Marginální dodatky k prvnímu listu Melinovi

 

    Kniha Josefa Šafaříka, která poprvé vyšla v srpnu 1948 a již na podzim téhož roku byla stažena z distribuce, je uceleným souborem filosofických esejů s širokým tematickým záběrem, či potažmo s tématem jediným – život. Je řetězem polemik, které nepřinášejí odpovědi, dokonce ani, obrazně řečeno, nesvítí na cestu, ale naopak generují další vějíře vyřčených i nevyřčených otázek. Nenechává se omezovat žádnými určenými danostmi ani východisky a závěry vědeckých disciplin – staví je nejen do protikladu, relativizuje, ale i vzájemně směšuje, myšlenkově přesahuje mantinely jednotlivých rukověťných tezí, jako stébla trávy prorůstají asfaltovou skořápkou.

     Kapitola první, která bude v následujících řádcích předmětem této písemnosti, nese název zdánlivě s ústředním tématem, totiž životem, neslučitelný – Sebevrah. Ten je vlastně jádrem autorovy stylizace, kolem něj ve svých úvahách v různých distancích neustále obchází a k němu se vrací. Příčina či spíše příčiny dobrovolného odchodu jeho přítele ze světa jsou tedy vnímány jako alfa a omega tohoto listu. Ne jen být či nebýt, ale i žít či prožívat, dívat se a vidět, cítit a vnímat, vědět.

 

 

Milý Meline !

    

     Žádáš mě, abychom si pohovořili o případu Robertově s onou nepředpojatou a oproštěnou myslí, s jakou jsme o čemkoliv dovedli hovořit. Píšeš, že čím více přemýšlíš o neblahém konci našeho příbuzného, tím méně máš jistoty o „pravých příčinách“ jeho „nerozvážného činu“. Pro všechny, jichž se to týkalo, přišla Robertova náhlá smrt tak „logicky“ a „nevyhnutelně“, jakože jedna a jedna jsou dvě.

     Naše znamenitá teta rozhodla, že Robert musel proto tak zle skončit, že se spustil Boha. Jaký to hřích – bohorovně přistupovat v výtvoru Stvořitele, svému tělu, své duši. Ale boží soud přenechejme Bohu.

     Našemu neméně znamenitému strýci bylo jasné, že Roberta zkazily peníze – jsou jako oheň měřítko současného dneška, ukazatel úspěchu a neúspěchu, svatá mana i zlý pán.

     Pro Tebe byl Robert prostě tvor bez kázně a pořádku. „Asociální sklony“ ho vedly k tomu, že zběhl od práce v otcově kovárně a opustil i jeho dům, aby doživořil jako vagabund.

     Sděluješ mi, že jsi v poslední době prostudoval mnoho odborných knih a že díky tomu jsi na nejlepší cestě pochopit Roberta ne jako člověka ničemného, nýbrž jako člověka nemocného. Usuzuješ na jisté „ďábelské komplexy“ v jeho duši, ale má něco takového své hranice ? Cožpak lze dohlédnout do všech konců, ke kterým povede naše jednání, ať vedeno „rukou ďáblovou“ či „andělskou“ ? Tane mi na mysli přísloví: „vše zlé je k něčemu dobré“, ale příliš zjednodušuje to, k čemu mířím. Vnějšková nerozeznatelnost dobra a zla, pokud se tak smím vyjádřit, zapříčiňuje v jádru všechny principiální spory, jež nemají nic společného s tím, co nazýváme objektivní pravdou. Snad nikdo soudný by neoznačil násilnou smrt za jakýsi druh dobra, ale při uvažování toho, že dotyčný by bez něčího násilného odchodu ze života v minulosti z nejrůznějších důvodů nebyl vůbec zrozen, už jeho polarizací dobra a zla patrně otřese.

     Je jedna okolnost, řekl bych, která pokřivuje Tvůj pohled na Roberta i na Tebe samotného. Tvým štěstím i neštěstím je, že jsi placen společností za svou badatelskou činnost bez ohledu na to, dopátráš–li se čeho či nedopátráš. A já se ptám: čím méně je Tvůj život nesen z nitra, nejsou tím méně hodny pozoru pravdy, které produkuje ? Mířím k možnosti či nemožnosti nazřít „běsy duše“ neznámého člověka, řekněme vylitých v básních septimána, jinak blahobytně žijícího u maminky a dosyta užívajícího svého studentského života. Pokud Ty přijdeš během své práce k závěru, že „život není než vzájemné požírání“, či „život není než rej elektronů“, změní to něco v Tvém, abych tak řekl, duchovním vývoji ? Patrně ne. Vše přece zůstává při starém. Jsi přezíravý jak k důležitosti své činnosti, jak k závažnosti niterností našeho septimána. Je už snad dnes prokazatelná logika v úrovni pravdivosti zcela v jiných sférách, než upřímná slova ?

