Sestřelení U – 2 nad Sverdlovskem 1.5. 1960

 

     Rok 1960 byl jedním z let, kdy se vypjatě balancoval poměr sil mezi hlavními světovými velmocemi – Spojenými státy a Sovětským svazem. Bylo to vážení probíhající na mnoha úrovních od politických, hospodářských až po vojenské. V témže čase, kdy se ve Washingtonu sešel Chruščov s Eisenhowerem, měl už za sebou několik etap závod v dobývání kosmu, spirála oboustranného zbrojení se nijak znatelně nezpomalovala, docházelo už k nesmělým sbližovacím procesům za neustálé obezřetnosti a nedůvěry. V Moskvě byla 21. listopadu 1959 podepsána Dohoda o kulturní spolupráci mezi SSSR a USA a o tři dny později došlo ve Washingtonu k uzavření dalšího smluvního dokumentu – o mírovém využití jaderné energie. Byl to úspěšný rok. Skončil s nadějí, že vzájemná animozita by mohla přerůst když ne v přátelství, tak alespoň v rivalitu v mírových intencích. Skončil dohodou, že se nejvyšší představitelé SSSR, USA, Velké Británie a Francie sejdou 15. května 1960 v Paříži.[1]

     V letech Eisenhowerova prezidentství došlo mezi oběma velmocemi k podstatným změnám v poměru vojenských sil. Vypuštění první umělé družice Země v Sovětském svazu v říjnu 1957 svědčilo nejen o velkých úspěších v rozvoji vědy a techniky, ale zároveň o významném pokroku v upevňování jeho obranyschopnosti. Sovětská družice se pro Spojené státy objevila zcela nečekaně a vyvolala pocit roztrpčení. Skupina senátorů pod předsednictvím Lyndona Johnsona oznámila v lednu 1958 po důkladné analýze, že SSSR disponuje mezikontinentálními balistickými raketami.

     Právě zde patrně došlo ke kvalitativní změně v poměru sil mezi Sovětským svazem a Spojenými státy, což si vyžádalo změny v americké zahraničně – politické strategii.[2] Ale je známo, že v boji jsou stejně jako zbraně důležité zpravodajské informace. Jedním z prostředků k jejich získávání byla letecká špionáž v podobě přeletů letounů U – 2.

     Stavba letounu U – 2 v utajované továrně v Burbanku byla největším tajemstvím USA od doby výroby jaderné bomby v nukleárních laboratořích Los Alamos, která probíhala o deset let dříve.[3] Jeho prostřednictvím totiž došlo k tomu, že Spojené státy byly připraveny narušit výsostný vzdušný prostor SSSR. Komunismus se chystal k tomu, aby v technologické válce jednoho dne zničit kapitalismus převahou kosmických systémů. U – 2 ze Skunk Works tedy musel strhnout závoj tajemství, který ležel nad ruskými raketovými střelnicemi – ať to stojí co to stojí.[4]

     Tento stroj, jehož prototyp vzlétl v srpnu 1955 a do služby byl zařazen o rok později, je schopen provádět nepřetržité průzkumné lety ve výšce kolem 20 000 metrů za dne nebo v noci bez ohledu na počasí. Jedná se o jednomístný jednomotorový letoun s dlouhými rovnými a úzkými křídly – je to v podstatě větroň poháněný proudovým motorem.[5]

     Před očekávanou schůzkou v Paříži ale dochází k několika událostem, které atmosféru naplnily napětím. Spojené státy přerušily moratorium na jaderné výbuchy a znovu začínají se zkouškami v Nevadě. V dubnu 1960 předkládá náměstek ministra zahraničních věcí USA Douglas Dillon nótu obsahující takové požadavky, jako stažení sovětských vojsk z východní Evropy a poskytnutí práva na sebeurčení evropským národům[6], jež musely ovšem Rusům připadat zcela nehorázné. To nejzávažnější mělo ale teprve přijít.

     Dvě hodiny po půlnoci americký pilot Francis Gary Powers vstal, aby se připravil na svou misi – šest tisíc kilometrů na sever přes sovětské území do Bödö v Norsku. Při oblékání do přetlakové kombinézy, jež byla pro operace ve velkých výškách nutná, se ho plukovník zeptal, jestli chce „stříbrný dolar“.[7] Jednalo se o přívěsek na řetízku, jehož obsahem byl prudký jed. Jak později řekl Richard Bissell, zástupce ředitele CIA a šéf tohoto programu, piloti U – 2 byli „vybídnuti, ale nebyl jim dám rozkaz.“, aby spáchali sebevraždu v případě, že jim bude hrozit zajetí. Lidé z vedení CIA údajně zastávali názor, že tato tablety jsou jen formalitou, protože šance ,že by pilot přežil mimořádnou událost stejně neexistuje. Letoun byl totiž tak křehký, že by se při útoku pravděpodobně rozpadl. Vyskočivší pilot by ve výšce 20 kilometrů nemohl přežít.

