vydán rozkaz – kdo zabije ruského generála, dostane 10 milionů jenů; kdo zabije vrchního velitele Kuropatkina, dostane 10 let vězení.“ Porážka byla završena zkázou další flotily u Cušimy 28. května 1905. Z 38 lodí připluvší z Evropy se zachránily jen tři. Mír zprostředkovaly USA v Portsmouthu, Rusko muselo Japonsku postoupit jižní Sachalin, přístavy Port Artur a Dalnyj a část železnice v Mandžusku.

Společnost petrohradských dělníků začala v lednu 1905 připravovat procesí k Zimnímu paláci, aby se jich car v jejich utrpení a bídě zastal. Procesí se vypravilo k sídlu cara v neděli 22. ledna 1905. Manifestanty překvapilo množství vojska, neměli kam uhnout a na pokusy o kontakt vojáci nereagovali. Jakmile se demonstrující shromáždili před palácem, zazněla polnice a hned po ní výstřely. 130 lidí na místě zahynulo, raněné nikdo nepočítal. Následně vypukla vlna stávek a univerzity se staly veřejnými diskusními kluby. Gorkij a další představitelé inteligence vyzvali občany k okamžitému, jednomyslnému a houževnatému boji proti samoděržaví. Kerenskij na schůzi advokátů, pobouřených těmito událostmi přečetl veřejný dopis důstojníkům carské gardy, kde m.j. stálo: „Přišel jsem na demonstraci ze zvědavosti jako liberální člověk. Po střelbě jsem však odcházel jako revolucionář.“

Na „krvavou neděli“ veřejnost odpověděla vlnou demonstrací a stávek. Vznikla řada odborových i politických organizací, které tlumočily požadavky demokratické inteligence: vytvoření Ústavodárného shromáždění a všeobecné volby, realizace demokratického politického systému či alespoň konstituční monarchie. Se svými požadavky se přihlásili i dělníci a rolníci, kteří vzhledem ke své sociální situaci byli netrpělivější a radikálnější. Vypuklo povstání na křižníku Potěmkin. Koncem října 1905 se vláda pod nátlakem odhodlala k ústupkům. Car podepsal manifest, který obyvatelstvu zaručoval občanská práva, sliboval všeobecné volební právo a dumu – ta měla mít právo schvalovat všechny zákony. Situace ale vypadala de facto tak, že i po  vydání zákonů nových platily ty staré.

V červenci 1906 byl premiérem jmenován Petr Stolypin. Stal se předsedou vlády země, která stála na prahu občanské války. V srpnu téhož roku byl v 82 z 87 gubernií evropského Ruska vyhlášen výjimečný stav.  Běžnou formou politického protestu se staly politické vraždy, jejichž oběťmi nebyli jen náčelníci policie a carští úředníci. Prvním Stolypinovým úkolem tedy bylo znovu nastolit pořádek. Po šest měsíců řídil zemi jako diktátor, na osm měsíců ustanovil zvláštní zákony, za nichž vojenské polní soudy do 48 hodin řešily politická provinění, vesměs tvrdými tresty. V letech 1908 – 1909 bylo 3682 lidí odsouzeno k trestu smrti a 4517 k nuceným pracem. Tímto tvrdým postupem se mu ale podařilo politické násilí zastavit. Prosadil povinnou čtyřletou školní docházku pro děti rolníků a zákony umožňující rolníkům vystupovat z občiny i s půdou. Vláda pevně věřila, že z této změny vzejde nový ruský rolník, individuální vlastník půdy, který přirozeným a nenásilným způsobem získá vlastnosti amerického farmáře.[7] Spolu s tím provedl státní převrat – rozpustil dumu a prosadil nový volební zákon, zajišťující v dumě převahu stoupencům cara a v březnu 1907 přednesl program, který pokrýval oblast občanských práv, policie správy země i sociálních zákonů. Úspěchy byly následující: produkce pšenice vzrostla o 20 %, bylo otevřeno 50 000 škol a 5000 pravoslavných kostelů. Postupně se ale dostal do sporu s carem a jeho okolím. Tuto situaci nakonec vyřešil atentát ze 14. září 1911.

Politické strany, které byly legalizovány až roku 1905, ještě pořád neměly úplně rovné podmínky a politickou svobodu a byly spíše skupinami mnohdy prosazující názory úzkých zájmových skupin. Na pravici vystupovali nacionalisté hájící zájmy statkářů a podnikatelů, okťabristé hájili status quo, progresisté reformy v průmyslu a kadeti žádali nenásilnou demokratizaci země. Levý střed představovali trudovici. Na levém spektru byli socialisté revolucionáři – tzv. eseři. Krajní levici tvořili marxisté – bolševici a menševici.

Postavou, která se měla stát pro ruský stát, a nejen pro něj, v tomto století klíčovou, byl Vladimir Iljič Uljanov – Lenin ( 1870 – 1924 ). Ve švýcarském exilu žil jako profesionální revolucionář. Věnoval se studiu, psal články a polemiky, občas přednášel a především čekal na správnou chvíli. Jeho krédem bylo několik „nezvratných pravd“: zavrhnutí parlamentarismu, demokracie, jakéhokoliv reformismu. Budoucnost měla jen diktatura, kterou považoval za nejschopnější systém. K politickému úspěchu byla nezbytná strana, kterou chápal jako centralizovaný a hierarchický útvar vojenského typu. To měla být prostředky k nastolení nového typu společnosti, ale Lenin sám myslel a jednal kontinuálně v intencích carského absolutismu.[8]

V letech 1905 – 1907 byla zahraniční politika na okraji zájmu. Větší diplomatický střet znamenala až snaha o ovládnutí Balkánu, což ale narazilo na odpor Rakouska – Uherska, které žádné řešení cestou dohody nepřipouštělo. Rusku v balkánské otázce zbyla nakonec jediná možnost, a to příprava na válku. V roce 1913 schválil car nový zbrojní program, který za slib spojenectví financovala Francie. Požadavkem, který dokázal sjednotit ruské politiky, bylo právě dobytí balkánských úžin a Cařihradu. Dalšími změnami, které měla přinést očekávaná válka, bylo posunutí západní hranice na úkor polské části Pruska a Rakouska – Uherska, sjednocení Arménů na úkor Turecka a osvobození potažmo ovládnutí slovanských národů na Balkáně. Následující konflikt měl ale pro Rusko důsledek, že opět v duchu dějinné kontinuity odhalil slabé stránky carismu, ale započal jeho definitivní kolaps.[9]


 

[1] Masaryk, Tomáš, Garrigue, Rusko a Evropa I., Praha 1995, s. 85.

[2] Svoboda, Karel, Rusko v roce 1839 očima markýze de Custina, Slovanský přehled, č. 1, 2003, s. 2.

[3] Bidlo, Jaroslav, Dějiny Slovanstva, Praha 1927, s. 210.

[4] Masaryk, Tomáš, Garrigue, c.d., s. 116

[5] Tamtéž, s. 119.

[6] Veber, Václav, Mikuláš II. a jeho svět, Praha 2000, s. 28.

[7] Tamtéž, s. 252.

[8] Více k tomu: Service, Robert, Lenin – životopis, Praha 2002, s. 91 – 187.

[9] Masaryk, Tomáš, Garrigue, c.d., s. 315.