     Jestliže člověk jásá a raduje se nad objevem pravdy, která – kdyby mu pronikla srdcem a opravdu se stala pravdou – musela by ho ochromit a zdusit v něm každou jiskru radosti a chuti žít, nelze to, myslím, vysvětlit jinak než tak, že toto hledání a objevování pravdy má nějaký jiný smysl než pravdu samu. Nutně vyvstává otázka, zda nejsme svědky procesu transformace pravdy do podoby produktu organizovaného úsilí institucionalizovaných subjektů. Je vůbec pravda původu múzického, je produktem práce, nebo má podobu zjevení ?

     Mohlo by se zdát, že  Ti takto míním ukazovat falešnost cesty, kterou se ubíráš. Nikterak; vím, že právě ji sis vytyčil jako jedinou pravou, cestu objektivní, jak říkáš. Je jednou z hlavních zásad vědeckého hledání pravdy vystříhat se všeho, čím žijeme, a svěřit se jen tomu, čím myslíme a potvrzujeme. Nejsem si jist, zda dnešní vědci odkládají při příchodu do zaměstnání spolu s kabátem a kloboukem i iracionální část své osobnosti, ale pokud ano, napadá mne, jestli pravdy skrze ně vyjevené nepostihují jen onu polovinu člověka, jež u onoho prohlédnutí stála. A neznamená jejich přijetí vyplnění části našeho já, které není s nimi v „objektivním souladu“ ? Zda také není nepřímé úměry mezi „poznanou pravdou“ a fantazií.

     Uznáš, že jakékoli lidské dílo by mělo být ze své podstaty provázeno vnitřním důvodem své existence; je zcela lhostejno jestli je tento důvod definován či není. Ale není přijetí předzpracované pravdy bez niterné reflexe druhem zhoubného osvobození, jež není podloženo elementární lidskou potřebou ? Lze potom ještě hovořit o tomto procesu jako o pokroku či vývoji ?

     Ale já Tvoji odpověď znám. Pokrok civilizaci, pokud jej neuchopí zcela zvráceným způsobem, nepoškodí. Lze na něj pohlížet jako na košťátko umetající kamenitou cestu, po níž kráčíme. Ale já se opět ptám: je člověk vystoupivší na horu svépomocí za vyložení nemalé námahy týmž člověkem, jež stejného bodu dosáhne za pomoci řekněme lanovky ? Je ulehčování lidské cesty absolutním dobrem, či dobrem s elementárními špatnými důsledky, či jen zlem s elementárními pozitivními důsledky? Kdo z nás má onu „pravdu“ ? Nebo jsou to jen dekadentní spory a nemá ji ani jeden z nás ?

     Nikdo neztělesňuje tento zvláštní stav lépe, než takzvaný člověk „praktický“, t.j. peníze dělající. Bez nesnází vidíš, že tento člověk dnes Ti vnucovaný coby příklad a vzor – dokonce i mravní – je sice beze vší pochyby člověkem osvobozeným, není ale už tak zcela jisté, je-li už člověkem svobodným. Snadnost, s jakou přijímá své osvobození je totožná s tou, se kterou absorbuje nabídnuté myšlenky bez potřeby „vnitřního přijetí“. Lze tedy svobodu darovat ? Lze sní vůbec operovat jakožto se subjektem podléhajícím nějakým kritériím ? Svobodným se nestanu tak, že někdo rozetne mé okovy, ale tím, že si uvědomím, že žádné nemám.

     Paradoxně ale každý z nás je mnoha vnějšími okolnostmi nucen, aby se do tohoto procesu zapojil – procesu „zvelebování svobody“. Pachtění se za něčím, co už de iure máme, tedy nutně v této souvislosti musí vypadat absurdně. A takoví, pokud se jich najde takové množství, že začnou narušovat monolitní integritu společnosti, jsou následně nazýváni rozvratníky, darmošlapy a příživníky. Měřítko je čistě ekonomické – zda je jejich činnost zdrojem jejich příjmu. Pokud někdo odmítne tento výklad, je i v „nejsvobodnějších poměrech“ vždy někým nazván přímým škůdcem toho, na čem majoritní společnost stojí - obecně uznaná hodnota, v tomto případě svoboda. Jak z tohoto uzlu ven ? Neměli bychom přestat mluvit o svobodě jako o univerzální hodnotě – samojediném pojmu ? Má vůbec cenu o svobodě mluvit ? Nenecháme to kategorickému imperativu ?

     Člověk minulé doby věřil, že najde-li pravdu, spasí svou duši, a „naivní“ člověk myslí si to dosud. Ale člověk poučený moderní vědou a vědoucí, že život není než „rej elektronů“ – tedy falešný problém, tento člověk tedy ví, že poznání pravdy a spása jeho duše jsou věci neslučitelné. Moderní člověk, zbavený zátěže theologického dogmatismu, eliminuje neřešitelné a nekonečné spory mezi věroukou a vědou – jež by jinak nutně nastaly - ale souběžně ponechává orgiastickou sféru své duše zcela incestně napospas rozumu. A je také otázkou, do jaké míry v tomto procesu rezonují Marxovy teze o základně a nadstavbě.