     Pod sedadlo byla navíc před každým letem do SSSR připevněna výbušnina. Letci byli informováni, že v případě nouzové situace musí odjistit pumu dříve, než se budou katapultovat. Bylo jim řečeno, že po otočení dvou knoflíků budou mít ještě 60 sekund na opuštění letadla, než exploduje.[8]

     V 5.20 místního času se Powers připoutal v kabině svého stroje. Aby se nedala zjistit totožnost U – 2, nebyly černý letoun ani stříbrný oblek označeny. Čekalo se jen na potvrzení letu z Bílého domu. Ten přišel v 6.26. Pilot uzavřel kabinu a od letounu byl odtažen žebřík. Zažehnul motor a stroj se vznesl strmou parabolou do vzduchu. Východně byla Čína, západně Afgánistán a v dáli se vynořoval z noci Irán. V několika minutách se vyšplhal nad 20 kilometrů. Zapnul autopilota a zapsal si do palubního deníku: „Půlhodinové zpoždení“. Po šedesáti minutách se přiblížil k vzdušným hranicím Sovětského  svazu.

     Mezitím v Moskvě pomalu začínal den. Byl to den v hlavním městě z nejslavnostnějších – 1. máj. Předseda rady ministrů již byl informován ministrem obrany, že neznámé letadlo narušilo vzdušný prostor SSSR a pokračuje od pákistánských hranic k severu. Rozkaz pro vojska protivzdušné obrany byl jednoznačný. Powers ale nejistotu nepociťoval. Letěl ve výšce, kam by žádné ruské letadlo nemělo doletět. Zapínal a vypínal své kamery. Když přeletěl kolem Aralského jezera a zamířil na Čeljabinsk, letoun se náhle postavil nosem nahoru. Autopilot vysadil. Kdyby pokračoval v letu, musel by řídit ručně. To by však mohlo být zrádné. Má se vrátit ? Nakonec si řekl. Že počasí je dobré a má už stejně za sebou 2000 kilometrů uvnitř Sovětského svazu. Rozhodl se letět dál a dokončit to, na co se vydal.

     Dalším cílem byl Sverdlovsk. Zapnul kamery a jiná monitorovací zařízení. Obrátil se o 90° směrem k jihozápadnímu okraji města. Nyní měl za sebou více než polovinu své mile. Ve Washingtonu bylo 1.53 hodin, moskevský čas ukazoval 8.53. A právě v tom okamžiku se to stalo.

     „Zaznamenával jsem údaje, když náhle strhnul letadlo dopředu tupý náraz a kokpit zalil silný oranžový záblesk“.[9] Letoun byl už v té době neovladatelný. Vzpomněl si na likvidační spouště, natáhl se k nim, ale pak si to přece jen rozmyslel. Nejprve se musí připravit ke katapultáži. Vtlačil obě paty do třmenů sedadla, ale nedařilo se mu však zatlačit zpět ramena. Byl na pokraji paniky, když si najednou uvědomil, že může z kabiny vylézt. Natáhl se a otevřel sklápěcí okénko. Otočit likvidačními knoflíky měl v úmyslu až po uvolnění popruhů sedadla, protože prodleva do iniciace exploze se mu nezdála dostatečně dlouhá.

     Destrukční jednotka Beckman and Whitley G – 179 – 10 byla vybavena dvoustupňovým spuštěcím systémem. Pilot jej musel aktivovat nejprve stisknutím jednoho tlačítka a až potom spustit  odpočítávání stlačením druhého. Dvou a půl librová nálož se měla vznítit po 60 sekundách ( Powers hovoří o 70 ). Účelem mělo být zničení důkazů – kamery v prostoru pod kokpitem pilota.[10]

     Stále připoután k letounu kyslíkovými hadicemi se pokusil vlézt zpět do kabiny, aby uvedl do chodu likvidační zařízení, ale odstředivá síla byla silnější. Dostal se mimo kabinu, nad hlavou se mu rozevřel oranžovobílý padák  a trosky letadla padaly kolem něho.

     Odpoledne téhož dne zazvonil v Camp Davidu telefon. Generál Goodpaster, který byl na druhém konci linky, podal Eisenhowerovi hlášení: „Jeden z našich průzkumných letounů je na plánovaném letu z turecké Adany pohřešován a zřejmě ztracen.“ Přesně této věty se obával od chvíle, kdy jednoho listopadového dne roku 1954 vstoupili do jeho pracovny John Dulles, Charles Wilson a další poradci, aby jej přesvědčili i programu U – 2. Šlo o výrobu třiceti těchto speciálních výzvědných letounů v celkové hodnotě 35 milionů dolarů. Tehdy jim prezident řekl, aby akci spustili, ale vyhradil si právo osobně schvalovat lety přes území SSSR. Lidé z Pentagonu i CIA jej stále ujišťovali, že křehká konstrukce letounu nevydrží žádný náraz a buď se rozpadne, nebo vzhledem k velkému množství paliva ihned shoří.