     Vím, že jsi docela nešťasten při pomyšlení, že život a svět by byly něčím, co není možno ukázat lidem za denního světla, bez hypnosy a sugesce, bez theatrální iluminace, prostým odvoláním k lidskému rozumu. Avšak ptám se znovu, není-li nakonec Tvůj výklad života a světa řízen více povahou kněží, než povahou věcí. A zda extrémnost náboženství nežene Tě v extrémnost opačnou. Zavrhl jsi zpasení z rukou církve – ale nepřestrukturoval jsi-li jej do náručí vědy, toužíš po něm vůbec ? Nestaví přírodověda vyšší přehradu mezi člověka a svět, než to kdy činilo kterékoli náboženství ?

     Obraťme se nyní ke spáse kazatelů pravdy. Pomineme ty, kteří po sousedském způsobu smiřují vědu s náboženstvím a namlouvají sami sobě i nám, že pravda vědy neodporuje spáse skrze náboženství. „Neporozumíme ničemu, dokud vše nevyjádříme fysikálně – chemicky“, praví materialista. A spiritualista: „Musíme připustit, že duch našich největších géniů – Aristotela, Kanta, Goetha, Danta nebo Shakespeara – i v okamžicích největšího rozletu myšlenkového nebo při nejhlubší niterné práci duševní byl podmíněn příčinností a byl jen nástrojem v ruce všemocného zákona ovládajícího svět.“ A který že to zákon ovládá svět ? Zákon přírody či sbírka zákonů přírodovědy ? Je vůbec nutné znát substanci zapříčiňující abstraktní myšlení, abychom byli schopni tvůrčí činnosti ? Ovšemže ne ! A je tedy pravda, již nám přináší věda, nějakým způsobem relevantní pro naši spásu ? I Ty zajisté vidíš: dokud je smrt nevyhnutelným údělem člověka, má útěcha více ceny než poučení a náboženství je člověku nezbytnější než věda. Proto všechny velkolepé divy techniky nestačí. Více než dává, musí věda slibovat.

     Zamysli se, milý Meline, nad svou prací, nad způsobem svého bádání, postupu, ověřování, nad samým principem své vědy, který nemůžeš porušit, máš-li zůstat přírodovědcem, a naznač mi tedy třeba jen nejpovšechněji a nejpomyslněji, jak si takové vykupitelské dílo představuješ.

     Já, ač nechovám k vědě žádné zášti, soudím, že „zvelebování lidského údělu“ skrze ni přicházející druhou rukou odkrajuje prostor pro katarzi duše a údolí prubířských kamenů lidského charakteru. Věříš opravdu, že spása člověka je něco, co lze zestandardizovat, zfabrikovat, vyrábět jako sponky do manžet nebo kostky do polévky? Nenapadá Ti, že kdybys měl pravdu, měla by pak technika – tento triumf přírodovědy – poskytovat člověku už dnes něco zcela jiného, než co mu poskytuje ?

     Pravdy hlásané církví padly jako lži a klamy, když se ukázalo, že ti, kdo je káží, podle nich nežijí. Pravdy hlásané vědou vtírají se nám jako omyly a klamy, když se ukazuje, že nejen vědci podle nich nežijí, ale že vůbec lidský život podle nich není možný. A kdyby toto vše bylo vyjeveno jako „pravda“, změní to něco podstatného ve Tvé životní cestě ? Dojde- li Tvůj rozum k závěru, že jsme u konce, a Ty přesto nesložíš ruce v klín, co tím dokazuješ ? Je možné, že fysika a život se vylučují, ale všechno v nás se vzpíná uznat, že život a pravda se vylučují. Je to snad někdy jen naše pohodlná setrvačnost po úsečce života, ale platforma iracionálna v nás vždy bude hrát roli, již není a nebude možno pominout. Komolíme v našich nitrech „hodnoty duchové“ i „hodnoty přírodního světa“, ale přesto se neocitneme v ohraničeném prostoru.

     Meline milý, snad vrtíš hlavou, proč Ti tohle všechno píši. Tys chtěl přece slyšet o Robertovi. Spěchám Tě tedy ujistit, že nepíši o ničem jiném, než o Robertovi, ba že dokonce nezamýšlím nic víc, než nechat mluvit Roberta samotného. Ovšem, řeč Robertova není řečí Tvou, řeč umělcova není řečí přírodovědcovou. Zdálo by se tedy, že beru na sebe úkol dělat zde tlumočníka. Nuže ano, mám ten úmysl, ale ihned dodám: je to úkol absurdní. Proč se ho tedy ujímám ? Právě proto, abych demonstroval jeho absurdnost; a abych demonstroval jako absurdní to, co považuješ za možné a proveditelné, co také jako proveditelné každodenně ve své laboratoři zkoušíš a co Tě posléze vede k závěrům, jež jsou zdrojem nedorozumění, zmatení a křivd, popřípadě ještě čehosi horšího, jež se bijí s tím, co si naše duše ještě neumějí představit, ale co s sebou přesto už od počátku a ze své podstaty nesou.