     Když Eisenhowerova helikoptéra přistávala na jižních pozemcích Bílého domu, hodiny ukazovaly 16.26. Ve stejnou hodinu se ve vězeňské cele v Moskvě ukládal ke spánku Francis Gary Powers. Živý a nezraněný pilot U – 2, který byl u Sverdlovska sestřelen patrně novou sovětskou raketou země – vzduch.[11]

     Ve středu 4. května byla publikována zpráva: „Jedno z výzkumných letadel NASA U – 2 se v neděli 1. Května kolem 9 hodin místního času při společném letu NASA a meteorologické služby amerických vzdušných sil zřejmě zřítilo u jezera Van v Turecku. Během letu v jihovýchodním Turecku pilot hlásil na nouzové frekvenci, že má potíže s kyslíkem. Letadlo startovalo v Adaně s úkolem získat údaje o turbulencích za jasného počasí. Program letů U – 2 byl zahájen NASA v roce 1956 jako metoda studií počasí ve vysokých výškách.“

     Ve čtvrtek ráno 5. května 1960 ve sjezdovém paláci v Kremlu zasedal Nejvyšší sovět SSSR. Předseda rady ministrů oznámil, že prvního máje pronikl do značné hloubky území Sovětského svazu americký špionážní letoun, který byl sestřelen. O den později vystoupil sovětský premiér před poslanci Nejvyššího sovětu ještě jednou a sdělil, že nezraněný pilot průzkumného letounu, spolu s většinou netknutého zařízení, je v rukou Sovětů. Rusové se tak mohli mimo jiné dozvědět, kdo do U – 2 montuje sebedestrukční zařízení, jež zůstalo též v celku.[12] Francis Powers se přiznal k aspektům letu, jež byly zřejmé z důkazů, a tudíž se veřejnost dozvěděla, že účelem této mise bylo proniknout hluboko do Sovětského svazu.

     Za tohoto stavu prezident Eisenhower pochopil, že mlžení ze strany americké administrativy už nemá žádný smysl a nechal ministerstvo zahraničních věcí vydat nové prohlášení přiznávající, že po čtyři roky bylo U – 2 vysíláno na základě jasného rozkazu prezidenta, aby získávalo informace o sovětském vojenském průmyslu a chránilo národ před překvapivým útokem.[13] Tímto prohlášením vzal nejvyšší představitel USA na sebe plnou zodpovědnost.

     Pět let po těchto událostech napsal Eisenhower ve svých pamětech: „Naším největším omylem samozřejmě bylo ukvapené a nepravdivé prohlášení, jehož účelem bylo zastřít skutečný stav věcí. Osobně lituji, že jsem se k tomu dal přemluvit. Ale pokud jde o samotný program letů U – 2, bylo to z mé strany jedině správné rozhodnutí.“[14]

     Konference nejvyšších představitelů SSSR, USA, Velké Británie a Francie se nekonala, i když se její aktéři sešli v zelenozlatém salonku Elysejského paláce. Na této předběžné a jediné schůzce bylo z postoje Eisenhowera zřetelné, že se vláda Spojených států nehodlá omluvit, a proto navrhla sovětská strana odložit schůzku na příhodnější dobu, k čemuž se zbývající evropští účastníci následně připojili.

     Francis Gary Powers byl obviněn ze špionáže a odsouzen k 10 letům nucených prací, ale stačil si odsedět jen rok a devět měsíců, než byl v Západním Berlíně vyměněn za sovětského agenta Rodolpha Abela. Po svém návratu  o této události vydal paměti. V roce 1977 zahynul při havárii vrtulníku televizní společnosti KNBC, jehož byl pilotem.[15]

     Tato událost přispěla ke vzniku následující atmosféry nedůvěry mezi oběma mocenskými bloky, jež eskalovala kubánskou krizí, ale proces vývoje prostředků letecké špionáže v rámci projektu Skunk Works v Burbanku přesto neovlivnila.


 

[1] Brož, Ivan, Říkali mu Ike, Praha 1988, s. 319.

[2] Ivanov, Robert, Fjodorovič, Dwight Eisenhower, Praha 1988, s. 233.

[3] Bärwolf, Adalbert, Tajná fabrika, Plzeň 1995, s. 36.

[4] Tamtéž, s. 40.

[5] www.military.cz/usa/air , Současné americké vojenské letouny

[6] Brož, Ivan, c.d., s. 320.

[7] Tamtéž

[8] Tamtéž, s. 321.

[9] Powers, Francis, Gary, Operation Overflight, New York 1970, s. 82.

[10] www.cia.gov  , F-1978-00488

[11] Brož, Ivan, c.d., s. 323.

[12] www.cia.gov , F-1978-00488

[13] Brož, Ivan, c.d., s. 328.

[14] Ivanov, Robert, Fjodorovič, c.d., s. 231.

[15] Bärwolf, Adalbert, c.d., s. 40.